To mám za to

K nádražnímu okénku hbitě kráčím,

těžký batoh "pro radost" na hrbu vláčím.

Do odjezdu zbývá minut jen šest,

v hlavě mám větu

a nechci ji splést.

U okénka už jsem, už,

leč, stojí tam jiný muž.

Zajímá ho velice

jízdenka v rámci měsíce.

Též o týdení má zájem,

oči mi bloudí nebeským rájem

a člověk ten vůbec nezná chvat,

lidi, ti fakt dovedou s*át.

Do odjezdu čtyři minuty,

osud můj zdá se nahnutý.

"Ježiši marijá," odfrknu nevolí,

odcházím do vlaku,

rozum mi zápolí,

zda vetřít jsem se měla,

zda smělá jsem být směla

nebo si přivstat a v čekárně sedět,

kdo to měl ale vědět?

Naštvaně procházím kolem kupéček,

v každém už sedí nějaký blbeček,

dnes chci být vážně sama jen

i se svým vlakovým příplatkem.

Jó, dvě minuty do odjezdu,

strojvůdce naposled zkouší brzdu

a otevřou se dveře

a hádejte, kdo tu leze?

Ten spokojený zákazník,

co nese si své informace

a s úsměvem teď nevinným

úplně klidně ptá se,

jestli mám volné místo.

Neví a nebo jde najisto?

Tak jela jsem s ním v jednom kupé,

jak bychom patřili k jedné tlupě,

vlak mě stál víc o třicet korun,

v duchu jsem zuřila jako Perun

a raději hrála si s mobilem

než vykládat si s ..............

A ve stanici po přesedání,

sedl si tak, že bez mého přání

zase jsem na něj viděla.

Přesně, jak jsem to nechtěla.

Drobné jsou trable životní

a některé i prachy stojí,

měla jsem ho prostě předběhnout

a to mám za to, že se bojím.

---