Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pomalu mizí

Výběr: StvN
18. 03. 2010
4
56
4553
Autor
Saetri-Ihn

Páchne tu zatuchlý smrad truchlivosti, vědecká naděje dezinfekcí a realita, v suterénu schovaných, mrazáků. Až člověka zamrazí.

Bude mrtev.

A chodbou dětského oddělení dál potáhnou holé hlavy. Dál se bude řezat, rodit a křičet bolestí, životem. V prvním patře nepřestane tisknout stroj čísla na lístky do fronty, ve třetím se dál bude sát z lidí krev do sanit, které nezastaví. Večer zas zaklapnou víčka, vždyť se musí spát! Zaklapne i víko, vždyť se musí umírat.

To ponoří člověka do vany mrazu, aby se nezkazilo aspoň to poslední, co z něj zbylo. Teď už mrtvé tělo tuhne chladem, jaká tragédie - končí lidská pouť. A co na to lidé v jižním křídle?!...

Nic.

Jako dva konce vesmíru. Že ne? Tak třeba tento pán: stojí si na chodbě už pár chvil a zírá oknem do pokoje. Těď klaplo druhé a teď další víko; muž však stojí dál, nic se nestalo! A vezmeme třeba tuto! A za chvíli už ta žena leží na stole a precizně klidné dlaně ji řežou břicho skalpelem. Profesor do ní vniká prsty, aby ji mladým medikům vytřídil do kádí. „A toto je slepé střevo.“ Je jemné na dotyk. Klidně si pohlaďte! Než ho pán vylije do pytle se zbytkem těla ke spálení.

Prach lidí, kteří toužili po svobodě, se pak venku sype na trávník. Létají do světa, vodou do moří, zemí do stromů, vzduchem skrz okno do chodby, chodbou až k muži, co stále hledí do pokoje a – dýchá. Nozdrami, krkem do plic. Cítíš v nose smrt? Je tak blízko! až člověka zamrazí...

Ani ne, žádná husí kůže, jen ten pohled. Divný muž. Neostří očima – vidí jen rozmazanou šmouhu místo pravdivého světa – vlastního otce, na kterého pro jistotu pohlíží ještě přes závěs. A přitom by stačilo jen zamhouřit, udělat krok ke středu okna, kde nevisí látka, vidět jasně a ostře. Divný pane, cožpak se bojíš pouhého pohledu, natož kliky a otevřených dveří? Ale proč?

Snad vzdoruje tvůj otec nakažlivé infekci, že za ním nejdeš – nesmíš? Nebo se snad bojíš dýchnout malého života do jeho ran? Dýchnout do jeho hlubokých ran a nešťastně jej zabít malými kapičkami? Žádná horečka a žádné obvazy, vždyt tam leží v klidu. Jen občas sebou hne, vzhlédne na oblohu nebo se jen trošku zavrtí. Houpe hlavou a slintá si na bradu.

„Nemoc vašeho otce se nedá léčit, je mi líto. Dojde k postupné ztrátě intelektu a paměti, až nakonec ztratí jakoukoliv schopnost reagovat na okolí...“

A skutečně ty oči tak zdravého těla pomalu hasnou, mizí v nich světlo, jakoby se slunce schovávalo za mraky hustší a hustší. Až nakonec zmizí pod temným závojem bouřky nadobro. Bude ticho a černočerná tma; klid před bouří po které přijdou blesky zvířeckosti.

Žádné houpání hlavy a vrtění se, nýbrž zběsilé cukání a křeče. Tvému otci je sotva šedesát, vypadá tak mladě na svůj věk, že si každý říkal: „Ten se dožije sta!“ Ó, jak má krásné a zdravé tělo! A poslintanou bradu, jenž mu neutřeš.

Tak pojď, tak pojď honem.

Malé dítě si vůbec nepřipouští, že by snad mohla přijít smrt. To až když je člověk mlád, přijde pocit konečnosti, jenž je však dočista vzdálen. Pak se to blíží a po dědečcích přijdou babičky, po babičkách rodiče a člověk si přeje, tiše doufá, že maminku s tatínkem to potká co nejpozději. Člověk se modlí, ale Svět je schválně hluchý, nevyslyší; už je to skoro tady a lidská bytost si přeje alespoň náhlý konec, který by ji ušetřil toho stání před oknem. Jen se ráno neprobudit - jako dřív, v dřívějších dobách.

