Sněhová víla

Tmavý pokoj byl osvětlen jen jedinou utlumenou lampou.

Peřina na posteli se jen občas malinko nadzvedla, aby propustila trochu světla z baterky.

Dveře pokoje se náhle potichu otevřely a do nich vstoupil muž s neoholenou tváří, rozcuchanými vlasy a přívětivým úsměvem.

Opatrně přešel k posteli a natáhl ruku k peřině. Pak ji uchopil a pomalu nadzvedl. Náhle na něj hleděla překvapená tvářička asi osmileté holčičky.

Muž si povolil kravatu a obličej proměnil grimasou znázorňující překvapení.

Holčička na něj malý okamžik vyjukaně civěla a pak radostně vykřikla.

„Tys to stihnul!“

Radostně vyskočila a objala muže kolem krku.

„Ahoj zlatíčko. Slíbil jsem ti, že to stihnu.“ usmíval se. „ Kde je maminka?“

„V kuchyni, připravuje večeři.“

„Tak šup.“ Vyzvedl ji na prsa a políbil na tvář. „Jdeme se na ní podívat.“

Holčička se usmála a nechala se odnášet směrem ke kuchyni, ze které se linula nádherná vůně budoucí narozeninové večeře.

Muž se postavil do dveří a dcerku postavil na zem.

V kuchyni stála tmavovlasá žena, velice krásná. Bílá pleť nápadně kontrastovala s havraními vlasy. Měla štíhlou postavu a nádherný obličej, jemný a přívětivý. Oči měla sklopené a zamyšleně krájela zeleninu. Holčička poskočila a zavolala.

„Mamí. Táta to stihnul!“

Žena překvapeně zvedla oči a dívala se na svého muže. Ty šedozelené oči se mu vždy zaryly až do srdce. I po tolika letech společného života se na něj pokaždé dívaly, jako by to bylo poprvé. A jeho oči se dívaly stejně na ni.

Maminčiny rty se roztáhly do líbezného a úlevného úsměvu.

Muž k ní přešel a pohladil ji po tváři.

„Ahoj čarodějko.“ zašeptal

Objala ho a zabořila obličej k jeho krku. Ucítil letmý polibek.

„Jsem tak ráda, že jsi doma. Bála jsem se, že nedorazíš včas.“

„To bych nemohl dopustit.“ usmál se.

Krátký rozhovor přerušil slabý hlásek.

„Tatí. Pojď si se mnou hrát. Maminka musí vařit.“ A její andělská tvářička nabyla přísného výrazu, který prozrazoval,  že odpor není možný.

Otec přesto musel odporovat.

„Jsem moc unavený zlatíčko, ale mohl bych ti vyprávět pohádku?!“

„Tak teda jo. Když jsi moc unavený.“ Chytila otce za povolenou kravatu a přitáhla si ho níž. Pak mu něco zašeptala do ucha a odběhla.

„Copak ti to šeptala?“

„Že mám pět minut na to, abych se dostavil do obýváku.“

Maminka se usmála. „Tak utíkej, za chvilku za vámi přijdu.“

Otec ještě pohladil maminku po vlasech a políbil ji na rty. Chlupy na krku se mu naježily a po zádech mu přejel lehký mráz. Pak se otočil na podpatku a přešel do velkého obývacího pokoje. Cestou odložil sako a kravatu a přisedl na pohodlný gauč, kde si již holčička připravila plyšového medvídka a teplou dečku. 

Otec dcerku zabalil do deky a posadil si ji na klín.

„Tak můžeme začít princezničko?“

„Ano klaune, pobav mě.“ pravila důležitě a začala se smát.

Položila hlavu tatínkovi na rameno a ten začal vyprávět.

„Když mi bylo dvacet pět  let, bydlel jsem v tomto domě sám. Byl jsem smutný, pořád jsem pracoval, nebo četl, nebo se povaloval u televize. Všechno jen abych zahnal samotu…“

„To jsi ještě neměl maminku?“

„…Ne. Byl jsem tu sám. Nikam jsem nechodil, protože mě nic nebavilo.

