Musím ti něco říct

„ Co nic neříkáš?“ Tvůj vyčítavý hlas mě vyrve z děsivých myšlenek. Kouknu ti do očí.
„ No tak, co se s tebou děje?“ Zmáčkneš mi ruku a čekáš. Zhluboka se nadechnu, ale nic neřeknu.
„ Dáš si polívku? Vařil jsem. Česneková.“ Labužnicky na mě zamrkáš a jdeš si nabrat.
„ Já nemám hlad, děkuju.“
„ Jani, já nevím co se s tebou děje, ale zdá se mi, že jsi i zhubla. Aspoň tak tři kila, že?! Vždyť ty nejsi tlustá! Jsi nádherná, nevím, co pořád blbneš. Vždyť ti to říkám pořád, jakou máš luxusní postavičku!“ Musím se usmát, je krásný jak mi skládáš komplimenty. Jenže já nehubnu schválně.
Vrátíš se do obýváku s dvěma plnýma talířema.
„ Ochutnej, fakt je výborná.“ Poslušně ponořím lžíci do horký polívky a opatrně usrknu.
„ Hmm, ta se ti povedla!“ V tichosti vyprázdníme talíře a koukáme na televizi. Mlčky pozoruji blikavý monitor.
 „ Já… Musím ti něco říct.“ Pronesu a dívám se ti na ruce.
„ No konečně! Tak co se s tebou děje.“ S úlevou se mi zadíváš do očí a čekáš…
„ Tome, já si před měsícem nahmatala na levým prsu bulku.“ Vytřeštíš oči a se zatajeným dechem posloucháš.
„ Tak jsem šla na gyndu. Udělal mi ultrazvuk a dal antibiotika, s tím, že po nich by se měla ztratit. Ještě mi pro jistotu vzal krev a objednal mě za týden na kontrolu.“ Vidím, jak se ti lesknou oči. Mně už se slzy vyrvaly na povrch a kutálejí se po tváři dolů.
„ Antibiotika jsem dobrala, bulka tam pořád zůstala. Tak mě poslal na mamograf a …“ Zlomí se mi hlas.
 Ty mlčíš. Nezvednu k tobě oči, protože tě nechci vidět brečet. To ty jsi v našem vztahu ten silnej! Ten, kterej je vždy nad věcí. Jenže teď jsi bezmocnej jako já. Pevně mě k sobě přitiskneš a nepouštíš.
„ Proč jsi mi to sakra neřekla?!“ Dostaneš ze sebe po chvíli. Jen kroutím hlavou.
„ No tak Jani! Vždyť já jsem tu pro tebe! V dobrým i špatným! Slyšíš?!“ Láskyplně mě hladíš po vlasech a pořád mě k sobě tiskneš.
„ Já se bála. Já tě nechtěla zbytečně strašit. Myslela jsem, že to nic není.“
„ Jenže ono to něco je! Tak proto jsi tak zhubla!! Proboha Janičko, komu jinýmu by, jsi to měla říct než mě?! No a co se teď bude dít?“
„ Přístí týden mi začne chemoterapie.“
„ Chemoterapie.“ Zašeptáš a nepodaří se ti zakrýt vzlyk.
„ To zvládneme. Zvládneme!! Musíš být silná! To zvládneme!“ Políbíš mě a celej večer mě už nepustíš ze své náruče.
 V posteli se ke mně pořád tiskneš a šeptáš mi do ucha slova utěšení.
 „ Musíme bojovat. Já budu pořád s tebou. To zvládneš, jsi přece býk! Ne nadarmo se říká, mít tak býčí sílu. A tu ty máš!“
 „ Já budu bojovat.“ Zašeptám do ticha a nechávám se unášet do říše snů, kde rakovina neexistuje…