A náhle hluboký nádech. Sune se pomalu noha, už je to malý krok! A další. Už vidí ostře svoji cestu chodbou. Jen prosím, pane, nekoukejte vlevo mezi závěsy, honem ke klice; pohled skrz otevřené dveře totiž neodradí tolik jako přes okno! Za ním, jo za tenkým oknem, je všechno tak nějak dál, vzdálené. Ale když stojíte na prahu, už dýcháte stejný vzduch, jste blízko; a přitom stejně daleko jak nalepen za izolační vrstvou skla.

Stojíte ve dveřích a to se sluší vejít dovnitř, nebo ihned srdceryvně říct: Promiňte, spletl jsem si dvéře. A hned se otočit na patě. Říct to, lhát vlastnímu otci do očí. A pak: víte, já Vás nepoznal tatíčku, asi to leze už i na mě. Ne, ne to nejde. – – Tak se pohni o kousek dál, vždyť v těch dveřích stojíš už pěknou chvíli!

Uděláš krok a zavřeš. Teď na tebe hledí; hledí ti přímo do očí a snad v hlavě hledá jméno, že nepozdraví. Ten velký inženýr a konstruktér; tvůj otec, velký vzor, kterého jsi se vždycky držel; člověk za kterým jsi chodil pro rady a který ti tisíckrát pomohl; ten moudrý muž, jako který jsi chtěl vždycky být; tvůj velký ochránce; domov tvé duše; ten tu před tebou chátrá v peřinách a tobě se chce plakat a řvát. Jsi poloviční tulák, nemáš kam běžet, doma je totiž chladno! A nic tě tam netěší. Můžeš jen utíkat pryč, pryč odsud, pryč od vlastní krve.

Ale ne, pěkně znovu: Ahoj tati, to jsem já, Karel, tvůj syn. „Kdo?“ Karel, Karel přeci. A jak se máš, neschází ti něco? Nechceš, abych ti něco koupil? „Co?“ Jo, abych nezapomněl, přinesl jsem ti tvou oblíbenou belgickou čokoládu... Nemáš chuť, tak někdy jindy, dávám ti ji do šuplíku. Trapné ticho. – – Venku je krásně, že? Nechce se ti se mnou třeba na procházku do parku?

Dobře, už tě nebudu rušit, když jsi unavený. Ahoj, zítra se zase zastavím.

Za pár dní zas strojek tiskne papírky, vestibulem si uzdravení vesele poskakují na cestě ven, jinde na stěnách dovádí malby krtečka a mochomůrky, nemocní naříkají; v druhém patře se jako vždycky operuje, sanitky houkaj, všude je rušno. Avšak tady je zase klid. A muž za sklem opět váhá; vejít, nevejít? Každým dnem je a bude hůř...

Předevčírem svůj boj prohrál a včera taky. Dnes se však přemůže a vejde dovnitř. Tak to jde pořád dokola; a vás zžírá, zžírá ta cesta z kopce dolů, jenž nemá schody vzhůru, tak moc, že necítíte nic jiného, než touhu mít křídla. Jsou ze skla, moc křehká v tvaru lahví! A každé ráno se rozbijí na malé střípky, zatímco jejich prázdnota vyteče ven. Přímo do hlavy, jenž se sklání dolů, jenž už nehledá na nebi krásné mraky, nevzhlíží ke hvězdám ani na koruny stromů; i ramena povolují; ztrácí se vznosnost a hrdé držení těla... A ne, nestačí mu jedny křídla, chce být jako seraf! Mít jich tři páry a celé noci si volně látat! Lahve, prášky, jointy a cigára, hlavně necítit tu palčivou bolest. Jen to ne.

Je seraf – má křídla a hoří.

A pak je opět jaro, slunce hezky hřeje, svět je tak veselý, že kus radosti se donese až sem do kliniky. Dneska! Ano dneska se nestojí za oknem, do dveří to jde zlehka i klika je nějak lehká, skvělý den! Muž vchází dovnitř a v tom ta radost prchá rychle pryč; a když ty dveře doklapnou je všechna nadobro fuč; až sem se jí nechce, tady ji křídla nenesou. Klap. „Ahoj tati, to jsem já...“ začne jako vždycky nevědomý rituál tří let.

