Valentýn

I.

Tina

Dívám se do kalendáře a povzdechnu si.

Sakra.

Za týden je svatý Valentýn.

Pokradmu kouknu po mámě. Má na sobě jako vždycky dokonale čistý a vyžehlený kalhotový kostým, dneska je to ten úzký černý, ve kterém vypadá o deset let mladší. Určitě to dělá i to krátké blond mikádo a mejkap. Máma kupuje jenom luxusní značky a je to na ní vidět. A postavu má jak dvacítka.

Máme to koneckonců v rodině. Sama jsem hubená, ale nemám máminu noblesu a sexappeal, namísto toho vypadám jak rozčepýřený kluk. Kde je mámin účes sexy, tam se mně třepí a rozlézají krátké vlnité vlasy, kde je její postava ladná a elegantní, tam jsem já plochá a chlapecká. Ale vždycky si říkám, že nemá smysl se s ní srovnávat.

Ne s nejkrásnější ženskou, kterou znám. I když je to moje máma.

„Přijdeš pozdě do školy,“ říká mi nesoustředěně a přebírá nějaké papíry, které si skládá do kabelky.

„Nojo,“ zamumlám neutrálně a upiju z pomerančového džusu. „Nezapomeň si věci do fitka.“

Máma se shýbá pro šedorůžovou sportovní tašku a pohledem kontroluje, jestli v ní je všechno. Dvakrát týdně chodí na aerobik a o víkendu jezdí do Šárky běhat. Občas chodím cvičit s ní, ale většinou se vynořím z hodiny už v polovině, zadýchaná a zpocená, zatímco máma s tím svým nevzrušeným výrazem perfektně stíhá. Pak si vždycky sedneme na bar na zelený čaj a skleničku čerstvé šťávy. A mlčíme.

Vždycky mlčíme.

Vidím mámu na druhé straně silnice na zastávce autobusu. Nějaký starší slizký chlápek z ní nedokáže spustit zrak, ale máma kouká do země a nereaguje na něj, i když bych se vsadila, že o něm dobře ví. Nevím už po kolikáté zase myslím na to, že by si asi měla někoho najít – určitě je jí smutno, když žije takhle sama, jenom se mnou. Já a máma, úplně samy v tom baráku, tak prázdném, že je v něm slyšet ozvěna. A hlavně je v něm ticho.

Jenom ticho a věčná neviditelná přítomnost mého táty.

Ve škole je to zase dneska otrava. Novotná, co jí máme na češtinu, se ohání jmény meziválečných spisovatelů, která jsem v životě neslyšela. František Langer, transsibiřská magistrála, čeští legionáři. Zívám a rozbaluju žvýkačku. Honza na židli přede mnou uslyší zašustění papírku a mírně se naklání, aby Novotnice neviděla, že žvýkám. Nesnáší to.

„Dík,“ šeptám a pokládám hlavu na lavici na složené ruce.

Šprtka Karolína vedle mě horlivě opisuje do sešitu slova z tabule a nezáživné povídání o Langerovi, otrocky slovo od slova, jak to Novotná odříkává z příprav. „Proč si nepíšeš,“ šeptne ke mně přísně. „Takhle neuděláš maturitu!“

„Prosím tě, stejně je to všechno v učebnici,“ zamručím neutrálně a převalím v ústech žvýkačku.

 O přestávce se ke mně Honza otáčí se spikleneckým úsměvem a nakukuje mi do sešitu, který pořád ještě leží otevřený přede mnou. Není v něm ani čárka. „Legionáři jsou děsná nuda, co?“ šťouchá do mě a zubí se. „Tyhle školní osnovy nejsou vůbec zajímavý. Kdy se budeme učit o Stmívání a o Harrym Potterovi?“

Karolína se snaživě rozesměje, zní to trošku hystericky, jak se nešikovně snaží udělat dojem, a šklebí se na něho přehnaným úsměvem. Honza si jí nevšímá a zaujatě mi vykládá o filmu, který viděl včera v televizi. Chudinka. Je z něj celá hotová.

„Má ty nejhezčí oči na světě,“ básní o hodinu později, když spolu stojíme frontu na záchodě. Aby mě neviděla, obracím oči v sloup.

„Píšu mu básničku. Namaluju mu na přáníčko samý srdíčka a přilepím tam svoji fotku, ale nějakou, kde nebude moc poznat, že jsem to já, víšco, a strčím mu ji o přestávce do tašky,“ směje se Karolína trochu nervózně a přihlazuje si vyžehlené vlasy. „Co myslíš, zabere to?“

Zírám na ni možná trochu nepřítomně.

„Nečum,“ ohrazuje se Karolína. „Víš přece, že bude za tejden svatýho Valentýna.“

No právě. Bohužel vím.

Odpoledne jdu z oběda na odpoledku a dole ve vchodu stojí Honza a kupuje si v automatu čokoládu. „Ahoj Tino,“ říká nadšeně, když mě zahlédne, a žene se ke mně. „Máš odpoledne ten referát na dějáku, žejo? O čem to bude?“

„Poválečný uspořádání Evropy,“ říkám lhostejně a plácnu sebou ke stolu. V hale je prázdno, všichni se začnou slézat až za půl hodiny, těsně před vyučováním. Vytáhnu z tašky flašku s limonádou a nesoustředěně upíjím. Je vlhká únorová zima a na mě z toho ze všeho padá depka. Vážně bych si přála zmizet někam hrozně daleko a proměnit se v někoho úplně jiného.

