Vypnout

Už jsi o tom přemýšlela někdy dřív?
Ne, nikdy.
Co tě k tomu tedy vedlo?
Bála jsem se ho.
Proč ses ho bála?
Křičel.
Jen to? Udělala jsi to protože na tebe křičel?
Ne, chtěl mě zbít.
Chtěl tě zbít už někdy předtím?
Ano, hodněkrát, vždy když pil a když se pak probudil.
Jak často to bylo?
Poslední dobou každý den.
A co se stalo toho večera?
Chtěl mě zbít.
Tak nám pověz, jak k tomu došlo, začni úplně od začátku a nic nevynechej.
Křičel. Nebo spíše řval. Hrozně řval. Schovala jsem se do Skříně. Byla jsem tam dlouho, protože pořád řval.
Mami, pomož mi prosím, volala jsem v duchu i když vím, že už ji nikdy neuvidím.
Neboj se, ochráním tě, Aničko, řekla Skříň, nepustím ho k tobě.
Slyšela jsem jeho hlasité dupání, jak chodil naštvaně po pokoji a přitiskla jsem se k zimní bundě. Snažil se otevřít dveře Skříně, hrubě do nich bušil, ale Skříň dělala jak slíbila.
Tak vylez ty harante. Jednou jsem tvůj otec tak budeš dělat co ti říkám. No ták! Bude to? křičel na mě, ale já jsem se ani nehnula a dál se tiskla k zimní bundě. Pořád bušil na dveře Skříně, ale ona je držela pevně zavřené.
No jak chceš, ty smrade, řekl nakonec. Ještě několikrát kopl do Skříně a pak už jsem jen slyšela bouchnout dveře od bytu. Odešel.
Chvíli jsem naslouchala tichu, jestli tomu opravdu tak je.
Už můžeš, řekla Skříň. Vylezla jsem.
Děkuji ti, vděčně jsem ji pohladila povolené úchytky.
Dnes to bylo jen tak tak, povídá Skříň, věčně mu vzdorovat nedokážu.
Ale co mám dělat? ptám se jí, jiná skrýš tu není.
Mohl by ti pomoci Šuplík, ten úplně poslední v psacím stole.
Ale ten přeci nesmím otvírat!
Jak myslíš, povzdechla si Skříň, ale já, Postel i sám Šuplík jsme se shodli na tom, že je to jediné řešení.

Když se vrátil, tak se to opakovalo. Ale tentokrát lomcoval s dveřmi Skříně tak silně až se ozvalo nepříjemné zapraskání. Ale Skříň to vydržela a nepovolila dokud neusnul. Opatrně jsem vylezla a rychle běžela na záchod, ale už bylo pozdě.

Když jsem si pak šla lehnout, zaznamenala jsem za mými zády nějaký pohyb. Polekala jsem se, protože jsem si zprvu myslela, že se probudil, ale byl to jen Šuplík, který na mě významně zamrkal.
Ne, to nesmím, pomyslela jsem si a běžela do Postele.

Ráno, když jsem se vzbudila, byl už pryč. To se mi ulevilo.
Hej Aničko, zavolal na mě tenký hlásek. Neotočila jsem se, věděla jsem, že je to Šuplík.
A to nejsi ani trochu zvědavá? zeptal se mě Kuchyňský Stůl, když jsem si na něm krájela kousek chleba k snídani.
Ne! odsekla jsem.
Ale no ták, děvče, pravila Postel, není tady, nemusíš se ničeho bát.
Alespoň jedním okem tam nakoukni, prosím tě o to, Aničko, žadonila Skříň, která kvůli mně přišla včera k úrazu. A tak jsem ji poslechla.

Klekla jsem si k psacímu stolu a chvíli poslouchala, jestli neuslyším z chodby blížící se kroky, ale v celém domě byl klid. Opatrně jsem zatáhla za úchytku a otevřela Šuplík, který se na mě povzbudivě usmíval. Nakoukla jsem dovnitř a uviděla ji. Ležela tam.
Ahoj, promluvila ke mně hlubokým hlasem.
Dobrý den, odpověděla jsem na pozdrav.
Ani nevíš, jak ráda tě poznávám Aničko.
Já vím co jsi zač! uvědomila jsem si a rychle jsem chtěla Šuplík zase zavřít, ale ten měl svou hlavu a ani se nehnul.
Opravdu? podivila se.
Ano, jsi bouchačka, zabíjíš lidi, jsi zlá a já s tebou nechci nic mít! Dál jsem se ze všech sil snažila zavřít Šuplík, ale on se jen klidně usmíval a nepohnul se ani o chlup.
Tak především se jmenuji Pistole, řekla poněkud dotčeně bouchačka, tedy Pistole.
A lidi nezabíjím vždy, i když pravda, většinou to tak dopadne, to ale ještě neznamená, že jsem zlá.
Jak to myslíš? zeptala jsem se jí
Jsem vlastně…tak trochu…jak ti to jen vysvětlit. Víš, jsem tak trochu jako tlačítko vypnout na televizoru. Když nechceš, aby televize hrála, zmáčkneš ho a ona se vypne. Já dokážu vypnout lidi. A navíc na dálku. Stačí zmáčknout spoušť. Ležím tady už dlouho, nabitá, takže stačí zamířit a tadyhle, vidíš, tady to na mě zmáčknout a já hned na to…
Rychle jsem zavřela Šuplík, který byl jejím vyprávěním tak zaujat, že úplně zapomněl co bylo jeho úkolem.

Večer se vrátil. Zase jsem se schovala do Skříně, ale tentokrát už to nevydržela. Její dveře se utrhly. On zavrávoral a spadl. Rychle jsem přeběhla pod psací stůl.
Pocem ty malá kurvo, nebo ti ty dveře rozmlátím o hlavu! křičel na mě, ale já z něj měla příliš velký strach na to, abych poslechla.
Jak chceš ty smrade! zařval na mě. Popadl ulomené dveře od Skříně a výhružně je zvedl nad hlavu. S každým jeho krokem vpřed mi srdce bušilo tak silně, že jsem ho cítila po celém těle. Natáhla jsem se k Šuplíku. Nenapadlo ho to a šel klidně dál.
Měla jsem obrovský strach. Tak jsem ho prostě vypnula.

Pistole se ke mně konejšivě přitulila a Šuplík se spokojeně usmál. Také Skříň si oddechla.