Vymýšlel jsem si pohádky, protože jsem toužil mít jednou holčičku jako jsi ty a neměl bych jí co vyprávět. Tak jsem si vymýšlel…“

Z kuchyně přišla maminka. Přisedla si vedle tatínka a objala ho kolem pasu.

„…Ale ta pohádka kterou ti budu vyprávět, se mi opravdu stala.

Jednou zjara, když už všechen sníh roztál, jsem měl zase jeden nudný večer.

Četl jsem si knihu, když jsem náhle uslyšel slabé volání. Poslouchal jsem pozorně a volání se ozvalo znovu a znělo naléhavěji. Tak jsem šel po hlase. Došel jsem ke schodišti a zjistil jsem, nevolání přichází zpod posledního schodu. Okamžitě jsem došel pro pajcr, vypáčil desku z toho schodu, a najednou …“

„Tatí, co je to pajcr?“

„Velká železná tyč s plochým koncem.“

„Aha.“

„…Tak jsem vypáčil tu desku a najednou mě pohltilo studené bílé světlo a já se ocitl na docela jiném místě. Nad hlavou mi přelétl obrovský stříbrný drak a chrlil led a děsivě při tom řval, až tuhla krev v žilách. Ale nevšiml si mě. Obrovské ledové lilie se táhly do nekonečna a modrobílé včely velké jako pěst z nich vysávaly stříbřitý pil. Všude poletovaly víly, bílé jako sníh, s modrými vlasy a místo křídel měly velikánské sněhové ledové listy, zrovna takové, jaké měli ty lilie. Stál jsem jako omámený, když jsem zase zaslechl ten jemný hlásek volající o pomoc. Šel jsem za ním. Procházel jsem okolo lilií, až nakonec jsem se ocitl pod tou největší. A zjistil jsem, že ten hlásek vychází přímo z jejího květu. Vylezl jsem po ledové květině a bylo to těžké, protože hrozně klouzala. Když jsem se vyškrábal až nahoru a nakoukl do květu, viděl jsem tam jednu z těch ledových krásek. Ale tahle byla mnohem krásnější, než ty předešlé. Neměla modré vlasy, ale černé jako eben, měla překrásné oči a prosebně se na mě těma očima dívala. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Ale nemohl jsem otálet. Na křídlech měla pouta z ledu. Přišel jsem k ní blíž a jedinou ranou pěstí jsem pouta rozbil. Víla byla slabá. Musel jsem ji snést z květiny a v náručí ji přenést až na začátek liliového pole, kde jsem se objevil. Už jsem byl skoro u cíle, když se za mnou ozval řev toho velikánského draka. To on tam vílu uvěznil, protože to byla princezna všeho kolem a on chtěl ovládnout její říši. Za mnou se tříštil led, který vycházel z drakova chřtánu. Vyběhl jsem ven z toho pole a spatřil bránu, která se mi otevřela. Chvěla se jako rozpálený vzduch nad pouští. Podíval jsem se na krásku, jež jsem držel v náručí a ona přikývla. V poslední chvíli jsem proskočil branou a ještě jsem cítil, jak mi ledový drakův dech dopadl za zády. Ale nakonec jsem vílu zachránil. Nechal jsem si ji u sebe, aby se zotavila, ale jak jsem řekl, ihned jsem se do ní zamiloval. Za nějaký čas jsem se jí zeptal, jestli se chce vrátit domů, ale ona řekla, že tady je doma. Odložila svá křídla a zůstala se mnou. A tak jsem si ji vzal za ženu a pořád ji miluji. Pokaždé když mě políbí, tak cítím po těle lehký mráz. Nakonec jsi se nám narodila ty a to je konec pohádky."

„Jůů, maminka je princezna.“ usmívala se holčička. „To až řeknu zítra holkám, ty budou koukat.“

„To budou. A teď utíkej vyvenčit Mikiho, za chvíli bude večeře.“ řekla maminka.

Holčička odběhla a rozverně volala na starého bígla, který byl stejně krásný jako líný a nyní to dlouhým zívnutím dokazoval světu.

„Trošku jsi to zkrátil.“

„Jsem jen unavený, příště dodám více detailů.“ řekl otec a s láskou přitiskl své rty k maminčiným.

Chloupky na krku se mu naježily a po zádech mu přejel lehký mráz.