We don't go to Wabacock.

Onoho vlahýho večera, sobota to byla, jsem vyvalili pupky u Audrey na verandě. Audrey je obří hyperspolečenská dáma ve středních letech a její domek je neoficiálním společenským centrem. Na verandě už asi týden bydlí pes. Nikdo neví, odkud přišel, ale je mu tam dobře a nelze se ho zbavit. Týden na to se sbalí a osquatuje verandu na druhém konci vesnice. Jeho motivy jsou neznámé. Oné soboty jsme ovšem po jeho vzory vyvalili pupky a spokojeně mžourali do zapadajícího slunka.

Jak pomalu přibývalo prázdných plechovek od piva, hovor nabýval na rychlosti a brzy se odpoutal od orbitu kol současných událostí, aby zmizel kamsi do vesmíru náhodných impresí, vzpomínek a sentimentalit vůbec. Po úsměvném průletu souhvězdím mladických traumat a ztracených romancí několikrát obkroužíme zhroucenou hvězdu dětských vzpomínek a vystřelíme do volného prostoru dlouhých pomlk.

V jedné z nich Adam odložil pivo a prolomil zamyšlené ticho.

“You guys ever heard about Wabacock?”

“Waba-what?”
“What-cock?”
“What-what?”

“Wabacock.”

Adam, nejmenší a nejširší z mých rudých bratrů, se rozlil do křesla, odpudivě si odkašlal a spustil. Hovořil velmi vážným, až zasněným tónem, o dnech, kdy byl ještě maličkým hubeným indiánkem. O dnech, kdy chodíval se svým dědečkem na východní břeh ostrova sbírat byliny. Vyprávěl o kamenité pláži, stolových skalách těsně pod hladinou jezera, o oranžovém měsíci vycházejícím nad hladinou.

Adam je poněkud obhroublý charakter, nikoli nevzdělaný, však notně zpustlý. Touto hodinou obvykle se značným hlukem vyzvrací dvacet piv, zahaleká: “Let's party!” a vydá se najít svou lahev Jima Beama.

Ale onu sobotu seděl, vyprávěl a leskly se mu oči. Vyprávěl o Wabacocku, tajné pláži na východním pobřeží. Ostatní jen pozorně poslouchali a občas vážně zamumlali: “Mmm... Wabacock.... Wabacock...”

Několik dní na to přišlo to ukrutné horko. Vlhké a dusné horko, jak už tomu na Velkých Jezerech bývá. Seděli jsme pod stromem před Creation Centre, otírali pot z čela a funěli. Řeč byla o nezvedených klimatických poměrech a zpocených kulkách. Zmínil jsem, že jsem si letos ještě pořádně ani nezaplaval a jak je mi za to studno, načež mí rudí bratři pokývali hlavou.

Ptám se, jestli někdo neví o nějaké dobré pláži. V ten moment se Adam probral z dřímotu a zahalekal:

“Let's go to Wabacock then!”
“What-cock?”
“Let's go to Wabacock!”

O půl čtvrté odpoledne skončilo představení a já, Ash, Johnny Miikanote, Josh a tlustej Adam jsme naskákali do Ashleyho odřenýho rezavýho trucku a vyrazili. Cestou jsme vybavili expedici bednou piv, párkama a kusem hovězího a s křikem “Let's go to Wabacooooock!” zmizeli v oblaku prachu na Kaboni Road.

Kaboni Road se po deseti kilometrech změní v kamenitou cestu kolem štěrkových dolů, pak několik tajných odboček, až nakonec odbočíme dírou v křoví směrem na východ. Kolem prskají zuřící veverky a na kapotu se lepí chomáče pavučin, dokud se po několika minutách křoviska nerozestoupí a před námi se otevře obří modrá plocha Huronského jezera.

Všichni posvátně vydechneme: “Wabacock!”

Adam se pyšně rozkročí na vybělených valounech a obřadně prohlásí: “Welcome to Wabacock!”

Pláž je sotva dvěsta kroků dlouhá, snad deset metrů široký pás počasím ohlazených kusů opuky, od malých oblázků až po obří pláty, ze kterých jsem si postavil ledničku na piva. Pár kroků od břehu už tvoří dno obrovská opuková plošina, voda sotva po kolena. Následující večer tu budeme Barryho Beavera učit plavat. Barry je z kmene Cree, prérijní indián. Ač bobr, vody se bojí.

Po asi tak sto metrech plošina konči a dno se propadá o dva metry, na severní části je ještě jedna plošina v poloviční hloubce. Přípravka pro prérijní indiány.

Voda je chladnější než v jezerech na ostrově, chladnější než v zátoce Wikwemikong. A vlny víc než solidní, když se trochu zvedne vítr. Indiáni mají radost, že umím plavat, a s křikem se cachtají jak hejno ožralých lachtanů.

Když mě voda konečně omrzí a vypotácím se na břeh, Josh už na klacku opéká maso. Obscénně kývá svou svačinkou nad ohněm jak zpola ztopořený penis pod hladinou.

“Wabacock. Where all cocks are wobbly.”

Cestou zpátky žvýkáme zpola syrové maso a po bradách nám teče šťáva, sedíme vzadu na kapotě a vlasy pomalu schnou ve větru. Je nejvyšší čas vyrazit do Ruin a připravit večerní představení.

...

Následující den strávíme odpoledne v Manitowaning Bay. Z druhého břehu nás dalekohledem pozorují dvě dívky (nelze to na tu dálku rozeznat, proto doufáme, že jsou to dívky). Joe Burnt, Josh Peltier, Johnny D. a já. Tři malí, hnědí, ovální a jeden vysoký, hubený a růžový. A všichni brumláme, že tohle zkrátka není jako Wabacock. Kdepak, Wabacock je jen jeden.

Večer po představení za mnou přijde Joshua a zašeptá ono zaklínadlo:

“Let's go to Wabacock!”

A tak zas jednou naskáčeme do Adamova obřího 4x4 a vyrážíme do lesa. Už je dávno tma, v batohu mám lahev australskýho cabernetu a zbytek party sedí na krabicích toho odpornýho výblitku, kterej tady prodávají pod značkou Budweiser. Na jedný z krabic sedí Barry Beaver a mlčí. Barry má z vody strach.

(a jestli se Barry Beaver utopil, to se dozvíme příště)