Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNikdy nevěř cestovkám
17. 01. 2010
16
20
4362
Autor
Taklamakan
Nikdy nevěř cestovkám
Bjorn se celý udýchaný opřel o jednu ze soch na střeše svatopetrské baziliky ve Vatikáně a opatrně se vyklonil, aby přehlédl situaci pod sebou. Dole byly mraky turistů, to čekal. Co nečekal, bylo vedro, které mu notně ztížilo už tak dost namáhavý výstup na střechu. Tomu říkáte polojasno a dvacet jedna stupňů? Pomyslel si. Přes všechen technický pokrok, kterého lidstvo dosáhlo, se meteorologie stále podobala spíše věštění z kůzlečích jater.
Turisté dole pod Bjornem byli do jednoho navlečení ve středně těžkých BMTO. Odplivl si. Tenhle sajrajt nesnášel. Biomechanické turistické obleky byly poslední výkřik byznysu zaměřeného na ožebračování ubožáků, kteří měli víc prachů než vlastního rozumu. Bylo zarážející, kolik špičkových manažerů, nebojácných bankéřů a obratných finančních poradců přestalo věřit ve vlastní schopnosti přesně ve chvíli, kdy nastoupili do letadla s nápisem DOVOLENÁ.
Začalo to v minulém století příšerně vlezlými delegátkami, které se vám snažili namluvit, že jakmile se od skupiny vzdálíte, nejdříve na „támhletomrohu“ se ztratíte, budete přepadeni, rozčtvrceni, znásilněni a už nikdy nenajdete cestu domů. A to přesně v tomhle pořadí. Pokračovalo to audioguidem. Zhůvěřilým kouzelným sluchátkem, které jste museli nosit u ucha a pouštět si z něj bohapusté plky, jež vás měly vzdělat a pobavit, ale ve skutečnosti vás jen obraly o vlastní rozum, úsudek a hlavně zážitky z návštěvy jakéhokoli turisticky jen trochu profláknutého místa. BMTO byl špička celého ledovce. Teda Bjorn doufal, že po BMTO nic dalšího nepřijde. Jinak plánoval pověsit cestování na hřebík a konečně se naučit paličkovat. Vážně.
BMTO se podobal skafandru. Každý turista v něm byl navlečený jako Armstrong, když hrál na ságo na Měsíci. Nebo jak to bylo. Poetika skafandru byla v tom, že už nebyl třeba žádný delegát, žádný průvodce ani žádný zpropadený audioguide. Jakmile byli všichni turisti z jedné skupiny navlečeni do obleků, skafandry se samy seřadily a vydaly se husím pochodem na prohlídkovou trasu. Když říkám vydaly, myslím opravdu vydaly, protože turistům nezbylo nic jiného, než v souladu s nimi pohybovat nohama. Ruce měli ještě jakžtakž volné, ale BMTO jim otáčely hlavy přesně tam, kam bylo dle výkladu ve sluchátkách zrovna potřeba. Jednou za 15 minut také hadičkou vstříkly něco nápojů do úst a každou půlhodinu doplnily nitrožilně cukry, aby slabší jedinci celou tou poznávací námahou nezkolabovali. Všechno to bylo samozřejmě V RÁMCI VAŠÍ OCHRANY A MAXIMÁLNÍHO POHODLÍ. Asi jako vložky. No, aspoň je nemůže posrat holub, pomyslel si Bjorn. Sáhnul do boční síťky batohu a pořádně si přihnul zteplalé kohoutkovice z plastové láhve. Ok, surfere, je čas se hnout.
Poodešel od kraje střechy, aby nebyl zespoda vidět a vyrazil do severozápadního rohu baziliky. Na kraji se nezastavil, ale odrazil. Jako vždycky si představoval, že elegantně plachtí vzduchem, ve skutečnosti spíše žuchnul na střechu pod sebou. Zapružil v kolenou, aby utlumil dopad. Instinktivně se přikrčil, jako by ho tady snad někdo mohl vidět, a klusal přímo k Sixtinské kapli. Byl u ní, ale nebyl v ní. Čas přikročit k bodu dva.
