Narozeniny

Narozeniny

      Je středa desátého dubna roku 1912. Pro někoho možná den jako každý jiný. Pro mě den D. Nejen tím, že mám narozeniny. Dnes začnu nový život. Vypadnu  z téhle díry a už mě tady nikdo nikdy neuvidí. Nadrobil jsem si poslední dobou dost problémů a jsem moc rád, že jsem se z nich vyhrabal. Za všechno může moje slabost pro hru.

      Hrál jsem od dětství. Obírali jsme se s  kamarády o kuličky, nože, praky a později i o těžce našetřené mince. V ulicích Southamptonu, kde jsem vyrůstal, bylo vždycky dost kluků ochotných k všelijakým lumpárnám, ale hráčská vášeň se tam snad dědila z otce na syna. Aspoň v naší partě to tak bylo. Jen můj otec nehrál a nechodil do hospody. Říkal, že karban je hřích a kořalka kalí rozum. Dělal předáka v docích, a až do toho nešťastného úrazu jsme se měli celkem dobře.

      Bylo mi jedenáct, když se to stalo. Půl  roku ležel doma v bolestech než umřel. Máma byla tehdy moc smutná a proto jsme se přestěhovali na londýnské předměstí.

      Od té doby se mě drželo štěstí. Na co jsem sáhl, to se mi dařilo. Vyhrával jsem tolik, že jsem si mohl platit studia na obchodní akademii v Londýně.

      Matka ze mě měla radost a věřila mi, že peníze vydělávám po večerech jako číšník v baru. O mém hraní neměla ani potuchy. Pronajali jsme si malý domeček v dělnické kolonii. Máti dělala ve fabrice u lisu a já chodil dopoledne do školy a po večerech jsem obehrával opilé dělníky v předměstských krčmách.

      Všechno šlo dobře, až do začátku letošního roku. Máma dostala  zápal plic a já byl na tři krále na tom světě sám. Vím, že nejsem jediný, koho potkal tenhle osud. V naší kolonii byly takových desítky. Jenže s mámou jako by odešlo  mé hráčské štístko. Utekl měsíc a já byl na mizině. Pak přišly první dluhy. Párkrát mě zmlátili a mně došlo, že takhle to už dál nepůjde.

     Prodal jsem všechno co jsem měl, zaplatil dluhy a za poslední peníze koupil lodní lístek. Odjedu do Ameriky. Ale hlavně. Už nikdy, nikdy nevezmu karty do ruky.

     A tak sedím v přístavní hospodě v Southamptonu, připíjím si grogem na své třiadvacáté narozeniny a v duchu spřádám plány, jak v té zemi neomezených možností udělám díru do světa.

    „ Můžu si přisednout?“ vytrhne mě z přemýšlení hlas asi tak stejně starého světlovlasého kluka.

„Ale jo.“  říkám a zvednu ze židle svůj batoh.

     Sedí  naproti mně, srká horký čaj a z každého oka mu kouká sedm čertů. Po chvilce sáhne do náprsní kapsy, vytáhne balíček karet a mrkne na mě.

„Já jsem Jim,“ podává mi ruku přes stůl, „zahrajem si?“

„Paul,“ stisknu ruku, „karty nehraju!“ odpovídám, ale prsty mě zasvrběly.

„Tak kostky.“ povídá a už s nimi chrastí v ruce.

„Nic nehraju!“ odsekávám.

„Ale no tak. V přístavní hospodě chlapi buď hrajou karty, nebo se perou. A já se nechci prát. Dneska mám velkej den.“ povídá ten blonďák.

„To se máš,“ zavrčím na něj, aby přestal pokoušet.

„Hele Paule, do odjezdu jsou ještě dvě hodiny. Líp to uběhne.“ hučí do mě.

„Jak říkám Jime, nehraju. Stejně nemám peníze na hru.“ říkám a sám nevěřím svým uším. Chytil jsem se. Stejné hecovací kecy, jakýma jsem udyndával nachmelené fotry po hospodách a já mu na to skočím. Už v tom zase lítám. Tohle nedopadne dobře.

„Nějaký drobný snad máš, ne.“ říká a už míchá karty.

Dávám na stůl své poslední peníze a přemlouvám sám sebe.

     Tak ještě jednou. Poslední hra. Co ti to udělá? Jak vlezu na loď tak toho nechám. Definitivně! Slibuju.

     Karty létají nad stolem, jednou já, jednou Jim, ale má hromádka se pomalu zvětšuje. Zdá se, že štěstěna ke mně obrací svou vlídnou tvář.

    A je to tady. Přišla mi skvělá karta. Karta se kterou se neprohrává. Musím pomalu, abych Jima nevyplašil. Donutím ho, aby dal do banku všechno co má a pak to s ním skoncuji.

      Opatrně zvyšuji sázku. Jim dorovná a přihodí. To se několikrát opakuje. Uprostřed stolu leží pěkná hromádka mincí a já na ní dávám  své poslední peníze. Teď už to musí zabalit.

     Jim se nejdřív zamračí, chvilku přemýšlí, ale pak se mu blýskne v očích a na hromadu položí hrst bankovek.

 „To je všechno co mám,“ říká, položí své karty lícem na stůl a přikryje je dlaní.

    Abych vyrovnal sázku, musím dát svůj lodní lístek do banku. Rychle počítám jak šly karty. Je to jen asi jedna ku padesáti, aby měl v ruce  lepší než já. Tohle musí klapnout!

       Házím na hromadu peněz svůj lístek a obracím karty.

„To je teda pech“ říká Jim sklesle.

Natahuji ruce po banku, když mi před ně položí svůj list.

„Ale tvůj.“ vykřikne a můj lodní lístek mizí v jeho náprsní kapse.

      Jedna ku padesáti a jemu to vyšlo. Mlží se mi oči a já vidím jak se země zaslíbená ztrácí v nedohlednu. 

      Jim shrne hromadu peněz do svého batohu a zvedne se od stolu.

„Říkal jsem, že mám dneska velkej den.“ řekne, pak položí na stůl hrst drobných „Sbohem Paule, tady máš na cestu domů.“ A zmizí, jako by tam nikdy nebyl.

      Sedím na rozhrkané židli a nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo.

Můj život leží v troskách na zaplivané podlaze přístavní hospody a já nevím, jestli ho tam nechám ležet, nebo jestli mám aspoň nějakou chuť ho zvednout.

    Pak shrábnu do kapsy ty mince, posbírám karty, pomalu, pečlivě je složím. Ještě jednou se podívám na osudnou židli a vyjdu z hospody.  

     Pohltí mě dav lidí ženoucí se k molu od kterého námořníci odvazují loď, která pro mě měla znamenat nový život. Stojím na molu, hodiny odbíjí poledne, lidé křičí a mávají a do toho všeho řve  siréna, kterou se kolos loučí s pevninou. Voda se vaří pod mohutnou černou zádí ozdobenou bílým nápisem TITANIC a obrovské lodní šrouby začínají ukrajovat první metry z daleké cesty.

       Po chvilce váhání vezmu ten prokletý balíček karet a obloukem jej hodím do rozčeřené vody. Ve vzduchu se rozletí jako hejno racků a jedna po druhé mizí v bílé pěně.