Odpouštím

Odpouštím teď tvojí dlani,

ta už má dost naříkání.

Tvoje prsty omilostním,

ručka tvá je prosta zlosti,

čistá, bílá jako sníh.

Nechci víc než v světle denním,

ruku tvoji s rozechvěním,

držet ji a nepustit,

jo, té můžu odpustit.

Odpouštím teď tvojím očím,

dvě studánky z kterých vodu

vážně čerpat nemohu.

Dva křišťály s zemskou tíží,

ty nikomu neublíží,

tají v sobě oblohu.

Nechci víc než navždy spočít

v tvojich krásných hnědých očích.

Nikdy je neopustit...

Očím můžu odpustit.

Odpouštím teď tvému břichu,

vzdouvá klidně, moře v tichu,

navždy tvou bez hříchu jamku,

útočiště pro mě v spánku.

Nechci víc než na dva kroky,

obejmout tvé štíhlé boky.

Ty nemohly dopustit...

Bokům můžu odpustit.

A co ten tvůj rtík sám zmůže,

copak lhát mi může růže?

Odpouštím teď tvojí puse,

ať už lhala v jednom kuse.

Chci ze tvých rtů setřást pýchu,

rty jsou přece prosty hříchu.

Připít ty sém k těm tvým dosti,

odpouštím jim dosytosti.

"Nevadí" a víc už nic.

Bůh by nemoh chtíti víc,

když za odpuštění prosí,

kdo tak krásný úsměv nosí.