Sedá do židle a mluví. O rodině, co sem chodí jen občas, o práci a nebožce máti; ptá se co zařídit, co by si jen otec přál a jak se máš tati? Avšak po otázkách ticho. Jak dlouho to je, co jsi naposled slyšel hlas svého otce? Sedm měsíců! Ale ne, nepočítej broukání a bláznivé výkřiky, zmatené žbleptání a falešné tóny oblíbené „Summertime“. Tak jak dlouho ti neřekl otec kloudného slova?

Od předminulých Vánoc.

Rok a půl jsi mi neřekl jediné slovo. Aspoň jedno, prosím tě, alespoň jediné slovo! A nic. Jen klidně a nehybně leží, neudělá jediný pohyb. Občas se zastaví doktorská esa a fundovaně tvrdí, že jeho já se nadobro rozpadlo. Sítnice nereaguje na světlo, svaly na bolest, žádný záchvěv! CT je bez barviček v místeh, kde sídlí vědomí. Otec je pryč, nic necítí - ani bolest, ani radost, ani sebe. Už tu prostě není, odešel, je pryč a zůstalo tu po něm jenom bezvládné, ale živé tělo.

Možná bys měl dát na rady lékařů a názor svých bratrů; to tělo je již zbytečné, možná by se mělo ukončit jeho trápení? bolest? Kdeže! Prostě jen bytí. Jen tlukot srdce a dech, vždyť tak málo není člověk!

Tady máte svolení, je téměř podepsané už pěkně dlouho, už schází jenom Váš podpis, milý pane. A ještě jeden sem a jste v pořadníku na injekci. Nebojte, komise to schválí tak do měsíce.

Pak dojde obálka a vy se dozvíte, kdy přesně zemře váš otec. Jenom týden! A trávíte celé dny a noci v jeho pokoji a mluvíte na něj, tiše a pořád dokola na něj mluvíte, ptáte se, jestli slyší. Jistota, ta vám nedá, nejde jít pryč, sedíte tu celý týden bez přestávky a skoro ani nespíte, co kdyby...

Dvě hodiny a třicet minut do konce. Červnové ráno roku 2009. Personál naposled mění povlečení, chodba se plní houfem lidí, z nichž většina se tu, za ty čtyři roky, otočila tak maximálně třikrát. A pláčou, naříkají, nad tím, jaký krutý osud teď stihne ležícího. Kdepak, otec je už dávno pryč, to jste prošvihli! Máte chuť křičet jim do uší.

A za chvíli je tu kat, vy držíte v rukou jehlu, třesou se vám dlaně, sotva dýcháte. Avšak přání, jo přání, to prostě musíte splnit. A pak se už místností nese zpěv z gramofonu: „So hush little baby, Don't cry.“

A vy máte pocit, že se nehraje jenom pro něj.


56 názorů

katugiro
22. 04. 2010
Dát tip
Už mě nenapadá žádná vtipná odpověď. Asi to tu zabalíme.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Někdo chodí v noci spát, z někoho se stává Hyde, někdo se přepíná na alterhovado... asi zůstanu u první možnosti :)

Saetri-Ihn
21. 04. 2010
Dát tip
Vo žebříčky nejde, mě těší to počteníčko a písmenka tady :) A ty mi žádnej duben květen neveme...

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Mně je ho taky líto, ale nenapadá mě nic lepšího, než terapie realitou; pod díly taky pořád nemůžeš přemýšlet nad tím, jestli náhodou nejsou tím nejlepším, co jejich autor zrovna na světě má.

Saetri-Ihn
21. 04. 2010
Dát tip
To víš, že se bavím, Marvine :) Jen pokračujte chlapci, pokračujte, za chvíli mi to trhne rekord kritik pod dílem :-D

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Můžeš si za to sám, stejně se už jen sveřepě z principu bráníš tam nezapadnout. Ne, není určena tobě. Poznáš to tak, že je na začátku "Tangens:" a ne "VT:".

