U hřbitova

Rozhlížel se po náměstí malého města. Tak tady bych ji mohl potkat, pomyslel si. Třeba by mohla jít podloubím. Nakoukl přes sklo dveří do samoobsluhy  –  mohla by jít  pro chleba…

Otočil se a oslovil ženu středního věku s nákupní taškou: ,,Dobrý den. Prosím, nevíte kde je tu hřbitov?“

,,Hřbitov?“ podívala se na něj tázavě. ,,Jsou tu dva, který myslíte? Urnový háj a nebo městský hřbitov u kapličky? Asi ten velký, že?“  Kývl hlavou a žena mu ukázala cestu, kterou se má dát.

Z náměstí se vydal správným směrem, ale nebyl si jistý. Zdálo se mu divné, že by hřbitov byl na kopci a tak, když zahlédl v zahrádce před domem u cesty ženu, která plela záhonky, opakoval svůj dotaz:

,,Dobrý den. Prosím, kudy se dostanu na hřbitov?“ Žena zvedla hlavu a podívala se na mladého muže v obleku:

,,Někoho tam máte?“  Nevěděl,  co má odpovědět, ale ona se vztyčila  hned  vedle keře rozkvetlých jiřin a jemu prolétl hlavou bleskový nápad:

,,Ano, jdu se podívat na hrob, nedala byste mi pár kvítek z toho nádherného keře?“  Usmála se. Jiřiny byly její chlouba a keř byl obsypaný ohnivými květy.

,,To víte, že vám dám kytičku,“ a začala ulamovat křehké stonky. ,,A co vázu? Vázu tam máte?"

,,Nevím,“ odpověděl už podle pravdy.

,,Počkejte chvilku, “ řekla a zmizela ve dveřích domku. Za chvíli se vracela se zavařovací sklenicí: ,,Ta vám také poslouží, bez vody by vám ty kytičky hned zvadly. Odkud jedete?“ zeptala se ještě zvědavě, protože výraz kvítka ji připadal nezvyklý.

,,Z Moravy…jižní,“ odpověděl a usmál se. Raději se rychle rozloučil, protože dostal strach, že se ho ta dobrá duše začne vyptávat na  mrtvého, kterého chce navštívit.

Když prošel pod železničním mostem, ohlédl se. Domek s upravenou zahrádkou zmizel v zatáčce a on s úlevou odhodil sklenici do odpadkového koše. Před sebou na kopci uviděl kamennou zeď, nad kterou se jako zelené moře pohupovaly koruny mohutných kaštanů a vyčnívaly  kříže. Nebylo pochyb. Kaplička uprostřed cesty, hřbitovní zeď, kaštany… to vše znal z vyprávění.  Překvapilo ho jen, že je hřbitov umístěný vlastně uprostřed města. Od náměstí to bylo pár minut chůze a za kaplí se asfaltová cesta protahovala dál a mírně stoupala až k sídlišti. On ale zahnul cestou kolem hřbitovní zdi doleva. Došel k ulici, kterou psával na obálky  dopisů. V ruce pugét ohnivě červených jiřin, oblečený v jediném obleku, který vlastnil,  zazvonil u dveří domku se známým číslem.

,,Tak mě máš tady,“ oddechl si, když otevřela ona.

Zasmála se: ,,Co tu děláš? Máš zkoušku?“

,,Mám ... hotovou,  jedu z Prahy domů …okolo.“

,,Okolo?!“ vyprskla a rozesmála se nahlas.

Ve dveřích se objevila její matka: ,,Dobrý den, já jsem Radek a tady jsem vám přinesl kvítka.“

Maminka se usmála, poděkovala  a se zalíbením si  prohlédla mladíka, kterého znala jen z fotek a dceřina vyprávění.

 Ten chlapec ví, co se sluší a jak se obléci, když jde poprvé do rodiny. Pomyslela si když dávala kytici do vázy.