Honza ocucává čokoládu a vypadá trochu nervózně. „Hele, nechceš pak zajít do kina?“ vymáčkne ze sebe nakonec a celý zčervená, z tyčinky odkapávají hnědé kapky, jak se mu rozehřívá v ruce. „Dávají Avátára a prej je to hustý. Táta mi na to dal prachy, takže tě můžu pozvat. A třeba bysme si předtím mohli dát někde zmrzku, co ty na to?“

„Jo, klidně,“ říkám celkem neutrálně. Honza se rozzáří a ani si nevšímá, že si rozmatlává čokoládu a kousky oříšků po ruce. V tu chvíli se kolem prožene Novotná.

„Nemysli si, že jsem tě neviděla v hodině žvýkat a pospávat, Horáčková,“ plivne na mě v chůzi a nadřazeně na mě zazírá přes kovové obroučky brýlí. Šedivé kudrlinky se jí třesou a rozlézají jako nějaké divné vodní řasy. „Takhle tu maturitu neuděláš, děvenko. A ty taky ne, Poláku. Měl by ses místo balení holek konečně začít pořádně učit.“

Zmizí v ohbí chodby a Honza je najednou ještě červenější a rozpačitě si ocucává zapatlané prsty. „Kráva,“ šeptne někam směrem pod stůl, zvedá se a hází si batoh na záda. „Uvidíme se na hodině, Tino.“

Balení holek, to určitě, zasměju se pro sebe. Novotnice je fakt úplně pitomá.

Vždyť jsme jenom kamarádi.

O tři hodiny později stojíme frontu v kině a Honza mi o překot vypráví nějaké vtipné historky. Poslouchám jenom napůl a prohlížím si výzdobu kolem sebe. Všude samá červená a růžová srdíčka, lítající amorci. Trochu si povzdechnu a Honza si toho všimne.

„Valentýnská výzdoba,“ uculí se a zase zčervená. „Hrozně depresivní, když člověk nikoho nemá, že jo?“

Pokrčím rameny. 

„Další,“ houkne pokladní a Honza se nad ní sklání s tisícovkou v ruce. Poodcházím stranou od davu a opírám se o zeď. Projde kolem mě randící pár, nafukující se chlápek a uchichtaná bloncka s oranžovým mejkapem na tváři. Má hluboký výstřih, ve kterém se jí jemně hýbou prsa, a jak se naklání, je vidět okraj puntíkované vycpávací podprsenky. Ani si neuvědomím, jak se nenápadně natahuju, abych líp viděla.

„Tak můžem jít, koupil jsem to doprostředka, ať dobře vidíme,“ přižene se za chvíli Honza a vypadá zadýchaně. Bůh ví proč mu tak blýskají oči a nervózně si otírá zpocené ruce do kalhot. Přijde až těsně ke mně a rozčileně na mě kouká, rty se mu trochu třesou.

Možná jsem blbá, ale vůbec nic mě nevarovalo, co se chystá. V jednu chvíli koukám na Honzu, jak žmoulá v ruce vstupenky, a v druhé chvíli najednou cítím, jak mi neuměle dává nešikovnou, rozpačitou a hrozně vlhkou pusu.

Chudák Karolína. Chudák Honza.

A chudák já.

Už padá tma a tramvaj řinčí po Evropské, kolem proburácí kamion a plivne do pootevřeného okýnka jedno lví zařvání. Balím se do kabátu a klopýtám ze schůdků dolů, napůl ve spánku. Doma se svítí, takže máma už je doma z fitka. Zakručí mi v břiše a zadoufám, že bude hotová nějaká večeře.

Dole v krámku je ještě otevřeno a přes prosklené dveře vidím Lenčinu štíhlou postavu, jak se prochází za pultem. Vezmu za kliku a vejdu dovnitř, ovane mě kořeněná vůně. Regály jsou plné rýže, kari, sójových a rybích omáček, nakládaného zázvoru a bambusu. Lenka se vesele zašklebí na uvítanou a zvedne tázavě pytlík s instantní nudlovou polévkou.

„Dáš si taky, Týnko?“ zeptá se místo pozdravu a vytáhne zpod pultu žlutý polévkový hrneček. „Venku musí být příšerná zima a tvoje máma zrovna přišla, takže ještě určitě nemá uvařeno.“

„Tak jo,“ brouknu přes šálu, kterou mám uvázanou kolem krku, brady i pusy a váhavě rozepnu první knoflík kabátu. Lenka se na mě kriticky zadívá, odloží hrnek a odmotá ze mě celou tu dlouhou černou vlněnou věc. Stojí nade mnou hrozně blízko a tázavě mi zírá do očí. Vždycky na mě pozná, když se něco děje.

„Honza se mě dneska pokusil dát pusu,“ vyletí to ze mě zničehonic.

„No a jak,“ opáčí Lenka, naprosto to s ní nehne. „jestlipak jsi mu řekla pravdu?“

Sklopím oči.

„Srabe,“ zavrtí hlavou a pomůže mi z kabátu. „Jak dlouho to chceš ještě tajit?“

„Já nevím, pořád si nejsem jistá,“ šeptnu. Hrozně se před ní stydím. „A nemám takovou odvahu jako ty.“

„Prosím tě, Tino, to jsou ale kraviny,“ oboří se na mě a přitom mě vezme kolem pasu. Položím jí hlavu na rameno a zírám do prázdna. Cítím, jak mě něžně hladí po zádech a líbá do vlasů.