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
VT: to klidně můžeš, s tvými předchozími vyjádřeními se to bude naprosto adekvátně doplňovat. Pak mi to nezapomeň zopakovat ještě na autorské stránce, díky předem.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Tangens: chvíli mi trvalo, než jsem se k té nudli dostal, ale přece; "s dovolením" nebylo míněno na tebe, ale na autora a ctěné čtenářstvo; dál bla bla bla, na to reagovat nebudu, viz můj předchozí komentář, souhrnně jen třeba k "popis a pojednání o lidském utrpení a zmaru by jistě zasloužilo košatější a květnatější slovník než ten zde použitý. To rovněž souvisí s opakováním slov, ale především s jistou schematičností i nadměrnou úsporností vět" - další příklad toho, jak zacházíš se svými dojmy a vydáváš je za validní měřítko - dosud jsi nepochopil, jakou funkci má to omleté opakování slov nebo "nadměrná úspornost" (cože?!) vět. Abych ti to přiblížil na tvých vlastních slovech, tvoje kritiky jsou plné snů o zelených žirafách. Pod mým komentářem si představuj co chceš, o mých kritikách zase jindy; radit a vyčítat, že si hraješ na něco, na co zdaleka nedosahuješ, ti budu asi stále - nejen kvůli tomu, že se třeba časem probereš, ale i kvůli tomu, aby ostatní nenabyli dojmu, že má délka tvých kritik cokoliv společného s jejich kvalitou. Kvůli rozdílným názorům na funkci kritiky a nárokům na vkus mám spory s řadou kolegů ze Sekce, ale pořád můžu jejich komentáře respektovat, přemýšlet nad nimi a věcně na ně reagovat. Spor s tebou je bohužel na úplně jiné rovině: postrádáš dostačný cit pro jazyk. Když to mírně přeženu, připomínáš hluchého, který se vyžívá v recenzování koncertů: pozná, kdy má tleskat, básní o tom, jak skvělý výkon podala harfenistka, že byl hobojistovi malý frak... a čtenář snadno přehlédne, že se kvůli výčtu vnějších znaků vůbec nedostala ke slovu hudba. A ano, celá Sekce hluboce lituje toho, že jsme tě nepřijali. Bylo to jen proto, že bys nás ostatní svým rozhledem a umem příliš zahanboval.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
"liché dojmy", to si poznamenám. to jsou ty, co nejsou sudé, viď? :)

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Hurá, aspoň mi už nevnucuješ, co vím a nevím.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Takhle budeme pokračovat? Ty sám víš, že oba víme, že ta otázka byla úplně normální. Your turn.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Většinou ne. Ale stejně si to přečíst budu muset, až bude čas.

StvN
21. 04. 2010
Dát tip
katugiro, s Tangensem nemá smysl pouštět se do diskuse.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
Nevím co je blbého na otázce, jestli něco stojí za čtení.

katugiro
21. 04. 2010
Dát tip
To jsem se zeptal toho pravého...

katugiro
20. 04. 2010
Dát tip
Marvine, stane se něco (kromě toho, že ušetřím spoustu času), když si tu nudli nepřečtu?

Saetri-Ihn
20. 04. 2010
Dát tip
Tangensi, předem bych ti moc rád poděkoval za obsáhlou kritiku (byť se jeďněm nelíbí), díky které si odnáším nějaké ty poznatky, i když s určitými pasážemi nesouhlasím - nechci tvou kritiku hodnotit, to vůbec, jsem přeci pořád autor a tak je můj náhled na věc jistojistě nějak zkreslen, avšak i přesto mám nutkání se tě zeptat: "Věty mají být srozumitelné (a pokud ne, měly by v tom případě být dostatečně zvláštní a poutavé, aby navodily i něco více než pouhou zmatenost čtenáře). Ani s tímto jsem se zde neshledal. Hned první věta, jak už zde padlo, je syntakticky dost nedokonalá, třebaže čtenář její hlavní smysl pochopí." skutečně považuješ první větu za tak nezajímavou?

katugiro
18. 04. 2010
Dát tip
A s dovolením budu reagovat na Tangense, protože pořád dělá to samé: takhle se do Sekce nikdy nedostaneš. - "v suterénu schovaných, /zde čárka být nemá/ mrazáků" - čárka tam být může a pokud bys ji chtěl odstraňovat, musíš odstranit i tu předchozí - "klasické plevelné A" - nevím, kde sis tuhle poučku přečetl, ale je naprosto nesmyslná, stejně jako tvé (opakované) upozorňování na opakování slov - to je naprosto běžný literární prostředek a pokud ho nedokážeš odlišit od stylistické neobratnosti, pak ho zkrátka nekomentuj - "pár chvil" opravdu nebudí divný dojem, rozhodně ne divnější, než "nějakou chvíli"; i další tvé opravy jsou svévolnými zásahy do autorova stylu bez jakéhokoliv rozumného opodstatnění (ne, tvé dojmy a to, jaké bys sám používal výrazy, nejsou dostatečným důvodem k tomu, abys je lidem pod díly vnucoval) - "Výše uvedená ukázka nedostatků je postačujícím důkazem o velmi malé autorově vynalézavosti, tvořivosti a vypsanosti." Tangensi, zaprvé se žádná ukázka nedostatků nekonala a zadruhé ta tvoje pseudoanalýza není důkazem vůbec o ničem. Psát na základě něčeho, co si takhle vycucám z prstu, o autorově "vynalézavosti, tvořivosti a vypsanosti" je prostě trapný.