Skákal po střechách, lezl a padal. V postupu mu vydatně pomáhaly přísavky na dlaních a kolenou, které si nasadil. Nyní byl dvě patra nad jedním z oken vedoucích do sálu patřícího k Apoštolské knihovně. Adrenalin se mu zvýšil o dvěstě procent. Teď začne ta pravá zábava. Hrábl do vyboulené kapsy u kalhot a nasadil si brýle na gumičce. Chvilku si hrál s přepínači, až se mu podařilo najít správné pásmo. Podíval se pod nohy.
Skrz střechu dokázal zachytit pole elektrického smogu z prostoru pod sebou. Rozeznal jednolitý proud turistů v BMTO a taky několik hlídačů. Aby dokázal rozeznat lidi ještě o patro níž, odfiltroval pomocí brýlí nejsilnější elektrická pole. Přepnul do infračerveného spektra. V sále bylo několik hlídačů. Ti neměli žádné skafandry. Podle všeho to byli tradiční muzejní kustodi. Neočekával vetché stařeny, ale nic horšího než statní čtyřicátníci by ho čekat nemělo. Od turistů, kteří byli zcela v moci pořadatelské agentury a jejího centrálního počítače, se ani nedaly čekat žádné potíže, takže dohled profesionální bezpečnostní agentury s dokonale vycvičenými zabijáky nebyl třeba. Ne, že by se s podobnými typy Bjorn předtím nesetkal. Ale tady ne, uklidňoval se.
Trik byl v tom, provést to rychle. Zašátral v batohu a nahmatal tenké uhlíkové lano. Jeden konec přivázal za skobu, kterou byla upevněna okapová roura. Nebyla nic moc, ale Bjornovu šlachovitou postavu by měla bez problému udržet. Druhý konec si omotal kolem ruky a zahleděl se skrz střechu. Čekal, až přejde poslední člen právě procházející skupiny. Mezi ní a následující grupou turistů by mělo být pár vteřin času. Bezpečnostní rozestup, kdyby se cokoli nenadálého stalo. Jenže ono se mělo stát a nikdo si toho neměl všimnout.
Teď. Zhluboka se nadechl a skočil. Na nepatrný zlomek myšlenky měl dojem, že letí. Pak mu uhlíkové lano škublo ramenem. Pevně se držel a zhoupnul se skrze otevřené okno. Ještě, že fotky na netu nelhaly a opravdu je nechávají otevřené, prolétlo mu hlavou. Naučeným pohybem ještě za letu odmotal lano z ruky a parakotoulem se dostal za podpůrný sloup klenby sálu. To by bylo.
První skupina právě opouštěla sál na konci chodby. Dupot druhé byl slyšet zpoza rohu. Kustodi podle zvyklosti seděli mezi sloupy, aby sledovali prostor, kudy chodily výpravy. Byli tu dva. Jeden luštil sudoku. Bjorn nikdy nechápal, k čemu je to dobré, ale byl rád, že se hlídač nenudí. Z nudy lidi napadají divné věci. Bjorn se opatrně proplížil za jeho zády. Našlapoval co nejtiššeji, ale nesměl být příliš pomalý, aby si ho nevšiml někdo z návštěvníků, kteří už-už měli vstoupit do sálu.
Risknul pohled nad sebe. Strop tvořila nádherně malovaná klenba plná andělů a světců. Převažovala modrá, červená a zlatá. Mezi podpůrnými sloupy stály na stolech starožitné amfory. Počkat, neměl to být sál knihovny? Druhý kustod spal. Sípal přitom jako v posledním tažení. Bjorn na nic nečekal, proběhl po špičkách kolem něj a vyběhl ze sálu.
Ocitl se v další chodbě. Nápis u dveří napravo hlásal Salla delle Nozze Aldobrandine. Sál byl k prasknutí naplněn turisty v kosmonautském oblečení. Spěchal bez zastavení. U vchodu do dalšího sálu zvolnil. Před ním zvolna kráčel kustod. Byl k Bjornovi zády. Shrbená šedá hlava poskakovala mezi tenkými rameny jak míček na vrcholu vodotrysku. Bjorn se jednoduchým dechovým cvičením zklidnil a svižným, ale tichým krokem dohonil strážce. Rána paralyzérem do krku dědu odrovnala. Odtáhl ho za obrovskou amforu, která stála poblíž. V tu chvíli se objevil druhý kustod. Bjorn si na něj počíhal a také ho uspal. Paralyzér byl vyřízený. Baterie v čudu, hlásil. Co bych čekal od šmejdu z trhu, zabrlal Bjorn pod imaginární vousy.
