Madona, Geri, Tina a já

 I. 

15.4.1993 -5.10.2001                                                  

      Madona, které říkáme Madla, je šéfíček. Žije s námi už 9 let. První noc v naší domácnosti se, co by 20-ti centimetrové štěně, vyškrábala do mé postele, usídlila se na polštáři nad mou hlavou a zůstala tam dodnes. Nejen postel, ale všechno tady je její a ona nám to blahosklonně půjčuje. Nám lidem ochotněji než ostatním pesám.

Madla je mluvící pes a má své "rituálky", jejichž dodržování striktně vyžaduje.

     Geri jsou 3 roky, je to těžkotonážní Labrador a chodí sem do denního stacionáře, aby se doma sama nebála. Geri je nejlepší člověk na světě, i přesto, že místo, které si vybrala v mé posteli je na mých nohou od kolen dolů. Geri váží 32 kg.

      Tina má půl roku a žije u nás teprve 4 měsíce, z postele se zatím nechá lehce vypudit.

Tohohle psa jsem vybírala velmi dlouho a velmi uvážlivě podle vzoru "Geri". Tina má velmi kvalitní "techničák" ale nevypadá jako Geri, vypadá jako liška.

     Mé pesy, domnívám se, tráví své dny přípravou na můj příchod z práce. Vymýšlejí různé hlouposti a chystají mi překvapení. Když příjdu domů, první půlhodina patří jim, protože se hlasitě dožadují, abych si prohlédla všechno, co za den vymyslely.

    Hned v předsíni mě porazí Gerča.

    Pak musím za Madlou do postele, protože mi musí ukázat všechny ocucané plyšáky, které ukořistila ostatním a musím si poslechnout, jak byly blondýny hnusné, braly jí hračky a dokonce občas lezly i do postele!

    Pak jdu obhlédnout plody Tininy práce. Tina je zatím skromná a svými díly se nepyšní, většinou je někde schovaná a čeká, jak to dopadne, a tak bez její přítomnosti zvažuji, jestli se boty, které si půjčila, ještě budou dát nosit aspoň k popelnicím.

                                II.

5.10.2001

      Přijíždím z práce. Madla čeká na balkóně a škvírou u podlahy sleduje dění na ulici. Teď mě uviděla!  Chvíli se ještě utvrzuje, že jsem to opravdu já a pak z balkónu mizí / asi běží do postele rovnat nakradené plyšáky !/

     Vystupuji z výtahu a můj muž mě čeká ve dveřích. "Jak víš, že jsem přijela?"  "Ale, Madla tu hulákala "Přijela máma, přijela máma."".

     Blondýny nejsou v dohledu a tak pospíchám nejdřív za Madlou do postele podívat se na množství ocucaných plyšáků.

Dnes jsem nestačila její pilnost ohodnotit, přepadla nás Gerča a pravou packou mi skočila do obličeje. Než se stačím zorientovat, zda vidím na pravé oko, ozve se odněkud z bytu příšerná rána a pak zvuky připomínající  opakované detonace. To Tina, z obrovské radosti, že jsem přišla domů, prolítla bytem jako kulový blesk a porazila v dětském pokoji regál plný hraček, knih, stavebnic a krabic plných nesmyslů.

    Nejdřív půjdeme na procházku, pak si zajedu na pohotovost s tím okem a pak sestavíme znovu ten nábytek.