„Co když tě má rád? A rozhodně si zaslouží, aby se s ním jednalo férově.“

„No ale třeba to s ním můžu ještě zkusit,“ namítám chabě. Lenka se shovívavě zasměje a podívá se mi do očí. Při tom pohledu si uvědomím, že mi tečou po tvářích slzy.

„Přestaň se toho pořád tak bát, miláčku“ dýchne něžně.

A ještě než mi přitiskne rty na ústa a mě se zase na chvilku milosrdně uleví, vypadne ze mě holá pravda, jak široká tak dlouhá.

„Já jen prostě nechci bejt jako můj táta.“

Lien

Jmenuji se Lam Thi Hanh Lien. A jsem Češka.

Ano, opravdu.

Rodiče přijeli z Vietnamu v sedmdesátých letech v rámci programu vzdělávání vietnamské populace. Moderní a emancipovaná matka, konzervativní a cholerický otec. Ona sirotek, on prostřední z pěti synů. Poznali se až v Praze a vzali se, doufali, že budou mít děti, ale tvrdá práce si vybrala svou daň – máma nemohla dlouho přijít do jiného stavu.

Po pádu železné opony se rodiče rozhodli zůstat v Čechách a rozplynuli se mezi bezpočtem vietnamských stánkařů, kteří zalidnili pražská tržiště. Krátce předtím matka konečně otěhotněla. Protože neměla rodinu, nepovažovala za nutné jet rodit do Vietnamu – a tak jsem se jednoho prosincového rána narodila ve Vinohradské nemocnici. Česká Vietnamka, vietnamská Češka. Starou vlast jsem nikdy nespatřila.

V rychlém sledu se pak vyklubali další dva sourozenci, sestra Hong Yen a bratr Thang. Všichni tři mluvíme stejně dobře česky jako vietnamsky, prošli jsme českými školami. Rodiče nás s tradiční vietnamskou přísností neustále honili do učení, takže jsme po odpolednách vysedávali vzadu ve stánku s knihami a sešity.

Po přelomu tisíciletí se rodiče vzmohli na kamenný obchod, zprvu s textilem, později přesedlali na ovoce a zeleninu. To už jsem byla na osmiletém gymnáziu a v podvečer jsem střídala učebnice s taháním plných krabic. Otec zůstával v obchodě dlouho do noci a matka a já jsme se staraly o Hong Yen a Thanga. „Každá žena musí umět dobře vařit, Lien,“ říkávala matka. „Tak se to uč, ať se jednou dobře vdáš.“

A já jsem samozřejmě snila o velké vietnamské svatbě se stovkami hostů a krásnými bílými, zcela západními princeznovskými šaty. A taky o hromadě malých dětí, které pak budu mít.

Zvláštní, jak mě nikdy nenapadlo, že manželství zahrnuje také nějakého muže.

Poslední léta na gymnáziu byla trochu divoká. Hong Yen napráskali sousedi, kteří ji viděli randit s blonďatým Čechem, a oheň byl na střeše. Otec zuřil, že se sestra chová jak děvka, a máma mu vlídně oponovala, že přeci jen jsme v jednadvacátém století v Evropě a ne sto let za opicemi ve Vietnamu. Nicméně výsledkem bylo, že já se ze dne na den stala vzornou dcerou a tou, ze které by si měly ostatní brát příklad. „Jen se podívej na Lien,“ burácel otec, když se Hong Yen vzepřela a odmítla se s blonďáčkem rozejít. „Je o dva roky starší než ty, ale pečlivě studuje, pomáhá matce v domácnosti a vsadím se, že se na kluka ještě ani nepodívala.“

Měl pravdu. Nepodívala. Nikdy.

Rodinné boje o sestřina milého neustávaly ani v době, kdy se mi začala blížit maturita, a tak si nikdo vlastně ani nevšiml, že jsem si podala přihlášku na ekonomku. Matka jen povzdychla, že už se těšila na vnoučata, ale nikdo mi nebránil. A že se kolem mně nevyskytl žádný chlapec, považovali všichni jen za známku tradiční a dokonale vychované vietnamské slečny, pro kterou je manžel tím prvním a jediným mužem na světě.

Hong Yen se nakonec vdala, hned jak dosáhla osmnácti let – její světlovlasý hoch byl katolík, takže se brzkého manželství neděsil, a navíc měl pochopení pro trápení, které jí způsobovaly neustálé pomluvy v komunitě. Měli nádhernou, velikou svatbu, zrovna takovou, jakou bych si sama přála. Jen otec brblal, že si nebere Vietnamce.

„A kdy budeš na řadě ty, Lien?“ ptala se mně matka a vesele se smála.

„Až dodělám školu,“ odtušila jsem.

Ten okamžik se ale blížil čím dál tím víc, vidět mě však bylo stále jen ve společnosti Jany, kamarádky z ročníku, se kterou jsme se sblížily ve druháku. Ve Vietnamu je to trochu jiné než v Čechách – nikdo se nepozastavuje nad tím, když se dvě dívky vodí na veřejnosti za ruce nebo se objímají a líbají. Něžné ženské kamarádství, tak si to museli všichni vykládat. I moji rodiče.

Alespoň do momentu, než nás přistihli, jak se s Janou mazlíme nahé v mojí posteli.