V chodbě za ním se objevili turisté. Než si jich stačil všimnout, zaregistrovaly ho optické senzory jejich BMTO a odeslaly signál centrálnímu počítači. Vstal, sálem se rozječel alarm. Vyrazil tryskem vpřed, do komnat rodu Borgiů vletěl takřka po hlavě. Hlas z repráků ukrytých v koutech u stropu monotónně opakoval hlášení pořadatele. “POKRAČUJTE V PROHLÍDCE. NENECHTE SE RUŠIT. POŘADATELSKÁ SLUŽBA VZNIKLÝ PROBLÉM BRZY VYŘEŠÍ. OMLOUVÁME SE ZA NEPŘÍJEMNOSTI.”
Problém, Bjornovi lichotilo, jak mu říkají. Bylo to originální, ale tohle slovo zároveň přesně vyjadřovalo strojový přístup, který byl vidět téměř všude. Soukolí systému fungovalo bezchybně. Jakákoli závada měla být neprodleně odstraněna. Asi jako u samoopravovacího kódu. Lidé, stroje, příroda – všechno byli jen subrutiny jednoho velkého programu. Z tohoto pohledu byl Bjorn virus. A zatraceně aktivní.
V ruce se mu objevila patrona slzného plynu. Ani nevěděl, kdy ji instinktivně vyndal z kapsy kalhot. Každopádně se mu teď hodila. Proti běžela čtveřice kustodů v placatých čepicích. Vypadali jako seriáloví policajti z New Yorku. Levačkou si stáhnul brýle na oči, prudce nasál vzduch do plic a hodil. Záklopka v nose automaticky zareagovala a uzavřela obě dírky. V běhu odstrčil nejbližšího strážce, ten se spolu s ostatními vzápětí ohnul v pase pod náporem kašle. Přes kouř nebylo vidět na setinu kroku.
Bjorn v běhu prudce vydechl a přepážka se opět otevřela. Nasál vzduch s příměsí leštidla na parkety. Zahnul doprava a narazil přímo do turisty v BMTO. Tělem mu projela bolest jak po zásahu elektrickým proudem. Odletěl dva metry dozadu a dopadl na záda. Při dopadu se uhodil do hlavy, ale duchapřítomně se překulil na břicho a hbitě vstal. Proti němu postupovala asi třicítka turistů. Bjornovi došlo, kolik uhodilo.
Zatím o tom jen četl v diskuzních fórech na netu, ale nikdy těmhle povídačkám nevěřil. BMTO se dají použít jako zbraň. Turista, který nastoupí na prohlídku ve skafandru, se automaticky stává pouhým pasažérem – majetkem pořádající společnosti. Ta zajistí jeho PLNÝ KOMFORT A BEZPEČÍ, jak se tak říká, ale zároveň si s ním může dělat, co chce. Tedy přesněji řečeno řídící počítač. Ten se právě přepnul do režimu nouze, kdy je hlavním úkolem vyřešit problém. Všemi dostupnými prostředky. Počítač evidentně přestalo bavit, že lidský faktor v podobě kustodů nefunguje, a rozhodl se převzít iniciativu.
Bjorn na nic nečekal, ustoupil pár kroků dozadu, rozběhl se a skočil plavmo. Dopadl na břicho a projel pod nohama několika prvních skafandristů. BMTO byly celkem těžké a proto neohrabané. Stačily pro běžnou chůzi během prohlídek a i když mohly běhat, otáčení jim dělalo problémy. Stejně jako klek. Bjorn teď kličkoval, točil se po podlaze, lezl po čtyřech, vstával a zase si sedal. BMTO do sebe vrážely, padaly jeden přes druhý a i přes zvukovou izolaci byl slyšet řev turistů, se kterými si jejich končetiny dělaly, co chtěly. Bjorn se musel smát.
Pak dostal první úder do boku. Ztratil dech, ale snažil se jít dál. Na batoh mu dopadaly rány, jedna za druhou. Druhý úder dostal zleva do spánku. Poprvé v životě si potvrdil dětskou teorii, že po ráně do hlavy člověk vidí hvězdičky. Z posledních sil napjal svaly a prostrkal se do další místnosti. Za ním se hnala horda turistů v BMTO. Najednou ho někdo drapl a vtáhl do výklenku ve zdi. Ústa mu zakryla ruka, oči tma.
