Pozitivní

Jak vám můžou dvě slovat změnit celý život? Překopat ho a totálně přeměnit.

Jsem těhotná. Jen tyhle dvě slova stačí, abych viděla svět z jiné strany. Jako černý, plný špíny, moc nebezpečný pro mé dítě. A nejhorší na tom je, že jsem pro něj byla nebezpečná já sama.

Jak můžete nenávidět něco, co je předurčeno k milování? Něco, co je z vás, z vás samých.

Svírala jsem dvěma prsty tenkou, růžovou krabičku a pomalu si četla návod. Dvě čárky znamenají pozitivní, jedna negativní. Byl to už pátý test, který jsem si ten den dělala. Všechny vyšli stejně. Pozitvní.

To slovo mi celý den dunělo v hlavě a nebylo možné ho z ní dostat.
Pozitivní, pozitivní, pozitivní, pozitivní.

**

„Miluju tě.,“šeptal horkými rty na její kůži.

„Jamesi.,“vydechla, hladíc ho v hebkých vlasech.

Musela mu to říct, teď, nebo nikdy.

„Sáhni mi na břicho,“zašeptala, vzala jeho ruku a přitiskla si ji na břicho.

„Co..co?“vydechl a nechápavě se na ni zadíval.

„Tady, miláčku, je tady,“zašeptala. „Budeme mít miminko.“

„Cože?“skoro až slyšela, jak mu secvakly zuby. Zadívala se na něho.

„Ty jsi..těhotná?“vydechl. „Teď?! Zrovna teď, když mám v práci spoustu nabídek?! Já si prostě nemůžu teď dovolit, upnout se na děcko! Zbláznila ses?!“

Zírala na něj, v tichém šoku, hořké slzy zklamání se jí nahrnuly do očí a začly pozvolna stékat po tvářích. Cítila svoje srdce, které právě bilo za dva, jak jí hlasitě pulsuje ve spáncích.

„Ty..to dítě..nechceš?“zašeptala. Připadalo jí nesmyslné, když ty slova šla takhle za sebou. Nedokázala ale přesně vyjádřit to, co cítila. Jako kdyby odpadl kus jí samé.

„Jsme mladí, Emily, máme na děti spoustu času.“

„Je mi dvacetosm, Jamesi!“

„No a co?“v klidu opáčil. „Některé ženy mají děti po čtyřicítce.“

Nemohla jsem ze sebe dostat kloudné slovo.

„No..myslím, že tím jsme to vyřešili, já ještě dítě prostě nechci. Bude nejlepší, když to dáš pryč.“

Zvedl se a odešel od ní.

Zůstala tam sema. Sama, v tmavém, tichém, studeném pokoji. Ruka jí pomalu sjela na břicho. Přejížděla po něm prsty. Tam bylo, její dítě, její krev, její život. A teď se ho má vzdát?

**

Všude to tu páchlo desinfekcí. Seděla jsem na červené sedačce, na klíně si svírala kabelku. Všude kolem mě byly velké plakáty těhotných žen, plodů uvnitř matky. Rozhlížela jsem se a každou chvíli se mi srdce sevřelo úzkostí. Bylo tu spoustu těhotných žen. Hladili si velká břicha a četly prospekty o těhotenství. O jídle pro miminko, očkování, vývoji.

Dělalo se mi ze sebe samé zle.

Každou chvíli jsem čekala, že sestra zavolá mé jméno.

Dnes sem měla ukončit něčí život.

„Jdete na prohlídku?“usmála se na mě žena vedle mě. Zpozorovala mě, když jsem se dívala na její velké, kulaté břicho. Hladila ho s neuvěřitelnou láskou a něžností.

„Ano..“zamumlala jsem.

„Taky čekáte?“nevěděla jsem, proč se se mnou tak baví, ale v tu chvíli jsem uvítala každé vlídné slovo.

„Desátý týden..“odpověděla jsem.

„To je hezoučké,“usmála se. „Já jsem v sedmém měsíci. S manželem už se holčičky nemůžeme dočkat..“možná by pokračovala a dál by líčila její dokonalý život s dítětem na cestě, ale naštěstí zavolala sestřička její jméno.

Opět jsem zůstala sama. Rozklepaly se mi ruce a já si stále dokola pokládala otázku, co tu vlastně dělám. Já sem nepatřím. Ne dnes.

Vstala jsem, rychle si přehodila kabelku přes rameno, ze stolku sebrala několik těhotenských prospektů a vyrazila ke dveřím. Šla jsem tichou nemocnicí jako o závod. Hlavně být brzo pryč.

Rozrazila jsem dveře, šla po chodníku až dolů k nemocničnímu parku. Nadechla jsem se a užívala si ten vzduch v mým plicích. Někde jsem četla, že miminko potřebuje hodně kyslíku. Zašmátrala jsem v kabelce a vytáhla mobil. V seznamu jsem našla číslo, které sem hledala.

„Prosím?“ozval se hlas ze sluchátka.

„Mami?“zašeptala jsem. „To jsem já, potřebuju pomoct.“