Nechci příliš vzpomínat na to, co následovalo a proti čemu byly sestřiny problémy jako plivnutí do oceánu. Otec samozřejmě zuřil, matka plakala, bratr kulil oči a já musela stokrát denně opakovat, že mě moje pověst nezajímá, vdávat se nebudu a o muže nestojím. Navíc se samozřejmě zpráva, že Hanh Lien je na holky, rozletěla po celé komunitě a můj život se stával stále nesnesitelnějším. V atmosféře domácích hádek a sprostých dopisů nebo urážek i od úplně cizích lidí se mi jen tak tak podařilo napsat bakalářskou práci, složit závěrečné zkoušky a dojít si pro červený diplom.

Můj úspěch ale nikoho nezajímal. Všichni řešili jen to, že jsem lesba.

Dlouho jsem se je snažila přesvědčit, že to není nějaký můj kapric a že s tím opravdu nemohu nic udělat. A čekala jsem, že se nakonec situace uklidní. Místo toho to bylo ale stále horší a já si uvědomila, že v tomhle prostředí prostě nedokážu žít dál. Tak jsem zahodila pozvánku na přijímací řízení do navazujícího magisterského studia a začala procházet inzeráty a hledat práci. A samozřejmě že když něco potřebujete rychle, jako když utne. Do té doby jsem pořád narážela na zajímavé nabídky, o kterých jsem ani neuvažovala, protože jsem se chystala dál studovat – a najednou nic. Absolvovala jsem pár pohovorů a dozvěděla se vždy jen ono neutrální „my se vám ozveme, slečno – jak že jste říkala, že se jmenujete?“

Neozvali se nikdy.

Nakonec jsem v zoufalství odepsala na inzerát, kde nějaká paní Měchurová hledala prodavačku pro svůj obchod s japonskými potravinami. A to byla konečně trefa do černého. Když mě viděla, byla vyloženě nadšená.

„To bude skvělé, že mi tu bude potřeby na suši prodávat Japonka. Bude to vypadat úžasně autenticky!“

„Já jsem ale Vietnamka,“ namítla jsem chabě.

„To máš prašť jako uhoď,“ mávla paní bodře rukou. „Vždyť jste všichni stejní!“

Tak takhle nějak jsem se s vysokoškolským diplomem a plynulou znalostí čtyř jazyků ocitla přes den za pultem zapadlého krámku na rušné čtyřproudovce a v noci na páchnoucí předražené ubytovně v pokojíčku bez oken. Ale litovala jsem jen krátce.

Díky nové práci jsem se totiž seznámila s Tinou.

Dlouho jsem tu nakrátko ostříhanou holku s obrovskýma hnědýma očima vídala jenom ráno, jak běží s baťůžkem na tramvaj, a večer, když se ztahaná a s kruhy pod očima vracívala domů do vily, v jejímž přízemí byl můj krámek. Měla jsem ze začátku oči jen pro knížky a doufala, že se časem vzmůžu a zkusím dostudovat. Nicméně jak šly týdny, začínalo mi docházet, že inženýrský titul pro mě zůstane jen nedostižným snem – byla jsem ráda, že mám co do úst a na sebe, a to jsem pracovala deset hodin denně. Občas jsem si ještě namátkově prohlížela inzeráty, ale nakonec mi začalo být finančně zatěžko i těch pár korun v internetové kavárně.

Navíc se tou dobou začal hroutit můj vztah s Janou. Dosavadní veselé vymetání podniků a divoký sex u ní na koleji začaly postupně a neodvratně zabarvovat moje stížnosti na nudnou práci, únavu, nedostatek peněz a ztrátu rodiny. A Jana pro mě neměla pochopení.

„Copak nechápou, že se nepředěláš,“ ptala se mě podrážděně. „Kašli na ně, nestojí za to.“

Neuměla pochopit, jak moc mi chybí rodiče i sourozenci a jak moc postrádám svoji komunitu. Bylo to jako vystěhovat se najednou ze dne na den do jiného státu.

Nakonec jsme se úplně přestaly vídat a můj život se stal sledem ranních vstávání, celodenního vysedávání mezi balíčky rýže a mořských řas a neklidného spánku v ohavném pokoji na ubytovně.

A pak jednou odpoledne zacinkal v krámě zvonek nade dveřmi a dovnitř vešla hubená vytáhlá holčina v džínech, zachumlaná do vrstevnaté černé šály. Jako dneska vidím, jak se zastavila v krámě a nerozhodně se rozhlížela na všechny strany.

„Můžu vám nějak poradit,“ zeptala jsem se zdvořile.

„Nevím, asi jo,“ pokrčila rameny a posnula jazykem žvýkačku z jedné strany úst na druhou. „Máma chce zkusit suši, ale má jenom recept v kuchařce a nikdy to nedělala. Tak mě poslala, ať na to nakoupím, ale co já vím, co mám vzít.“

„Tak se na to podíváme,“ řekla jsem přátelsky.

Chodila jsem od regálu k regálu a přednášela o druzích sojové omáčky a wasabi pastě, než jsem si všimla, že mě moc neposlouchá a místo toho mi zaujatě zírá do výstřihu. Usmála jsem se na ni, ale asi si to vyložila jako pokárání. Hned uhnula očima, něco zamumlala, spěšně popadla pár namátkových exemplářů od všech potravin, které jsem jí doporučila, a zmizela v domě.

Pak se ale čas od času pod nějakou (často poměrně průhlednou) záminkou stavovala znovu a pomalu začalo být jasné, že nám jde oběma o to samé. Nejdřív to byly jakoby náhodné doteky při placení nebo vybírání zboží, pak už otevřené hlazení a nakonec polibky, ty její váhavé a tázavé, jako by si říkala o dovolení. Bylo vidět, že se Tina za svou orientaci pořád ještě stydí, a postupně jsem si začala dávat pomalu dohromady, že se v její minulosti stalo něco, proč se jí homosexualita oškliví. Občas jsem s ní trochu ztrácela trpělivost, ale vždycky stačilo vzpomenout si na otcův hněv a domácí hádky. Pak jsem hned mnohem lehčeji dávala Tině všechnu lásku a pochopení, kterou jsem u vlastní rodiny tak bolestně postrádala.