“Mlč a nehejbej se,” šeptl mu do uší teplý dívčí dech.
“Co tady děláš? To mělo bejt moje sólo!” Bjorn mezi lapáním po dechu stěží potlačoval vztek.
“Ty teda dokážeš bejt vděčnej. Náhodou mělo bejt moje. Nehlásil ses.” Holce bylo asi dvacet, měla blonďaté vlasy svázané za ušima do dvou culíků.
“Já se nikdy nehlásím.”
“Proboha, tři roky sem nikdo nevniknul a teď se tady sejdem dva ve stejnej den. Celýs mi to zkazil.”
Za nimi se ozval dupot a šramocení.
“Dělej, pojď nebo nás čeká rok v dolech.” Vyběhl sálem ve směru, kterým předtím zmizela vlna pronásledovatelů. Další byli zcela určitě jen krok za nimi.
Běžela lehce vedle něj, pokovený plášť jí vlál jak hrdince akčního filmu. Zahnuli za roh a ocitli se v rozlehlém sále narvaném až po strop historickou výzdobou. Na obdivování nebyl čas.
“Kde jsou všichni? Čekala bych plnej dům, když o nás vědí. Díky tobě, dodala sarkasticky.
“Čekaj v Sixtině. Klasika. Jedny jsou za náma a druhý před náma. Nemáme kam utýct. Bjorn přešel do chůze.
“Blbost, můžem normálně vylézt oknem.
“A ty bys to udělala?”
“Ne.”
“Tak vidíš. Ten komp neni blbej. Zná surfery.”
“Hmm. Nemůžu uvěřit, žes mi to takhle zkazil. Čekám v tom maskovacím plášti už pět hodin. Plížím se tady jako duch a ty sem vlítneš jak ňákej Rambo z druhý světový a uděláš takovej bengál!”
“Nepruď pořád. Mělas jet radši do Albánie.”
“Tam jsem byla. Nuda. Věděl jsi, že ve Škodře stavěj dvanáctipatrovej Hilton? Tady je to větší vzrůšo.”
Sixtinská kaple byla až po střechu narvaná turisty v BMTO, kustody a sekuriťáky – rádobydrsnými chlápky s plexi štíty v jedné ruce. V druhé měli nejrůznější náčiní od obuchů, přes paralyzéry a plynové pistole až po pušky na gumové projektily.
“Uvědomuješ si jednu věc?” špitl Bjorn holce vedle sebe.
“Co?”
“Nemůžou střílet.”
Nechápavě se po něm podívala.
“Zničili by si památku,” Bjorn se divoce zakřenil.
Blondýna sáhla pod kabát a vytáhla pušku s krátkou hlavní a něčím jako trychtýř na konci. Poklekla a těsně nad zemí zmáčkla spoušť. A spoušť byla vzápětí všude kolem. Z hlavně do všech stran vyletěla hromada něčeho malého, divokého a zjevně velice kluzkého, neboť zmatení obránci kaple začali padat jako hrušky ve větru.
“Kuličky do ložisek?” Bjorn žasnul. “To mě podrž.”
Turisté ve skafandrech se váleli jeden přes druhého, kolem nich práskaly výstřely z plynovek. Zákaz střelby se po dívčině překvapivém úderu očividně nekonal. Několik kustodů omylem dostalo zásah elektrickým obuchem nebo paralyzérem. Bjorn kopl nejbližšího sekuriťáka, který se ho snažil plácnout odznakem.
“Dělej, tady je dobrý světlo.” Bjorn přepnul brýle do fotícího režimu. Holka odkopla jednoho turistu, ošklivě si přitom narazila nohu. Tvář se jí zkřivila bolestí.
“Rychle, nechci mít nikoho z nich v záběru.”
Bjorn rychle cvaknul několik snímků. Na oplátku ho taky vyfotila. Za ním se rozkládal výjev z monumentální Michelangelovy fresky. Neměl čas ji blíže studovat. Na to bude klid až doma.
Za nimi do kaple vběhli další pronásledovatelé, ti ostatní se neohrabaně zvedali na nohy.
“Máš v záloze další kouzlo?”
“Nemám. Běžíme, pane Rambo.”
