10_Vánoční povídka

Verunka si hrála se třemi panenkami. Každá z nich představovala jednoho člena rodiny. Maminka byla Barbie s dlouhými světlými vlasy a tatínek Ken, kterému Verunka z vlasů, jež si potají ustřihla, udělala krásný knír. Poslední, dosud neoblečenou panenku, držela Verunka nerozhodně v rukou, zrovna když do pokoje vstoupila skutečná maminka.

„Přijde dneska babička?“ zeptala se Verunka a tázavě se podívala na maminku.

„Ani náhodou. Už dost, že bydlí přes ulici, ještě aby k nám lezla!“ ozval se hluboký mužský hlas z obýváku.

„Ale no tak, Tomáši,“ napomenula maminka otce a řekla:

„Víš Verunko, babička se s tatínkem trochu pohádala.“

„Takže babička nepřijde?“

„Dneska ne,“ odpověděla maminka. Verunka položila plastikovou brunetu s úzkým pasem zpátky do kufříku s oblečky. „Co kdybys nám pomohla vyzdobit stromeček?“ zeptala se maminka.

„Já si chci ještě hrát, mamí.“

„Jen pojď, Verunko,“ ozval se hlas z obýváku, „Vánoční svátky jsou symbolem, klidu, pohostinnosti, štědrosti a hlavně pospolitosti. Jsou to dny, kdy bychom měli dělat věci společně. Přines mi ozdoby a já ti je pomůžu rozvěsit.“

Verunka se zatvářila otráveně.

„Poslechni,“ řekla maminka smířlivě, „ukliď si panenky do krabice a běž tatínkovi pomoct.“

„Ach jo,“ sykla Verunka vyčítavě na maminku, která ji pohladila po hlavě.

Dveře řeznictví skříply a v nich se objevila důchodkyně.

„Á, paní Alžběto,“ zvolal řezník a upevnil vedle kasy malinký Vánoční stromeček. „To jsem rád, že vás vidím! Jakpak se máte?“

„To víte,“ odvětila důchodkyně, „jsou Vánoce, symbol klidu, pohostinnosti, štědrosti a hlavně pospolitosti,“ řekla vesele.

„Takže už se setkáte se synem?“ zvolal řezník.

„Ano, dneska ke mně přijde i s rodinou, takže budu mít příležitost se s nimi konečně udobřit.“

„No to rád slyším, paní Alžběto, už bylo také načase. Je příjemné vidět vás zase veselou. Co to dnes bude?“ optal se řezník.

„Bramborový salát a kuřecí řízky.“

„A kapříka nechcete?“

„Já bych si dala, ale vnučka je ještě malá, tak aby nespolkla kost,“ odpoví paní Alžběta. Řezník chápavě kývne a začne vážit salát.

„Já mám hlad, mamí,“ ozve se Verunka, když na stromeček zavěšuje poslední ozdobu.

„Nene, jíst se budeš až večer. Ať je hlad pořádný.“

„Ale proč? Já už mám pořádný hlad teď!“

„Když to vydržíš, uvidíš večer zlaté prasátko.“

„Zlatého prasátka se nenajím,“ zamračí se Verunka.

Otec, dosud poklidně sedící v křesle, si popostrčí brýle na špičku nosu.

„Verunko, víš, co by za to daly děti v Africe, kdyby měly takovou večeři, jaká dnes čeká nás?“

„V Africe mají děti hlad?“ zeptá se Verunka.

„V Africe děti hladem dokonce umírají!“ řekne otec poučně, zatímco Verunka se sladce usmívá:

„A při tom vidí zlatá prasátka!“

Paní Alžběta vešla do cukrárny a usedla ke stolku, u něhož na ni čekala přítelkyně.

„Už máš nakoupené všechny dárky?“ zeptala se.

„Už dávno,“ zvolala paní Alžběta. „Všichni budou mít určitě velkou radost!“

„A myslíš, že k tobě tentokrát přijdou?“

„Určitě. Poslala jsem jim pozvánku a neodmítli.“

„Ale tak to bylo i minulý rok a stejně nepřišli.“

„Letos přijdou,“ řekla rozhodně paní Alžběta.

