Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSveřepá rafika-robostory 2
Autor
Kandelabr
KUTULULULU! Vykulil robot oči na tu spoušť všude kolem, když se prach poněkud ustálil.
Nejenže mu agent nepomohl, koneckonců od zaměstnance státní správy zprávy robotů ani v nic jiného příliš nedoufal, ale ještě mu přidal práce s úklidem a taky vybouchl bez rozloučení, nevychovanec.
Robot se zadíval na stop, ve kterém byl zaražený kus žhnoucího plechu, zbytku to agentovy tělesné schránky. Měl by se podívat po sériovém čísle a adrese fabriky a poslat na ni kondolenční lístek a bombonieru (ČOKOLÁDOVOU, zbystřil pozornost hlas) nebo kytku (NEBO MARCIPÁNOVOU. KDYŽ PÁR KOUSKŮ ZMIZÍ, NIKDO NIC NEPOZNÁ). Ovšem to by znamenalo zvýšenou aktivitu a robot se nějak nemohl přinutit, rozhodování mu nešlo a jaksi mu bylo všecko šumák, egal, jedno a vuřt.
PRÁCE! MUSÍŠ DO PRÁCE! Připomněl se znovu otravně hlas.
Což byl fakt, situaci bylo třeba řešit a rozhodně nebyl čas válet se několik dní v pelechu, i když to znělo jako ta nejrozumější alternativa. Do práce se musí. Práce je povinnost, zdroj příjmu, zábavy i poučení, žeano, dalo by se zažertovat i o koláčích, pokud by se nám zachtělo být neoriginální.
ZOOOOM! Zaostřil robot oči na jiný předmět, explozí rovněž hluboce vražený do konstrukce stropu. Vypadal jako jakási malá černá skříňka a tento vjem umocňoval i bílý, umně vyvedený nápis: MALÁ ČERNÁ SKŘÍŇKA.
Robot chvíli přechroustával získané informace a usoudil, že se patrně jedná o Malou Černou Skříňku čili eMČéeSku. Zrovna když dumal nad tím, co to pro něj znamená, skříňka sebou zavrtěla, zacukala, zaverglovala a zmizela nahoru, zanechavši za sebou jen zející černou (jak k ní ladilo) díru jejího tvaru a spustila spršku omítky, pochopitelně rovnou na robotovu hlavu, kde usedla do tvaru kornoutku, koketně nasazeného poněkud na stranu.
Z díry ve stropě vykoukla hlava a vypadla velká spousta nadávek, jejichž kvalitu a kvantitu ponecháme na oplzlosti laskavého čtenáře. Když se hlava poněkud vybouřila a nabrala dech, neztráceje ovšem obličejovou pivoňkovatost maje orientaci pro hlavu zpravidla netypickou, neboť vězte, že to byla hlava lidská a nikoliv netopýří (Myotis myotis), pravila již vlídněji něco o nevýhodách brzkého flámování („Zliskat se tadle po ránu.“), o nevhodnosti a neslušivosti kornoutkové čepičky („Vypadáte jako trouba.“), o smutném údělu vdané ženy („Starej přišel ze šichty a chrápe.“), matky („Děcko řve jak lev pustinný (Panthera leo)) a krátce zmínila svůj zdravotní stav („A já mám hlavu jako škopek“). Pak mu položila několik rétorických otázek vyzvídajících jeho pocity („Není vám hamba? Nestydíte se?“ atd.), navrhla mu časový harmonogram stavebních prací („Tu díru okamžitě spravíte!'“) flinkla po něm károvanou papučí a (protože se netrefila) přihodila ještě MČS a protože nemohla zakončit debatu prásknutím dveří zmizela bez pompézních zvukových efektů. Ovšem po chvíli bylo slyšet (mezi zvuky chrápání a prskáním připalující se polévky a lva pustinného) zašustění novin a díru přikryla první stránka denního periodika, takže robot bez problémů viděl velká červená písmena SPOR a část obrázku skórujícího fotbalisty.
Černá skříňka ležela robotovi na hrudi. Při dopadu mu trochu odřela lak a promáčkla kapotu, což by sousedku jistě potěšilo. Na skříňce blikala červená kontrolka a pod ní byl malý červený cuplík, vedle kterého byla šipka s nápisem ZMÁČKNI MĚ. Na cuplíku bylo pro jistotu ještě napsáno: JÁ. Poslušen rady, robot Já zmáčkl. Ve skříňce to zakuckalo, zachrochtalo a vyplázla na něj dlouhý uzounký papírek, který se smotal sám zase do ruličky. Robot ruličku roztáhl. Byla tam spousta čísel, data dnešní i narození, čísla sériová i po jednom, odmocněná, mocná, malomocná, všemožné ypsilony a iksy, i řečtina: alfa kapá, mí psí fí, zlomky a indexy, prostě matematický guláš, robotí skrumáž, lidstvo vrtí hlavou, avšak robotovi se to čte jako 2x5 malých černoušků.
A někde u spodu byla kolonka s personáliemi našeho robota a u ní čtyři pruhované podkolonky:
07:35:10 FZZSS
07:35:11 PPP
07:35:12 P!
07:35:13 BUM!
Poslední kolonka byla jasná, zaznamenávala vždy poslední myšlenku, zpravidla poměrně přesně popisující, co se stalo.
První zkratku znal dobře a ulevilo se mu, když ji uviděl: Fyzicky Zcela Zdráv, Schopen Služby
PPP musel najít v legendě na druhé straně lístečku a co se dočetl, jej nepotěšilo: Případ Pro Psychiatra.
TO SE MOHLI KLIDNĚ ZEPTAT MĚ A UŠETŘIL BY SE JEDEN VÝBUCH A JEDNA SEŠMAJDANÁ PANTOFLE, řekl hlas.
A CO ZNAMENÁ TO PÉ S VYKŘIČNÍKEM? PŘEFORMÁTOVAT? Přisadil si, když už byl v ráži.
„Průser!“ vydechl robot.
(pokračování...)