Bjorn si vzpomněl na hodiny tělocviku. Na základce je nesnášel, ale jak byl starší a moudřejší postupně si získaly místo v jeho srdci, jak by se poeticky vyjádřil, kdyby na to měl jen vteřinu času. Neměl. Kličkoval a přeskakoval přes zvedající se oskafandřené turisty. Sem tam máchnul loktem nebo prudce uhnul hlavou, aby někoho trefil nebo sám ráně unikl. Blondýna zkusila nakopnout jednoho obzvlášť aktivního Japonce a vzápětí vyjekla bolestí.
“Aúú, ty skafandry jsou tvrdý.”
“Nestěžuj si a makej.”
“Asi mám něco s kotníkem,” hekala za ním.
Bjorn se ohlédl. Holka viditelně kulhala na pravou nohu. Nechtělo se mu zpomalovat, ale musel. Před nimi bylo schodiště a za nimi houf zběsile pádících BMTO, které vypadaly jako skořápky ústřic narvané masem turistů. Pod schody stál houf kustodů a za nimi těžkooděnci z papežovy Švýcarské gardy.
“Ti nám tady chyběli,” Bjorn si odplivl.
“Co teď?”
“Hele, ten tvůj plášť je maskovací, že jo?”
“Jo, ale tady nám bude k prdu.”
“V tom případě už může pomoct jen jedno.” Začal se horečně přehrabovat v batohu.
“Dělej, jsou skoro tady!” Holka sypala z piksly další kuličky do pušky.
“Tady!” Bjorn držel v ruce malou plastovou krabičku, které mohla připomínat videoherní handheld. Palcem ji zapnul, prsty zakmital na klávesnici a zmáčknul ENTER.
“Drž nám je od těla aspoň 8 vteřin,” stihl ještě křiknout. Pak se ozval rachot, jak z pušky vylétla dávka kuliček do běsnící masy skafandrů.
“Sakra!” Dívka vztekle zaječela, když ji odražená kulička trefila do hlavy. Další olízla Bjornovi koleno. Dost to bolelo. Zdola se blížil houf strážců pořádku. Skafandristi zatím jeli po zádech, břichách a dalších částech těla jako na tobogánu. Blížili se kvapem.
“Skoč,” zařval Bjorn a ze všech sil se odrazil do strany. Neměl čas sledovat, kde je holka, protože vzápětí se všude kolem něj nekontrolovatelně prohnala masa turistů, na okraji schodiště se zlomila a s proudem ložisek se zřítila do kaňonu vymezeného ze dvou stran zábradlím. S sebou strhla dav sekuriťáků a gardistů jako by šlo o uschlé borovice kdesi na smogových pláních Porýní. Alarm ječel.
Bjorn se ztěžka vyhrabal na nohy. Měl toho právě tak dost. “To by bylo,” zamumlal a došel k okraji schodiště. Dole byla hotová valná hromada navzájem propletených BMTO a několika druhů uniforem, vyplněných lidmi v různém stádiu omráčenosti nebo skuhravosti. Děvče nikde neviděl. Pak si vzpomněl, že v ruce pořád drží PDA. Zkusmo vybral z menu jeden příkaz. Skafandry se začaly hýbat. Nejprve pomalu, jak se rozjížděly servomotorky, později stále rychleji vstávaly do pozoru. Na lidi uvnitř přitom ani v nejmenším nedbaly. Funguje to, pomyslel si s úsměvem na rozbitém rtu. Ramzi je dobrej kodér. Na jazyku ucítil železitou chuť krve.
Pak ji uviděl. Ležela bezvládně u nohou několika BMTO. Po pravici se jí válel omráčený kustod. V puse měl vražený okraj trychtýře pušky na kuličky. Tvářil se jako nemluvně po obědě. Bjorn letmo prozkoumal menu PDA a svižně naklapal potřebné příkazy. Jeden ze skafandrů se sehnul, sebral holku ze země a hodil si ji na rameno. Člověk uvnitř vypadal, že spí. Pak si Bjorn naskočil na další ze skafandrů. Usadil se mu za krkem a klepl do PDA. “Jedéééém!” zakřičel.
