Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePomalu mizí
Autor
Saetri-Ihn
Páchne tu zatuchlý smrad truchlivosti, vědecká naděje dezinfekcí a realita, v suterénu schovaných, mrazáků. Až člověka zamrazí.
Bude mrtev.
A chodbou dětského oddělení dál potáhnou holé hlavy. Dál se bude řezat, rodit a křičet bolestí, životem. V prvním patře nepřestane tisknout stroj čísla na lístky do fronty, ve třetím se dál bude sát z lidí krev do sanit, které nezastaví. Večer zas zaklapnou víčka, vždyť se musí spát! Zaklapne i víko, vždyť se musí umírat.
To ponoří člověka do vany mrazu, aby se nezkazilo aspoň to poslední, co z něj zbylo. Teď už mrtvé tělo tuhne chladem, jaká tragédie - končí lidská pouť. A co na to lidé v jižním křídle?!...
Nic.
Jako dva konce vesmíru. Že ne? Tak třeba tento pán: stojí si na chodbě už pár chvil a zírá oknem do pokoje. Těď klaplo druhé a teď další víko; muž však stojí dál, nic se nestalo! A vezmeme třeba tuto! A za chvíli už ta žena leží na stole a precizně klidné dlaně ji řežou břicho skalpelem. Profesor do ní vniká prsty, aby ji mladým medikům vytřídil do kádí. „A toto je slepé střevo.“ Je jemné na dotyk. Klidně si pohlaďte! Než ho pán vylije do pytle se zbytkem těla ke spálení.
Prach lidí, kteří toužili po svobodě, se pak venku sype na trávník. Létají do světa, vodou do moří, zemí do stromů, vzduchem skrz okno do chodby, chodbou až k muži, co stále hledí do pokoje a – dýchá. Nozdrami, krkem do plic. Cítíš v nose smrt? Je tak blízko! až člověka zamrazí...
Ani ne, žádná husí kůže, jen ten pohled. Divný muž. Neostří očima – vidí jen rozmazanou šmouhu místo pravdivého světa – vlastního otce, na kterého pro jistotu pohlíží ještě přes závěs. A přitom by stačilo jen zamhouřit, udělat krok ke středu okna, kde nevisí látka, vidět jasně a ostře. Divný pane, cožpak se bojíš pouhého pohledu, natož kliky a otevřených dveří? Ale proč?
Snad vzdoruje tvůj otec nakažlivé infekci, že za ním nejdeš – nesmíš? Nebo se snad bojíš dýchnout malého života do jeho ran? Dýchnout do jeho hlubokých ran a nešťastně jej zabít malými kapičkami? Žádná horečka a žádné obvazy, vždyt tam leží v klidu. Jen občas sebou hne, vzhlédne na oblohu nebo se jen trošku zavrtí. Houpe hlavou a slintá si na bradu.
„Nemoc vašeho otce se nedá léčit, je mi líto. Dojde k postupné ztrátě intelektu a paměti, až nakonec ztratí jakoukoliv schopnost reagovat na okolí...“
A skutečně ty oči tak zdravého těla pomalu hasnou, mizí v nich světlo, jakoby se slunce schovávalo za mraky hustší a hustší. Až nakonec zmizí pod temným závojem bouřky nadobro. Bude ticho a černočerná tma; klid před bouří po které přijdou blesky zvířeckosti.
Žádné houpání hlavy a vrtění se, nýbrž zběsilé cukání a křeče. Tvému otci je sotva šedesát, vypadá tak mladě na svůj věk, že si každý říkal: „Ten se dožije sta!“ Ó, jak má krásné a zdravé tělo! A poslintanou bradu, jenž mu neutřeš.
Tak pojď, tak pojď honem.
Malé dítě si vůbec nepřipouští, že by snad mohla přijít smrt. To až když je člověk mlád, přijde pocit konečnosti, jenž je však dočista vzdálen. Pak se to blíží a po dědečcích přijdou babičky, po babičkách rodiče a člověk si přeje, tiše doufá, že maminku s tatínkem to potká co nejpozději. Člověk se modlí, ale Svět je schválně hluchý, nevyslyší; už je to skoro tady a lidská bytost si přeje alespoň náhlý konec, který by ji ušetřil toho stání před oknem. Jen se ráno neprobudit - jako dřív, v dřívějších dobách.
A náhle hluboký nádech. Sune se pomalu noha, už je to malý krok! A další. Už vidí ostře svoji cestu chodbou. Jen prosím, pane, nekoukejte vlevo mezi závěsy, honem ke klice; pohled skrz otevřené dveře totiž neodradí tolik jako přes okno! Za ním, jo za tenkým oknem, je všechno tak nějak dál, vzdálené. Ale když stojíte na prahu, už dýcháte stejný vzduch, jste blízko; a přitom stejně daleko jak nalepen za izolační vrstvou skla.
Stojíte ve dveřích a to se sluší vejít dovnitř, nebo ihned srdceryvně říct: Promiňte, spletl jsem si dvéře. A hned se otočit na patě. Říct to, lhát vlastnímu otci do očí. A pak: víte, já Vás nepoznal tatíčku, asi to leze už i na mě. Ne, ne to nejde. – – Tak se pohni o kousek dál, vždyť v těch dveřích stojíš už pěknou chvíli!
Uděláš krok a zavřeš. Teď na tebe hledí; hledí ti přímo do očí a snad v hlavě hledá jméno, že nepozdraví. Ten velký inženýr a konstruktér; tvůj otec, velký vzor, kterého jsi se vždycky držel; člověk za kterým jsi chodil pro rady a který ti tisíckrát pomohl; ten moudrý muž, jako který jsi chtěl vždycky být; tvůj velký ochránce; domov tvé duše; ten tu před tebou chátrá v peřinách a tobě se chce plakat a řvát. Jsi poloviční tulák, nemáš kam běžet, doma je totiž chladno! A nic tě tam netěší. Můžeš jen utíkat pryč, pryč odsud, pryč od vlastní krve.
Ale ne, pěkně znovu: Ahoj tati, to jsem já, Karel, tvůj syn. „Kdo?“ Karel, Karel přeci. A jak se máš, neschází ti něco? Nechceš, abych ti něco koupil? „Co?“ Jo, abych nezapomněl, přinesl jsem ti tvou oblíbenou belgickou čokoládu... Nemáš chuť, tak někdy jindy, dávám ti ji do šuplíku. Trapné ticho. – – Venku je krásně, že? Nechce se ti se mnou třeba na procházku do parku?
Dobře, už tě nebudu rušit, když jsi unavený. Ahoj, zítra se zase zastavím.
Za pár dní zas strojek tiskne papírky, vestibulem si uzdravení vesele poskakují na cestě ven, jinde na stěnách dovádí malby krtečka a mochomůrky, nemocní naříkají; v druhém patře se jako vždycky operuje, sanitky houkaj, všude je rušno. Avšak tady je zase klid. A muž za sklem opět váhá; vejít, nevejít? Každým dnem je a bude hůř...
Předevčírem svůj boj prohrál a včera taky. Dnes se však přemůže a vejde dovnitř. Tak to jde pořád dokola; a vás zžírá, zžírá ta cesta z kopce dolů, jenž nemá schody vzhůru, tak moc, že necítíte nic jiného, než touhu mít křídla. Jsou ze skla, moc křehká v tvaru lahví! A každé ráno se rozbijí na malé střípky, zatímco jejich prázdnota vyteče ven. Přímo do hlavy, jenž se sklání dolů, jenž už nehledá na nebi krásné mraky, nevzhlíží ke hvězdám ani na koruny stromů; i ramena povolují; ztrácí se vznosnost a hrdé držení těla... A ne, nestačí mu jedny křídla, chce být jako seraf! Mít jich tři páry a celé noci si volně látat! Lahve, prášky, jointy a cigára, hlavně necítit tu palčivou bolest. Jen to ne.
Je seraf – má křídla a hoří.
A pak je opět jaro, slunce hezky hřeje, svět je tak veselý, že kus radosti se donese až sem do kliniky. Dneska! Ano dneska se nestojí za oknem, do dveří to jde zlehka i klika je nějak lehká, skvělý den! Muž vchází dovnitř a v tom ta radost prchá rychle pryč; a když ty dveře doklapnou je všechna nadobro fuč; až sem se jí nechce, tady ji křídla nenesou. Klap. „Ahoj tati, to jsem já...“ začne jako vždycky nevědomý rituál tří let.
Sedá do židle a mluví. O rodině, co sem chodí jen občas, o práci a nebožce máti; ptá se co zařídit, co by si jen otec přál a jak se máš tati? Avšak po otázkách ticho. Jak dlouho to je, co jsi naposled slyšel hlas svého otce? Sedm měsíců! Ale ne, nepočítej broukání a bláznivé výkřiky, zmatené žbleptání a falešné tóny oblíbené „Summertime“. Tak jak dlouho ti neřekl otec kloudného slova?
Od předminulých Vánoc.
Rok a půl jsi mi neřekl jediné slovo. Aspoň jedno, prosím tě, alespoň jediné slovo! A nic. Jen klidně a nehybně leží, neudělá jediný pohyb. Občas se zastaví doktorská esa a fundovaně tvrdí, že jeho já se nadobro rozpadlo. Sítnice nereaguje na světlo, svaly na bolest, žádný záchvěv! CT je bez barviček v místeh, kde sídlí vědomí. Otec je pryč, nic necítí - ani bolest, ani radost, ani sebe. Už tu prostě není, odešel, je pryč a zůstalo tu po něm jenom bezvládné, ale živé tělo.
Možná bys měl dát na rady lékařů a názor svých bratrů; to tělo je již zbytečné, možná by se mělo ukončit jeho trápení? bolest? Kdeže! Prostě jen bytí. Jen tlukot srdce a dech, vždyť tak málo není člověk!
Tady máte svolení, je téměř podepsané už pěkně dlouho, už schází jenom Váš podpis, milý pane. A ještě jeden sem a jste v pořadníku na injekci. Nebojte, komise to schválí tak do měsíce.
Pak dojde obálka a vy se dozvíte, kdy přesně zemře váš otec. Jenom týden! A trávíte celé dny a noci v jeho pokoji a mluvíte na něj, tiše a pořád dokola na něj mluvíte, ptáte se, jestli slyší. Jistota, ta vám nedá, nejde jít pryč, sedíte tu celý týden bez přestávky a skoro ani nespíte, co kdyby...
Dvě hodiny a třicet minut do konce. Červnové ráno roku 2009. Personál naposled mění povlečení, chodba se plní houfem lidí, z nichž většina se tu, za ty čtyři roky, otočila tak maximálně třikrát. A pláčou, naříkají, nad tím, jaký krutý osud teď stihne ležícího. Kdepak, otec je už dávno pryč, to jste prošvihli! Máte chuť křičet jim do uší.
A za chvíli je tu kat, vy držíte v rukou jehlu, třesou se vám dlaně, sotva dýcháte. Avšak přání, jo přání, to prostě musíte splnit. A pak se už místností nese zpěv z gramofonu: „So hush little baby, Don't cry.“
A vy máte pocit, že se nehraje jenom pro něj.