Nakonec došlo i na první milování. Tou dobou jsme se už skoro měsíc scházely asi třikrát týdně večer po pracovní době, když Tinina matka byla ještě v práci nebo ve fitcentru, ale dál než k mazlení jsme se nedostaly. Toho večera Tinu ale nějak rozhodil nějaký líbací incident se spolužákem – tak jsme si pro odreagování pustily romantický film, který nás obě rozněžněl. Tina měla navíc trochu upito, takže z nás najednou začaly padat šaty a netrvalo dlouho, vášnivě jsme se líbaly po celém těle. Naprosto nezkušená Tina se trochu bála, že nebude vědět, co a jak, ale já chtěla, aby to pro ní poprvé bylo co nejkrásnější, takže jsme se nejdřív dlouho obíraly a hladily, než jsem jí to konečně udělala prsty. Sobě jsem musela pomoct sama, ale to byla malá daň za to, jak se Tina zmítala pod mým dotekem a nahlas sténala.

Pak mi dlouho ležela v objetí a prosila mě, abych neodcházela – a já neměla to srdce ji tam nechat. Samozřejmě že jsme nakonec uslyšely, jak klapl zámek a otevřely se dveře, a naházely jsme na sebe v rychlosti oblečení. Když paní domu vešla dovnitř, dokázala mě má dívka představit poměrně normálním a jen trochu nervózním hlasem.

„Tohle je Lien alias Lenka, maminko. Moje kamarádka.“

Těžko říct, jestli Tinina matka něco poznala; jen mě s neosobním úsměvem pozdravila a potřásla mi rukou. Čekala jsem nějakou narážku na svůj asijský původ, ale žádná se nekonala.

Takže musím říct, že mi má skorotchyně byla od prvního pohledu sympatická.

Jiřina

„Moc vám to dneska sluší, Džirino.“

John se naklání nad check-in a mírně se usmívá. Vypadá dokonale jako vždycky, uniforma šitá na míru z drahé látky, elegantní kravata v barvách British Airways, diskrétní jmenovka. Z rukávů saka vykukuje přesně odměřený kousek manžet nažehlené košile. Nechybí ani obvyklá kapka luxusního pánského parfému.

„Díky, Johne,“ odpovídám. „Tak kolik jich dneska bude?“

„Sotva stovka,“ potřese tmavou, na spáncích prokvetlou hlavou. „Z toho sedm v business-class. Dnes to bude pou-hou-da.“

Usměju se. John se učí česky.

Dívám se, jak mizí za řadami cestujících, kteří začínají ukázněně tvořit frontu. Zkouším je z nudy odhadnout. Pár slzících au-pairek loučících se s rodinami, několik ztrhaně vypadajících párů s malými dětmi a obřími kufry, partička švitořících starých Angličanek. Mrknu doleva – Tomáš a obě holky už jsou připravené.

Je čas to otevřít.

První bussinesák přichází po patnácti minutách. Lítá zjevně pravidelně, všechno má připravené, automaticky pokládá kufr na pás. Jak odtrhávám lejbl, zaslechnu Tomáše:

„Jiřko, pán má tranzit do Ameriky a nemá vízum, vždycky to zapomenu, je to oukej?“

„Český pas s čipem?“ ptám se.

„Bez čipu.“

„Tak to není oukej, zavolej si sekuritu,“ houknu na něj a podávám svému pasažérovi pas. „Vaše palubní vstupenka, gejt A3, bórding osmnáct čtyřicet,“ říkám s nacvičeným úsměvem.

„Přeji vám hezký let.“

O hodinu později už jen dočekáváme poslední dva lidi a obě holky mizí ven na cigáro. Blonďaté kladeňačky, podobné si přes ty vrstvy mejkapu jako vejce vejci. Vidím před halou jejich obrysy, jak si připalují od jednoho zapalovače, prsty opatrně pootočené, aby si nespálily umělé nehty. Jejich hubené nožky vypadají na vysokých podpatcích ještě tenčí.

„Ti už nedorazí,“ říká Tomáš a uculuje se na mně. „Šel bych na kafe.“

„Za dvacet minut jdem do gejtu,“ odpovídám trochu nepřítomně.

„Hele a au-pairku bez zpátečky bys taky pustila? Že neví kdy poletí zpátky a chce si to koupit až tam.“

„Proč se ptáš teď mně? Měl sis zavolat sekuritu a oni by ti to řekli.“

„Myslíš, že to vrátěj?“ ptá se trochu nervózně a popotahuje si kravatu od uniformy.

„Jak to mám vědět, Tomáši,“ vzdychám rezignovaně.

Chystá se ještě na něco zeptat, ale zaregistruje Johna, který se k nám blíží, a radši nic neřekne.

„Můžete to zavřít,“ říká John svou perfektní britskou angličtinou a znovu se zdvořile usmívá. Pod dokonale uhlazenou fasádou není jako vždy vidět ani špetka člověka, jen korektní a elegantní zástupce letecké společnosti. „Teď volali, že nepřijdou.“

Tomáš nadšeně klepe do kláves, aby ukončil odbavování na své přepážce. John se ke mně opět nakloní a tím samým neosobním hlasem se mně ptá:

„Mohu vás pozvat na kávu?“

„Ráda,“ říkám stejně sterilně uhlazeně. Posledních pár povelů počítači a přeskakuju pás, abych se dostala z přepážky. Raději rychle, snad si John nevšimne, kolik vážím. Ale ohleduplně se dívá jinam. Gentleman jako vždy.