BMTO se daly do pohybu. Husím pochodem se draly k východu z vatikánského muzea. Bjorn vyšteloval rychlost na maximum. Servomotorky úpěly. Byla to jízda. Každý, kdo se jim jen na chvíli odvážil postavit do cesty byl buď smeten nebo donucen urychleně vyklidit pozice. Nejlépe parakotoulem někam za květináč. Jeden kustod dokonce vyskočil z okna. Odvážnému gardistovi, který odmítal uhnout a stál přikován jako Casey Jones k mašině, pochodující armáda zle podupala téměř každou kost v těle.
“Ty vole, co se to děje?” ozvalo se zpředu z míst, kde se nesla blondýnka a Bjorn měl radost, že je v pohodě a může ocenit jeho kousek.
“Je to jako autodráha. Jen s víc formulema.” Ohlédla se a on se na ni široce usmál.
A pak byli venku. Slunce pražilo otisícstošest a na vyklizeném centrálním vatikánském náměstí nebyl jediný turista. Pořadatelská služba je radši rychle odklidila. Nikdo nestojí o problémy. V řadě však stálo několik desítek příslušníků Švýcarské gardy s puškami.
“Hej, tos trošku nevychytal. Tihle vypadaj, že maj ostrý náboje.”
“Bez starosti, kočko. Přece si nezabijou turisty, kdo by je živil?”
“Já jen, že mám radši klidnější průniky. Tebe mi byl čert dlužen.”
Zašklebil se. Kolem ucha mu prosvištěla kulka a rozprskla se na zdi za ním.
“Jsou to gelový paralizačky, kryj se,” křiknul na holku. Sám se snažil řídit utíkající zástup BMTO ke vstupní bráně Svatého stolce. Střely jim svištěly kolem hlav a sem tam se zastavily o některý ze skafandrů. V pohybující se mase exoskeletů ale bylo pro gardisty těžké je zasáhnout. Navíc se patrně podařilo mobilizovat jen těch několik desítek, které teď měli před sebou.
Bjorn stočil hada skafandrů pod pověstnou vatikánskou arkádu. “Stát!” Řvali za nimi rozzuření gardisté, ale copak je někdo mohl zastavit? Vběhli mezi sloupy a dál - směrem do papežských zahrad.
“Co chceš dělat? Tam jsou všude hradby!” volala zděšená blondýna. Bjorn mlčel. Na tváři měl úsměv jako když taje med. Gardisté za nimi běželi, ale i přes vynikající fyzičku danou extrémním výcvikem nemohli konkurovat mechanickými exoskelety vylepšeným lidským nosičům. O takový námaze se těm turistickejm páprdům o dovolený určitě ani nesnilo.
Bjorn navedl masu přímo k vysoké vatikánské hradbě. “A teď – děj se vůle Boží,” zadeklamoval prorockým hlasem a prsty něco vyťukal na klávesnici PDA. Přední řada skafandrů doběhla ke zdi a zastavila se. Druhá řada doběhla k nim a za Bjornova neustálého mačkání kláves začala lézt na záda první řadě.
“To mě podrž,” holka jen valila oči.
Další a další řady skafandrů se valily ke zdi, kde lezly na záda předchozích řad. Bjorn zastavil svého a dívčina nosiče. V tu chvíli se o záda jeho BMTO rozprskl gelový projektil. Bjorna štípla na zádech vazká hmota. Okamžitě cítil, jako mu záda tuhnou. Horečně bušil do kláves. Oba jejich skafandry se vydaly vstříc biomechanické pyramidě, kterou by nevytvořil ani H. R. Giger. Sledoval, jak před ním stoupá blonďatá hlava. Kolem ucha mu prosvištěla halapartna. Nevěděl jsem, že garda ještě používá TOHLE, blesklo mu hlavou. Vzápětí ucítil, jak se mu vznáší žaludek, protože jeho nosič s ním právě začal šplhat. Záda mu tuhla čím dál víc. Ale věděl, že se udrží.
Šplhali a neustávající svist vzduchových mechanismů pušek, drolící se omítka, nadávky a jekot sirén jim sloužily jako stupně. S každým zlomkem zvuku byli o kousek víš. Bjorn se křečovitě držel, po čele se mu řinula řeka potu. Záda měl zčásti zablokovaná. Konečně se před ním vyhouply střechy města. Byli na hradbách.
