Čas nám daný

Vyšla z pokoje a opřela se o zeď.

Přistoupila až k ní a nabídla jí svou náruč. Bála se, že  spadne a tak ji podpírala a snažila se ukonejšit.

,,Já to nezvládám. Už nemůžu! Nemůžu se na to dívat! Prosím, ať tak netrpí.“

,,Já vím, nebreč…“

,,Je to táta!  Měli za čtyři dny slavit diamantovou svatbu. Celá rodina se měla sejít…“

Držela ji v objetí a mlčela. Co také říkat člověku, kterého  bolest připraví o sluch.

,,Už čtvrtou noc nespím. Lítám k mámě,  do práce, dcera bude za tři měsíce rodit…“

,,Bež domů, odpočiň si, tady mu stejně nepomůžeš. Zavolám ti, kdyby se něco změnilo.“

Viděla na ni tu únavu. Jindy vypjatá kůže povadla a i když  to byla stále pěkná ženská, dnes vypadala na své roky.

Je to žena jejího bývalého šéfa. Ani se nedivila, že se kdysi, jako mladý lékař, do ní zamiloval. Ona byla ještě dnes opravdu pohledná sestřička. Možná si ani neuvědomovala, že měla velké štěstí. Její muž byl nejen hodný, ale i moudrý.  Vydrželi spolu a za chvíli je čeká důchod.

I ona měla svého primáře ráda. A on si oblíbil ji. To věděla, cítila. Když se na oddělení řešil nějaký problém, kolegyně do ní hučely :,,Řekni mu to ty, od tebe to příjme. Ty mu můžeš říci cokoliv.“

Byla to pravda. Oslovoval ji křestním jménem od samého začátku, kdy se v nemocnici objevila. Sváděla tento fakt na skutečnost, že měla stejné  jméno jako jeho žena. Jenže ji oslovoval zdrobněle…Usmála se při vzpomínce, kdy si poprvé, na vánočním večírku, s jeho manželkou potykala.

Seděly u baru a pan primář si stoupl mezi ně. Měly  trochu upito a tak dostala kuráž:,,Ivo, říká ti manžel doma Ivanko?“ ,,Blázníš, nikdy!“ odpovědělas smíchem. Ona  se podívala  na bledou tvář svého šéfa a zasmála se:,,No, já to z toho svýho doma taky nevymlátím!“ pronesla  nahlas a obě se rozesmály. Ale jen ona slyšela v duchu tu velkou ránu, jak šéfovi spadl v té chvíli kámen ze srdce…

Dívala se na lůžko, kde umíral otec Ivy, která před chvílí odešla.

Otřela mu obličej, namočila malý froté ručník a nechal mu ho na čele.  Na chvíli se zastavila, zkontrolovala přívod kyslíku, oxymetr, infuzní dávkovač, infuzní pumpu…

Na pacientova ústa přiložila zvlhčený mulový čtverec a oslovila ho několikrát příjmením. Nereagoval. Jen ztěžka dýchal. Zavolala ošetřovatelku a natočily muže, pomocí polohovací podložky, na bok. Věděla, že už je to zbytečné, že čas, který prý měří všem spravedlivě, už dobíhá k cíli.

Spravedlivě?

Zůstala stát u nemocného, vzala do ruky jeho teplou, opocenou dlaň, narovnala snímač oxymetru pak usoudila, že je potřeba odsát z úst odsávačkou hleny.  Po té opět zvlhčila mulový čtverec a přiložila mu ho zpátky na pootevřená ústa. Znova  ho oslovila, ale jeho oči už byly bez lesku, jakoby potažené smutkem. ,,Už tu není,“ pomyslela si.

Dotkla se jeho předloktí a vzpomněla si na svého tátu.

„Spravedlivý čas“?!

Ne, nezáviděla už .  Kdysi, jako dítě ano. Ostatním dětem záviděla. Dnes už se smířila s tím, že si na tátu nepamatuje.

Byly jí čtyři,když si ho smrt odvedla. Nemá ráda ty fráze o času. Čas je nespravedlivej prevít!

Večer se blížil.

Přišli oba. Ona a její muž. Smutně se na ni usmál, věděla, že je rád, že ji tu vidí. Uměla si to z jeho tváře přečíst.

Zavolala mu sloužícího lékaře.  Dcera  se zatím na pokoji loučila s otcem…

,,Neresuscitovat a ať netrpí…“

Natáhla do stříkačky naordinovaný lék – Morfium .

U vchodu do pokoje se minula s odcházejícími. Ona plakala. On jí ještě mezi dveřmi stiskl pevně ruku…

Nebylo potřeba slov.

Ve tři hodiny v noci se zastavil čas.