Klapeme po naleštěné podlaze a krásně k sobě ladíme, oba ve stejné uniformě. Míří na tranzit – asi jdeme do kavárny na béčku. Dva rychlé pohyby ID kartou, pár pípnutí kódu – a už míjíme hloučky vzrušených cestujících za pasovkou. Z nedalekého free shopu zavane ohlupující vůně tisíce zkusmých stříknutí voňavek. Nad blyštícími se regály se vznášejí propíchnutá srdíčka.

„Den svatého Valentýna,“ říká John a poprvé mu v hlase blýskne něco osobního.

Už je to za mnou, říkám si v duchu. Nenechám si tenhle flirt zkazit touhle věčnou vzpomínkou.

Ale i tak jsem nad kávou trochu roztržitá a nutím se do úsměvu.

Letadlo konečně zavírá dveře a bridž s kvíkáním ustupuje. John zrovna podepisuje rampákovi papíry od nákladu a kladeňačky za přepážkou zaujatě řeší nějaké problémy s muži. Tomáš shovívavě naslouchá.

„Proč se nezeptáte Jiřky, určitě má s chlapama hromadu zkušeností,“ vpadne do toho nakonec a změří si mně s přidrzlým úsměvem.

Vzpomenu si na valentýnské amorky v obchodě, ale jsem odhodlaná nenechat si zkazit náladu.

„Jo, Jiřko, určitě jsi jich měla spoustu,“ říká jedna z holek a trochu žárlivě si mě měří. Její agresivitu moc nechápu, vždyť jsem snad o dvacet let starší.

„Chlapům se nedá rozumět,“ odpovídám opatrně a snažím se, aby to znělo jako provokace Tomáše. Jenže asi mi do hlasu přeci jen prosáklo trochu smutku. Tomáš zapátrá očima na mé levé ruce a já tuším, co asi hledá.

„Byla jsem vdaná,“ připustím. „Neklapalo nám to. Promiňte, ale musím běžet, dcera brzo přijde domů a bude chtít večeři. Mějte se. Uvidíme se ráno, Johne.“

Jak uháním gejtem, cítím v zádech zvědavé pohledy kolegů. I ten Johnův zmatený. Možná mi chtěl zase nabídnout odvoz domů, jako minule. Bylo by to určitě příjemnější, než se strkat v přeplněném autobuse. Ale teď chci být sama.

Sama s Tinou.

Doma se svítí, Tina už přišla.

Cítím se trochu provinile, protože jistě má už hlad. Je jí skoro devatenáct, hájím se v duchu sama před sebou, umí si uvařit sama. Ale ty jsi její matka, odpovídám si vzápětí. Měla by ses o ní starat. Zvlášť po tom, co udělal její otec.

Znovu ti amorci. Jsem pitomá. Copak to prostě nemůžu už uzavřít a hodit za hlavu?

Rychle odmykám a s úlevou stahuju boty. Udělám těstoviny, to bude rychlé, napadá mě, zatímco věším kabát do skříně. Se sýrovou omáčkou, tu má Tina ráda. Z obýváku je slyšet televize a nějaké pochichtávání. Tina – a někdo cizí. Beru za kliku a vcházím.

Je to ta dívka z obchodu. Obě jsou červené, zpocené, a nervózní, Tina má knoflíčky na džínách špatně zapnuté. Mohla bych hledat dál, ale nehledám, mohla bych něco říct, ale nechci. Jen se zdvořile usmívám a natahuju ruku. Myslím na Johnovu odtažitou uhlazenost, čistou a lesklou jako letištní podlaha. Zrcadlo, z něhož je vidět jen jednu stranu. Poprvé mě napadá, že bychom se k sobě vlastně docela hodili.

„Mami, tohle je Lien alias Lenka. Kamarádka.“

Dívka se naklání a třese mi rukou, má vlhké prsty a na košili příliš rozepnutý výstřih. Koutkem oka zahlédnu tmavohnědou bradavku, jak vykukuje z chvatně natažené podprsenky.

Ale i bez toho neupraveného oblečení a nezaměnitelného pižma ve vzduchu by mi bylo jasné, jak se věci mají. Vím to už dlouho. Asi že jsem její matka.

Matky takové věci snad vždycky vědí, ne?

Střih. Je těsně před desátou večer, sedíme s Tinou u stolu a jíme špagety. Vidličky cinkají a sýrová omáčka prská všude kolem. Ani jedna to neumíme pořádně jíst. Nemotorně navíjíme bílé chuchvalce, které se nad talířem hned zase rozpadnou, a mlčíme. Jako obvykle. Proč by to dnes mělo být jiné než jindy?

Vždycky mlčíme.

II.

 Tina

Je ráno a stojím za Karolínou frontu u automatu na kafe. Vrhá na mě studené pohledy a já vím proč. Někdo jí prásknul, že mě Honza pozval do kina. Žárlí. Když se shýbá pro čaj, naschvál do mě vrazí, ani se neomluví a odchází s nosem nahoru do třídy. Škodolibě doufám, že ji s tím kelímkem chytí na chodbě školník. Pití z automatu se nesmí nosit mimo halu.

