Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seU hřbitova
Autor
Marcela.K.
DOMA Vosková vůně co se sloupávala Schválně jsme nakláněli svíčky... Barevné jazyky schované po kapsách doma pak házeli jsme dychtivě do konvičky a rozpuštěný vosk vraceli do kahánků Ze šněrovadel knot... Otvírám dnes malou hřbitovní branku do chvíle zastavení Ta vůně už tu není... Za hřbitovní zdí popadaným listím brouzdat se v tepláčcích s gumou co v botkách pod patama tlačí... Kaštany pokáceli Andělé poklekli a na podstavcích pláčí...
Rozhlížel se po náměstí malého města. Tak tady bych ji mohl potkat, pomyslel si. Třeba by mohla jít podloubím. Nakoukl přes sklo dveří do samoobsluhy – mohla by jít pro chleba…
Otočil se a oslovil ženu středního věku s nákupní taškou: ,,Dobrý den. Prosím, nevíte kde je tu hřbitov?“
,,Hřbitov?“ podívala se na něj tázavě. ,,Jsou tu dva, který myslíte? Urnový háj a nebo městský hřbitov u kapličky? Asi ten velký, že?“ Kývl hlavou a žena mu ukázala cestu, kterou se má dát.
Z náměstí se vydal správným směrem, ale nebyl si jistý. Zdálo se mu divné, že by hřbitov byl na kopci a tak, když zahlédl v zahrádce před domem u cesty ženu, která plela záhonky, opakoval svůj dotaz:
,,Dobrý den. Prosím, kudy se dostanu na hřbitov?“ Žena zvedla hlavu a podívala se na mladého muže v obleku:
,,Někoho tam máte?“ Nevěděl, co má odpovědět, ale ona se vztyčila hned vedle keře rozkvetlých jiřin a jemu prolétl hlavou bleskový nápad:
,,Ano, jdu se podívat na hrob, nedala byste mi pár kvítek z toho nádherného keře?“ Usmála se. Jiřiny byly její chlouba a keř byl obsypaný ohnivými květy.
,,To víte, že vám dám kytičku,“ a začala ulamovat křehké stonky. ,,A co vázu? Vázu tam máte?"
,,Nevím,“ odpověděl už podle pravdy.
,,Počkejte chvilku, “ řekla a zmizela ve dveřích domku. Za chvíli se vracela se zavařovací sklenicí: ,,Ta vám také poslouží, bez vody by vám ty kytičky hned zvadly. Odkud jedete?“ zeptala se ještě zvědavě, protože výraz kvítka ji připadal nezvyklý.
,,Z Moravy…jižní,“ odpověděl a usmál se. Raději se rychle rozloučil, protože dostal strach, že se ho ta dobrá duše začne vyptávat na mrtvého, kterého chce navštívit.
Když prošel pod železničním mostem, ohlédl se. Domek s upravenou zahrádkou zmizel v zatáčce a on s úlevou odhodil sklenici do odpadkového koše. Před sebou na kopci uviděl kamennou zeď, nad kterou se jako zelené moře pohupovaly koruny mohutných kaštanů a vyčnívaly kříže. Nebylo pochyb. Kaplička uprostřed cesty, hřbitovní zeď, kaštany… to vše znal z vyprávění. Překvapilo ho jen, že je hřbitov umístěný vlastně uprostřed města. Od náměstí to bylo pár minut chůze a za kaplí se asfaltová cesta protahovala dál a mírně stoupala až k sídlišti. On ale zahnul cestou kolem hřbitovní zdi doleva. Došel k ulici, kterou psával na obálky dopisů. V ruce pugét ohnivě červených jiřin, oblečený v jediném obleku, který vlastnil, zazvonil u dveří domku se známým číslem.
,,Tak mě máš tady,“ oddechl si, když otevřela ona.
Zasmála se: ,,Co tu děláš? Máš zkoušku?“
,,Mám ... hotovou, jedu z Prahy domů …okolo.“
,,Okolo?!“ vyprskla a rozesmála se nahlas.
Ve dveřích se objevila její matka: ,,Dobrý den, já jsem Radek a tady jsem vám přinesl kvítka.“
Maminka se usmála, poděkovala a se zalíbením si prohlédla mladíka, kterého znala jen z fotek a dceřina vyprávění.
Ten chlapec ví, co se sluší a jak se obléci, když jde poprvé do rodiny. Pomyslela si když dávala kytici do vázy.