MARTINA

Myšlenky padají z nebe jako déšť. Chladí touhou rozpálené tváře.

Mísí se mezi dotyky a mění svou konzistenci. Upřímné objetí je nádherné.

Zůstali jsme stát, přitisknuti jeden k druhému, vzdychajíc slova vděku, zaliti včelím voskem.

Ačkoli jsem tvrdou hlavou prorážel železobeton, nezaváhal jsem.

Na druhé straně stála ona a čekala na mne. Čekala s úsměvem mořské panny.

Rovnala si vlasy. Sepjala je do culíku a odhalila jemný krček. Havraní peří se tak krásně hladí.Skrýval jsem do těch pohlazení touhu.

Temným tunelem propadávám do zoufalství. Zachycuji se na jeho hranici, a snažím se vyškrábat zpět mezi živé. Možná mi pomůže čas, možná konečně najdu odvahu, postavit se sám sobě.

Inteligence je omezená. Zahalen city mozek nepracuje tak, jak má. Obrazy se míjejí před očima. Jako babiččiny diapozitivy. Ale tyhle nejsou šťastné.

Nánosy bahna sklepávám postupně. Rychle nejde nic. Pošpiněn slovy, do kterých se dá ukrýt stejně zloby, jako lásky. Slova si člověk zapamatuje dokonce lépe než vůni.

Ale nikoli láska je slepá. To lidé jsou slepí. My všichni jsme jen slepé hračky osudu. Mnoho z nás často nevidí věci minulé. Jak tedy zabránit budoucím? Nijak. Jen milovat. To stačí