Wilsonovo nádraží

Wilsonovo nádraží, když odjel poslední vlak

peróny vyklidí kluk, co tu chodí jen tak,

vlaky už odjely nastává půlnoční čas,

do ticha zazní jen ztrhaný, znavený hlas:

“Život je boj co se, vyhrát snad nedá,

nachází útrpnost, kdo štěstí hledá,

kdyby to byl tušil, tak by sem nelez.”

Wilsonovo nádraží, zná kluků prodejnejch pláč,

svůj účet vystaví, komu a kde, co, a zač?

Při sexu bez citu člověk je příšerně sám,

nemám-li objetí, aspoň si pervitin dám…

nachází útrpnost, kdo štěstí hledá,

nachází samotu, byť plnou peněz,

kdyby to byl tušil, tak by sem nelez.”

Wilsonovo nádraží poznalo zoufalství dní,

poznalo pláč dětí, co tady po nocích zní,

poznalo výkřiky, poznalo splacenou daň,

poznalo jehly a podřezanou malou dlaň,

Wilsonovo nádraží, Faustova kavárna též,

schována uvnitř je odvěká, laciná lež,

schována, prodána, když vlastně nemá co dát,

neumí vůbec nic, jen pořád dokola lhát,

Písnička doznívá, pomalu dochází čas…

pomalu skapává život z Tvých servaných žil,

nikdo tu nepláče, vždyť jenom šlapka si byl,

“Život je boj co se, vyhrát snad nedá,

nachází útropnost, kdo štěstí hledá,

nachází samotu, byť plnou peněz,