Pak zahlídnu Honzu a seberu všechnu odvahu. Teď nebo nikdy. Nechávám frontu frontou a jdu za ním. Vím, že mě vidí, ale jen přidá do kroku. Rozběhnu se.

„Musím s tebou mluvit,“ říkám zadýchaně. „Jdem někam, kde nikdo nebude.“

Nic neříká, jen na mě kouká. Vedu ho do rohu haly, cestou zadržuju dech. Nechce se mi do toho, ale Lenka má pravdu. Co když se do mně zamiloval.

„Tak co je,“ říká Honza a vypadá trošku uraženě. Asi to chápu. Určitě nepobral, jak jsem se mu po té puse vyškubla a uskočila od něj. Měla jsem se přiznat už v tu chvíli, ale místo toho jsem s ním šla do toho kina a pak jsme si jen řekli ahoj a vypadli domů.

„Jsem na holky,“ říkám mu to přímo a na rovinu.

Čekám, že něco řekne, ale jen na mě vykulí oči.

„Promiň, měla jsem ti to říct hned, ale nedocvaklo mi, že mě zveš na rande. Jsem blbá.“

„To je v pohodě,“ vysouká ze sebe. „Tak ty jseš na ženský? No to mě poser.“

Řekne to dost nahlas, takže nedaleký hlouček spolužáků zpozorní. Několika holkám spadne čelist a jeden kluk významně hvízdne. Halou se blíží Karolína s čajem a ze skupinky se k ní hned někdo rozběhne.

„Horáčková je lesba!“

No tak teď už se to fakt neutají.

Novotná rozbaluje svoje poznámky a snaží se najít v šuplíku nějaký nevypsaný fix na tabuli. Celá třída si šeptá a čučí na mě. Lesba, slyším každou chvíli tu a tam mezi lavicemi.

Karolína do mě drkne a smířlivě mi nabídne žvýkačku, vezmu si ji a vsunu do pusy. Honza uslyší zašustění papírku, a nakloní se tak, aby mě Novotnice neviděla. Přitom se opatrně ohlídne a mrkne na mě.

Takže oba kámoši to ustáli, Karolína dokonce vypadá, že je ráda, protože teď už jí nestojím v cestě. Zaloví v batohu a pod lavicí mi ukáže příšernou valentýnku pomalovanou červenou pastelkou a polepenou srdíčky ze staniolu. „MiLuYu tě láSqO MoYe a ySeM CeLá YeNoM TwOyE,“ stojí uvnitř růžovými písmeny nad Karolíninou fotkou v upířím kostýmu. Spiklenecky se zašklebí a zas tu hrůzu schová. Zatvářím se neutrálně a přemelu v puse žvýkačku. Bude bezpečnější jí k tomu nic neříkat.

„Josef Kopta, Třetí rota,“ pronese Novotná přísným tónem. „Pište si. A ty, Horáčková, přestaneš okamžitě žvýkat, jinak si pozvu tvého otce do školy a povím mu, jak se jeho dcera chová při vyučování v maturitním ročníku.“

Rezignovaně vyplivnu žvýkačku a ušklíbnu se za Honzovými zády.

Tak mého otce teda těžko.

Táta od nás odešel před pěti lety. Bylo mi třináct. Šla jsem domů ze školy a před barákem stálo velké auto s metalízou a v něm nějaký chlápek v modrém svetru a černých brýlích. Táta zrovna sestupoval po schodech, v ruce dvě napěchované sportovní tašky. Rozcuchaná máma v teplákách a tričku se opírala o futra otevřených dveří, ruce založené na prsou. Nic neříkala, jenom se tak dívala. Táta hodil tašky na zadní sedačky a ani se neohlédl.

„Tati, ty někam jedeš?“ zavolala jsem na něho přes ulici.

Ani se neotočil. Otevřel dveře, sedl si vedle řidiče, naklonil se k němu a dal mu francouzáka.

„Tatínku!"

Rozběhla jsem se přes silnici, auta začala prudce brzdit a troubila. Ve chvíli, kdy jsem obíhala kufr, se stříbrné auto rozjelo. Když jsem skočila na chodník, už jsem jenom zezadu zahlídla obrys tátovy hlavy a ramene, jeho ruku na koleni řidiče. Pak mi výhled zaclonily desítky a stovky dalších aut, červených, modrých, žlutých, šedých, černých, zelených. Smrad z výfuků, hluk motorů a skřípot brzd. Táta zmizel někde na tom pohyblivém pásu vyleštěných plechů.

To bylo naposledy, co jsem ho kdy viděla.

„Pojď dovnitř, Týnko,“ řekla máma. Vítr jí roztřepal tepláky a ještě víc pocuchal vlasy. Netvářila se nijak. Jenom na mě tak koukala.

„Kam jel táta?“ ptala jsem se jí.

„Odstěhoval se od nás,“ řekla máma. „Budeme se rozvádět.“

„A kdo byl ten chlap?“ zeptala jsem se.

„Táta s ním teď bude žít,“ odpověděla mi. Pořád úplně bez výrazu, klidně. Jediné, co se jí hýbalo na obličeji, byly poletující vlasy.

Chvíli jsme obě mlčely a koukaly na sebe. Pak máma uhnula pohledem.

„Neměla bys takhle přebíhat silnici, Týnko,“ řekla trochu káravě a trochu smutně. „Mohlo by tě něco přejet.“

„No jo,“ zahuhlala jsem defenzivně.