Holku ztratil krátce potom. Spustili se z hradeb a on byl při tom jako prkno nebo babička, když si zablokovala záda. Kličkovali uličkami. Jedno kam, jen pryč od Svatého stolce. Vatikánská garda sice neměla právo jít po nich mimo město, ale existovaly jisté mezinárodní dohody. V jedné z ulic zjistil, že dívka za ním není. Nijak se tím netrápil. Najde ji, až bude mít klid. Teď musí někam pod most a rychle nahrát fotky na net. Musí být rychlejší než ona. Tohle byl JEHO průnik.
20 názorů
Povídka se líbila, originální nápad a dobře podané a uvěřitelné. Takže za mě jednoznačný tip. Píšeš taky zajímavým a poutavým způsobem, jen bych si být tebou dala pozor na nějaká prazvláštní slovní spojení typu pokovený plášť, chápu, jak si to asi myslel, ale je to trochu nešťastné, jelikož doslova pokovený plášť by asi těžko vlál:) Bylo tam toho víc, ale teď si nevybavuju, musela bych číst znovu..což rozhodně někdy v budoucnu udělám, jak říkám, líbilo se a budu se těšit na dalí tvé zajímavé nápady:)
Něžný_debil
17. 03. 2010
mně se líbí atmosféra v povídce, nakonec to bylo dobré i celkově, pěkný nápad. t.
Pomerančová
10. 02. 2010
Přečetl jsem asi dvě třetiny, snad jsem o nic nepřišel. Na začátku mi vadily hlavně pokusy o humor, ty díkybohu později ustoupily čistému popisu akce, ale bylo to jako převyprávění Bourna IV. Oceňuju místopisné reálie, naproti tomu mi není jasné, proč se pak pořád po někom střílí kuličkovými ložisky. To nestačí kuličky? A kdo se s tím má tahat? Ale to je detail, asi by se tam našly horší věci. Pro mě to byla celkově nuda.
Mám ráda napínavé příběhy, i když je beru spíš jako zábavu a nehledám v nich příliš literárních kvalit. Tady jsem příjemně překvapená, protože kromě spádu a napětí je tu znát i značné vypravěčské umění, nechybí ani humor a pár docela originálních nápadů. Kacířsky si rýpnu, že dokonce i tomuhle textu by, podle mého názoru, udělalo dobrou službu proškrtání, zkrácení. I přemíra akce časem unaví! Pozor na pravopis (např. o kousek VÍŠ) a některá už dost omletá vyjádření ("po čele se mu řinula řeka potu" - a to se teda vsadím, že bys to dokázal říct jinak, po svém!) Fandím do dalšího psaní.*
Kustód nie je masér. Je to ten, kto dáva pozor na nejaké umelecké dielo, stará sa oň /z latinského custodio = strážim/.
Jé, to je ... ehm... dobré .) Ne fakt, bavil jsem se. Možná toho "uskakování", kotoulů atd. bylo až moc, aby se ke konci neokoukaly. Trochu mě vyrušilo ono "kurva", které se do toho jemné parodičnosti nehodí, působí příliš vážně + přípomínky VTho, má recht.
Jo, a při scéně s tenkým uhlíkovým lanem mě zarazilo, že si ho hrdina omotal kolem ruky a ne na nějaký pásek či sponu - podle mě by o ni přišel.
Taklamakan
30. 01. 2010
Literárně výborně zpracované, čtivé. Honička vatikánskými sály mi připomíná honičky policajtů ze starých dobrých groteresek s Frigem a Lupino Lane, ale špetka komična není nikdy na škodu. Technicky bych připomenul, že je rozdíl mezi ložiskem a kuličkami do ložiska, ale ve věku scifi se asi rozdíly stírají. :o)
Jen mi uniklo, proč dochází k "průniku" někam, kam lze bez problémů vstoupit legálně a vyvolat patřičný zmatek.
Přestože to vypadá jako scifi, se mi začatek líbí :-)
Vrátím se. Posílám si avízo.
Děkuji, bylo to výborné počteníčko:-))* Ještě si to schovám na druhé přečtení:-)
Tomu říkám povídka. Žádné zbytečné kecy a současně dost popisu na to, aby se čtenář vcítil do prostředí a atmosféry. Akční děj,stručné a stejně akční dialogy. Kromě několika gramatických chybek nemám co vytknout. Snad jen malinko zavádějící název. Nikdy nevěř cestovkám...co takhle krátce Průnik? Dle mého názoru jasná nominace na Povídku měsíce.