Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKostky
Autor
LaCarrie
Kostka. Hnědá. A jemný károvaný vzorek. Červená. Dlažební. A ten jemný károvaný vzorek. Hnědá. Červená. Hnědá. Červená. Hnědá. Všechny tak přesně rovnostranné. Dokonale do sebe pasující. Červená. Hnědá. Vypadají tak přísně. A je jich tu tolik. Tak krásně klapou. Červená. Jsou jich tu snad tisíce. Souměrné. Stejné. Dokonalé. Hnědá. Červená. Hnědá. Červená. Klap! Ten zvuk pomalu dozníval celým nádvořím. Ano. Bylo to nádvoří. Tak nekonečně rozlehlé, ale člověk jako by stejně měl jistotu, že to nádvoří opravdu je. Klap. Klap. Klap. Ty tiché kroky. Tiché a přesto tak hlasité. Schází tu jakýkoliv zvuk. Jakýkoliv přirozený zvuk. Klap. To jsou moje kroky. Jediný život tady. Nebo ne? V dálce zahlédnu stín. Blíží se či oddaluje. Není to poznat. Možná, že je jich víc.
A najednou ten výkřik! Dívčí. Prořezávající jako žiletka ono koncentrované ticho. A pak byli všude kolen. Lidé. Město. Spousta nohou někam spěchajících. Oni žijí vlastním životem. Trhy. Postavy. Všude barvy. A přesto ticho. Všichni se pohybovali takovým zvláštním způsobem. Bez nadšení. Bez námahy. Bez života. Bylo tu ale ještě něco zvláštního, i když už takhle nebylo všechno zdaleka normální. Lidé. Tak vysocí. Ty dlouhé hábity. Ne, tohle lidé nebyli. To byla docela jiná stvoření. Špičaté uši. Elfové. Chodili všude kolem mě. Ale nikdo z nich si mě nevšímal. Město padlých.
Oblohu pročísl blesk. Oblohu? Ale vždyť ta tu předtím nebyla. Teď ji však vidět bylo, rudou a neústupnou, s potrhanými šedivými mraky. Měl by zaburácet hrom, nic se ale neozvalo. Zato se objevily další blesky, zelené. Všechny byly zelené, jedovaté, vypadající, že vám mohou způsobit mnohem horší smrt, než je usmažení zaživa. Elfové jako by blesky neviděli. Dál se svým nic neříkajícím prázdným výrazem putovali po těch hnědých a červených, pravidelných dlažebních kostkách s jemným károvaným vzorkem. Další blesk. A tentokrát neosvětlil to podivné město jen tak naprázdno. Zasáhl jednoho z elfů, v dlouhém zeleném plášti. Skácel se na ty tak pravidelné dlaždice. Každý by čekal zadunění. Nepřišlo.
Ostatní jako by ho neviděli. Chvíli se nic zvláštního nedělo, ale pak se rozjela nebývalá podívaná. Nebe se roztrhlo. Nad celým městem se objevila obrovská černá díra. Nicota. Žádný okraj, žádný konec. Přesto nad městem. Zato se objevily další blesky, zářící krutou zelenou. Jen ta barva se zabodávala do myslí. Každý z nich se trefil. Každý z nich měl cíl. Jednoho z těch snad tisíců elfů kolem. Byl to děsivý pohled. Těla bez hlesu či jakéhokoli jiného zvuku padající k zemi. A ostatní to nepostřehli, jen dál čekali na svůj osud. Nevyhnutelný osud. Poslední elf se skácel k zemi. Tělo na tělu. Všichni mrtví. Chtělo se mi ječet, začít řvát na všechnu tu zkázu kolem, jenže z mých úst nevyšel ani hlásek. Stál jsem tam, na těch dlaždicích, uprostřed toho všeho. Uprostřed nekonečna.
Se strašlivě hlasitým tichem se objevil poslední blesk.