Lidé jsou čím dál větší magoři

Lidé jsou stále větší magoři

Přiznám se, že když jsem šla na hru s tak krásným názvem, očekávala jsem od ní skutečně hodně. Naštěstí, a je to až neuvěřitelné, mě nezklamala. Představení bylo nabito úžasnými ,,Allenovskými“ absurditami, takže jsem se bavila od začátku do konce doslova jako při čtení knížek Woodyho Allena. Jako by se hranice „normálnosti“ úplně rozmazala. Nabízela a nabízí se otázka: kdo je vlastně magor, kdo je normální a co (nebo kdo) to určuje? Existuje vůbec jasná hranice mezi genialitou a magorstvím? Vezměme si třeba Alberta Einsteina – do kontrastu se nám staví na jedné straně jeho legendární teorie relativity a na straně druhé fakt vyřčený jeho ženou - totiž že byl v normálním životě takřka nepoužitelný (Einsteinův učitel dokonce na jeho adresu prohlásil, že byl úplně blbý). Nebo profesor John Nash – ano, je nositelem Nobelovy ceny za svou slavnou teorii her, ale zároveň těžkým schizofrenikem a jsem přesvědčena, že žádný z jeho matematických poznatků mu s tímto problémem nepomohl a bohužel ani nepomůže.

Dnes jsou lidé tak pevně přesvědčeni o tom, v jak pokrokové době žijeme…Skutečně, žijeme v době, kdy už vědci vypočítali i rovnici lásky – a já jsem magor, neboť jsem zřejmě jediná, komu to přijde divné. Ale nemůžu si pomoct, myslím, že kdybych lásku dokázala odůvodnit, přestala bych ji cítit… Žijeme v době, která odepsala Boha jako „nevědeckého“, ale víte co? I za cenu toho, že budu oficiálně nejen magorem, ale i nelogicky myslícím pablbem – i za cenu toho věřit budu, protože Bůh, ten je uvnitř mne a nikdo mi nevezme Jeho lásku, radost ani pokoj – věci, které mi veškeré poznání Světa nikdy nebude schopno nabídnout. Obávám se, že i když vědci spočítají pravděpodobnou teplotu na Slunci, bude hřát stále stejně a nic se na tom nezmění. A (ne že bych chtěla shazovat matematiku, snad je někdy užitečná, ale ve většině případů…) kdo vlastně potřebuje znát „x“…? Dříve možná lidé neměli potuchy o tom, co je to elektronová afinita či teorie vzniku těles, ale kolik lidí tenkrát potřebovalo osobního psychoterapeuta, kolik z nich bylo na práškách, kolik si jich dobrovolně bezdůvodně ničilo život drogami, kolik jich oproti dnešku páchalo sebevraždu…? Uznávám, že jsem asi nevědecky přemýšlející primitiv. Možná chci jen ležet v trávě a sledovat oblohu plnou plujících obláčků – aniž bych věděla, který z nich je Stratocumusus a který Nimbostratus. Možná se chci prostě smát z čiré radosti nerušenou vědomím, jaké že to endorfiny se mi zrovna uvolňují v těle. Možná mám strach z pojmenovávání krás jako jsou po nebi plující mraky či pocity, bylo by to pro mne popření a pošlapání samotné jejich podstaty. Někdy chci možná věci jen obdivovat, ne objevovat.

Moderní pokroky vědy vyvolávají pocit, že lidské poznání nezná mezí a že přírodní věda sama rozřeší všechny záhady Světa. Ovšem ten dojem a víra ve vědění neuspokojuje ducha, který se navzdory všemu ptá: k čemu sakra vůbec…? Poslední dobou se často cítím nepochopená, což je určitě také jeden z aspektů, který určuje, že „magořím“. Vždyť kdo by chápal blázna… Někdy se cítím jako z jiné planety, někdy ani netuším, co se po mně chce, ve škole asi nejvýrazněji. Můj dědeček byl v nemocnici a já o něj poprvé měla strach, potřebovala jsem být tam chvíli s ním a vědět, že leží u mne… Myslím, že všichni dobře ví, jak je těžké soustředit se na (jinak jistě velmi záživnou látku) meteorologické jevy atmosféry, když vás potřebují vaši blízcí. V takových chvílích se vážně cítím jako magor, neboť se odmítám zabývat takovými věcmi na úkor všech, které miluji, a dokonce tak jednám v souladu se svým svědomím. Hodně učitelů ve mně asi proto vidí flákače, tak jím tedy jsem, ale nevadí, dokud mám možnost volit mezi rodinou a školou, vždycky to bude rodina…

Ptám se sama sebe proč jsem vůbec nucena volit mezi takovými věcmi, jak jsem se ocitla v takové situaci? Proč nás škola učí, jak správně ekvivalentně upravit rovnici, ale nedokáže nás připravit na skutečné problémy, střetnutí života a smrti? Jak je vůbec možné, že ve mně čas strávený s kamarádkou v depresi po nevydařeném pokusu o sebevraždu, čas, který ji možná podruhé zachránil život, vyvolává krom jiného také jakýsi hlodavý pocit studu nebo viny, že jsem se zrovna neučila na písemku z lineárních funkcí? Co to po mně vlastně dnešní společnost chce? Už vím, že ve škole se obyčejně nevyplácí dvě věci: přemýšlet nad smyslem čehokoli a upřímnost. Dnes jsem chtěla zkusit, co se stane, když tak trochu poruším obojí – už mi ani nesejde na tom, jestli se to vymstí, s čímž možná tak trochu počítám. Chtěla jsem si jednou napsat něco otevřeně a pravdivě. Ne že bych předtím lhala – ono je víc druhů pravdy. Pravda, která nám osobně nic moc neříká, jako že tráva je zelená, a pak takový ten sžíravý pocit někde uvnitř, který ve vás křičí a žere vás, dokud ho neventilujete – tak tenhle pocit se tu teď snažím popsat co možná nejvíc podle pravdy. Tady je. Mé přesvědčení, že všichni lidé jsou opravdu šílení magoři. Já dokonce takový, že o tom píšu sloh…