katugiro
18. 04. 2010
Dát tip
Z tohohle mám ambivalentní pocity - místy se mi to dost líbilo, místy hrozně nudilo. Hlavně na začátku je asi těch nedořečeností a náznaků příliš, při druhém čtení už se člověk orientuje líp; střídání formy, resp. osob, bylo kupodivu snesitelné. Tak nevím.

StvN
18. 04. 2010
Dát tip
Díky za nominaci. Tohle do PM určitě patří.

StvN
18. 04. 2010
Dát tip
Popravdě, nečekal jsem, že to dočtu. Z mnoha důvodů. Nicméně po pár odstavcích jsem musel vypnout rádio. Je to hodně dobré. Nemůžu napsat víc, protože to bych si to musel přečíst ještě jednou. Mám silný dojem, že tohle se musí číst někde venku a na papíře. Nejde to jenom přelítnout a soudit. Pro mě zajímavý text s obrovským potenciálem. Ať už to je nebo není dle skutečné události, to se ostatně nepozná, tak je pěkné, že to netrpí takovým tím přecitlivělým sentimentem, a zároveň je to uvěřitelné, především díky formě, která je trochu netříděná a zároveň velice dobře semknutá. Například tohle je krásná ukázka použití tak trochu asociací, ale zároveň hlubokésho smyslu, který celým textem nezřetelně prochází: Tak to jde pořád dokola; a vás zžírá, zžírá ta cesta z kopce dolů, jenž nemá schody vzhůru.... Prostě dobrý. U mě na výběr.

Tragicus
14. 04. 2010
Dát tip
Je to dobre, obrazotvorne napsano, coz tomu ale nanestesti nebrani, aby to byla docela nuda. Porad jsem cekal, kdy mne to vtahne, kdy se vytvori nejaky zajimavy pribeh, Winter to vystihl docela dobre - odstredeno.

Janina6
11. 04. 2010
Dát tip
Začátek mě docela navnadil, sice věci, které k nemocnici běžně patří, život a smrt, sanitky, skalpel a medici... ale třeba ten "koloběh" prachu spálených těl je zajímavě podaný. Od popisu muže a jeho otce se mi ale už četlo hůř - je to dost zdlouhavé a způsobem vyjádření docela všední vyprávění. Nic nového ani v tématu, ani v přístupu k němu. Je to samozřejmě smutné, o čem píšeš, ale na dobrou povídku to, myslím, nestačí.

Winter
08. 04. 2010
Dát tip
Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že často je dřeň textu odstředěná do kudrlinek, občas pěkných, většinou ale zbytečných. A nějak nemůžu najít víc než náznak příběhu. Nevím no, mě to moc neoslovilo.

Saetri-Ihn
08. 04. 2010
Dát tip
Ahoj VT :) To víš, že nebudu proti, v nehorším budeme za blbce oba... Osobní to není, jen mi tam to číslo pěkně znělo a ještě nikdy jsem nenapsal datum do povídky :-D "Vědecká naděje dezinfekcí" - člověk přijde do nemocnice a očekává zázraky, které maji naplnit různé CT, rentgeny, robotičtí operátoři, moderní léky atd. A základem toho je i dezinfekce, i když jako moderní novinku ji znali spíš praprapradědci. A děkuju moc za kritiku.

Saetri-Ihn
20. 03. 2010
Dát tip
To jsem rád, že nenechalo jen tak :) Vau! Celej jeden koment už :-D

Garay
18. 03. 2010
Dát tip
Mě mrazí. Mě běhá mráz po pažích....a to znamená jedno.... Emoce jsi probudil ... T.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru