4. SUPERKOULE - Dílo č. 5 - Sůl nad gold

I.

Byl kdys kdes král a měl choť svou rád, však na hrob šel ji pá své dát. Těch slz! Nu což, vždyť smrt je smrt.

Snad zdá se vám, že byl pak sám? Ne. Šest dcer měl ten král a všech šest měl moc rád.

Choť na zeď v rám si dal a den co den se ptal, vždyť byl už stár, zda z dcer svých té či té má hrad svůj dát i zem:

- Tak raď! Vždyť jsi má choť a vše přec víš a znáš, co já tak sám a bez tvých rad?

- No jen si mlč!

- A víš co? Té z dcer ho dám, jež ví, jak moc rád je mám.

            A tak se ptal všech svých dcer.

- Jak luk a šíp? Proč ne. Svůj meč? To též. I erb a štít, a hrad. Jak šperk? Hmm. Tak mám vás rád, ba víc.

- A co díš ty?

- Co??? Jak sůl?!

- No to snad ne, mně hned je zle! Tak sůl, ne gold?!!

Král chyt se v hruď.

- Nad gold zdá se ti sůl? – A ven!

Však ten se smál a ta též, dvůr se smál, i ten kos. Tak král měl vztek, a dup a dup:

- Nač je nám sůl? Pche! Jen se směj, kdo chceš se smát! Vzít sůl vám dám a šlus!

Pak všech trub hlas zněl:

- Sůl do řek syp, až na dno, jen ji top, v tůň s ní  a teď hned!

            Král měl dcer už jen pět…

II.

Ta z dcer, jež hnal ji pryč, šla v les a chýš. A co král?

Sen se mu zdál. A v tom snu jen sůl a sůl. Nic než sůl.

Král vstal jen pot (ach, zas ta sůl!), vlez do svých bot a na trůn sed. Měl splín…

Hned na to den král zřel, že dá se jíst, jen když je sůl. A tak plášť si vzal a do vsi šel.

Byl tam dům a v něm švec, však král se lek, srab, a pod keř vlez, hned u vrat. A jak tam stál, v té tmě, zřel ho kluk.

Ten kluk se bál, však míň než král, a hned se ptal, zda je to čert.

- Čert? Ne, to je náš pan král! Ten, co sůl nám vzal!

- Co chceš?

- Jen sůl…, špit král (hlas se mu chvěl).

- Sůl? Cha, prý sůl. No to snad ne! Jdi od mých vrat!

- Vem si gold, jen sůl mi dej!

- A co na chléb mám si dát? Snad šperk? Jdi, ty---! To jsi král, když vzals nám sůl? Styď se!

            V tom král zbled a na zem pad, pak lkal, no jak jsem řek – byl to srab!

III.

Co král byl pryč, tak kdos šel v hrad a vzal si lup. Pak vůz táh a hnal se v les – a tam: gold ke dnu šel.

- A co, jen mít sůl! Jen kus!

Král měl splín, víc než kdy dřív, hrad byl jen vzdech. Gold byl fuč, ba co víc i sůl, a pět jen dcer teď měl, ne šest. V tom kde se vzal, tu se vzal, stál tam chlap, no spíš děd, a řek:

- Už víš, že sůl je víc než gold?

Ač král se lek, tak řek mu hned:

- Vím, byl jsem vůl, spíš než král, teď za sůl vše bych dal.

- Já mám sůl.

- Ty máš sůl?

- Mám.

- A máš jí dost?

- Mám.

- A dáš?

- Dám.

- A za co?

- Co chceš mi dát, vždyť sůl je všech…řek děd.

- Já vím,  řek král.

- Ty víš… A děd dal mu sůl, však jen kus.

- To je vše, co máš? řek král a třel si vous.

- Což víc bys chtěl?

- Chtěl, moc chtěl, však ne pro mě – pro ně, pro lid!

- Jen syp, vždyť je jí, co jen chceš, jak jen rád máš.

I je to tak, je jí víc a víc, no dost, vždyť král rád má – svých šest dcer (ne pět), svou zem i lid, víc než hrad či trůn. A tak se smál a smál a když šel kol kdos, tak řek:

- Na, tu máš sůl, vem si!

A řval dál, no jak lev:

- Hej, ty, pojď sem, já mám sůl, tak si ber, co jen chceš! Sůl! Sůůůl!

- Sůl je víc než gold!

IV.

            Hle, král už ví, že sůl je víc než gold a dcer má už zas šest.

Nu a to je vše, co říct jsem moh i chtěl, věř či ne – je END!

(Kde jen mám ten zvon?)