„Snad máš pravdu,“ odpověděla přítelkyně. „Já se taky těším na večer. Nedávno jsem si říkala, jak by vypadaly Vánoce bez stromečku - a víš co? Vůbec jsem si to nedokázala představit. Kam by se dávaly dárky? Okolo čeho bychom se všichni sešli a na co bychom se dívali?“

„To máš pravdu. Kdybych přišla domů a v obýváku nebyl stromeček, ani mě nenapadne, že jsou Vánoce,“ přitaká paní Alžběta.

Celá rodina zasedá k vánočnímu stolu a maminka slavnostně rozlévá rybí polévku.

„Ta ale voní,“ řekne otec. Pak se podívá na Verunku.

„Pročpak se tak mračíš, Verunko?“

„Protože žádné zlaté prasátko neexistuje!“

„Třeba ještě přijde.“

„A kdy?“

„Po večeři,“ odpoví otec, a když maminka usedne, začnou všichni tiše jíst.

Paní Alžběta se dívá na hodiny a se spěchem servíruje kuřecí řízky s bramborovým salátem na tři rovnoměrné a jednu poloviční porci. Hodiny akorát odbijí šest ran. Paní Alžběta usedne ke stolu.

Verunka právě spořádala poslední vidličku bramborového salátu.

„Tak!“ oznámila. „Kde je prasátko?“

„Verunko...“ nadechne se otec, „jestlipak ty nejsi trochu po babičce.“

„Babička taky nikdy neviděla zlaté prasátko?“

„Babička taky povídala, až to bylo k nevydržení.“

Verunka se zamračí, zamyslí a řekne:

„Můžu se podívat ven? Třeba to prasátko běhá tam a jen ho domů nikdo nepustil.“

Rodiče na sebe úlevně pohlédnou a otec odpoví:

„Tak ale jenom na chviličku, Verunko, venku už je tma.“

„A teple se obleč,“ dodá maminka.

Verunka kývne, zaběhne do svého pokojíku, za chvíli se vrátí oblečená, jako by měla pod bundou pět vrstev, řekne za chvilku jsem zpátky a vyrazí ze dveří. Když se za ní zabouchnou, tatínek s maminkou rychle vytahají ze skříně dárky a nesou je do obýváku, kde stojí stromeček.

Paní Alžběta hledí do talíře. Leží na něm příbor a načatý řízek s rozjedeným salátem. Chvíli nehnutě sleduje reliéf večeře, než příbor složí k sobě, unaveně, bezvýrazně se zvedne a porci pomalu donese ke dřezu. Vrátí se ke stolu, vedle něhož stojí dveře vedoucí do obýváku. Chytne za jejich kliku, ale pak skrz hrubé sklo zpozoruje matnou siluetu vánočního stromečku, který svítí různobarevnými žárovkami. Kliku zase pozvolna pustí a usedne na židli.

V tom zazvoní zvonek.

Verunka stojí u vchodu do paneláku. Dveře se otevřou.

„Ahoj, babí,“ řekne Verunka.

„Ahoj Verunko,“ řekne babička radostně a pak se rozhlédne. „Ty jsi tu sama?“

„Za chvíli musím jít, babí, ale přinesla jsem ti dárek,“ podá Verunka babičce krabici od bot omotanou špagátem.

„Ty jsi ale hodná,“ řekne babička. „Nechceš jít dál? Něco pro tebe nahoře taky mám.“

„Nemůžu. Slíbila jsem, že budu za chvilku doma. Šla jsem jen hledat zlaté prasátko.“

„Zlaté prasátko neexistuje,“ povzdechne si babička.

„Já vím,“ řekne Verunka, zamává babičce a pádí sněhem zpátky domů.

Paní Alžběta vejde do výtahu, vyjede do osmého patra, otevře byt, a když se svlékne z kabátu, položí dárek na stůl. Rozstřihne šňůru a krabici rozevře. Pak vejde do obýváku a uloží ji pod stromeček. Vloží do gramofonu desku, která začne praskat. Paní Alžběta hledí do otevřené krabice a pokojem se rozezní koleda.