„A pojď už dovnitř, ať zbytečně nedejcháš ten smog. Dneska je zas hroznej provoz.“

Od té doby jsem nikdy neviděla mámu rozcuchanou ani v teplákách. Vždycky, i doma, už jen perfektně upravenou a nalíčenou. Jakoby si vyčítala, že jí táta opustil kvůli tomu. Ale já vím, že to tak nebylo.

Táta odešel za tím chlápkem. A máma za to vůbec nemohla.

Ani já. Určitě ne. Určitě ne!

Nikdy jsme o tom už nemluvily, ale nakonec jsem si to celé nějak složila dohromady. Pořád jsem doufala, že se vrátí, ale pak jsem jednou našla na mámině stole pohozené dokumenty: usnesení o rozvodu manželství, Valentin Horáček a Jiřina Horáčková. Úprava poměrů nezletilého dítěte, svěřeno do péče matce, výživné tolik a tolik. Podpis soudce, razítko. Válelo se to tam snad dva týdny, než to máma nakonec schovala do šuplíku. Do té doby chodila kolem těch papírů, jako by se jich bála dotknout. Několikrát mě viděla, jak na ně zírám, a nic neřekla. Myslím, že byla ráda, že mi o tom nemusí povědět sama.

Nakonec zmizelo i těch posledních pár věcí, co u nás měl. Dvě skříňky, počítač, nenošené oblečení, knížky a dývka. Jednoho dne jsem přišla ze školy a v ložnici našich prostě chybělo pár věcí. A od té doby jsme tomu taky začaly říkat „mámina ložnice“. Obě najednou, jako bychom si četly myšlenky.

Tak jsme se rozvedly s tátou.

Lien

Včera volala Hong Yen, čeká první dítě. A nechce, abych za ní chodila, protože otec jim všem zakázal se se mnou stýkat.

„Máma obden brečí,“ šeptala mi do telefonu. „A každou chvíli se kvůli tobě hádají. Ale vždycky to skončí stejně. Táta prostě rozhodl, že už nepatříš do naší rodiny.“

„A vy s ním souhlasíte?“ zeptala jsem se jí.

„Lien, miláčku, to je marné,“ povzdechla si. „Nemá to smysl. On tohle nikdy nepochopí.“

Věděla jsem, že má pravdu. Ale bolelo to.

Milujeme se teď s Tinou pravidelně. Její máma dělá na krátký a dlouhý týden, takže když má noční, spím u ní doma. Mají krásný, velký, světlý dům, ve kterém je až nepřirozeně sterilně uklizeno, lednička věčně zeje prázdnotou a nikde nikdo. Občas jsem Tině uvařila a nechaly jsme něco i pro její maminku. Pokaždé jídlo snědla a zdvořile pochválila. Nikdy nevím, co si opravdu myslí. Ale od začátku tuším, že o nás ví. I když Tina tvrdí, že ne. Ale Tina se jenom bojí říct jí pravdu.

Vyprávěla mi o tátovi a hrozně přitom brečela. Pak jsme si pustily film a vlezly si do postele s pytlíkem chipsů. Mazlily jsme se a nakonec jsme usnuly jedna druhé v náručí. Probudila jsem se až ráno, těsně před svítáním; dveře byly dokořán otevřené, tak, jak jsme je včera nechaly, a v předsíni stály elegantní vysoké kozačky paní Horáčkové. Tak to prasklo, říkala jsem si. No co.

Když jsem si dávala sprchu, potkaly jsme se v koupelně. Čekala jsem, že to schytám, ale jenom se na mě zdvořile usmála, nevypadala vůbec překvapeně a řekla, že nám k snídani umíchá vajíčka. A že se mám stavit na oběd, až budu mít v krámu polední pauzu.

A to mě zastihla uprostřed koupelny nahou a mokrou, s prsy posetými cucfleky od Tiny.

Dneska je svatého Valentýna. Tina se vždycky zatváří znechuceně, když o tom mluvím, a to i když jsem ji chtěla pozvat na romantickou večeři, na kterou měsíc šetřím. Mám prý ale radši přijít k ní a najíst se s ní a s její matkou. Vypadá to, že ani jedna Valentýna neslaví, přitom je to Tinin svátek. Nechce, aby se jí tak říkalo, ale viděla jsem její občanku. Valentina Horáčková. Takové krásné jméno.

Bude to asi nudná zdvořilostní večeře, která mi ten plánovaný romantický večer celý zkazí. Ale kvůli Tině přijdu. Říkala, že ten den nechce být s mámou doma sama, i když mi nevysvětlila proč.

Šéfka se obvykle v krámě ani neukáže, jenom jednou dvakrát měsíčně při kontrole účtů, dokonce i zboží přejímám sama a nosím těžké krabice do malého skladu za obchůdkem. Nevadí mi to, jsem zvyklá z domova. Dneska ale přiběhla hned ráno a spustila, že se prý o obchod mizerně starám a že mám padáka. A že si mám co nejdřív sbalit pět švestek a vypadnout, protože už má za mě náhradu.

„Takovou náhradu, co vám tu za ten mizernej plat bude makat deset hodin denně, bych chtěla vidět,“ řekla jsem podrážděně.

„Nebuď drzá,“ utrhla se. Vždycky mi tykala. „Moje neteř už dlouho nemůže sehnat práci a tohle pro ní bude to pravý. Konečně se budu moct spolehnout, že v krámě všechno šlape, jak má.

„Tak já jdu,“ řekla jsem. „Mějte se.“

„Nikam, dneska ještě pracuješ,“ odsekla mi. „Platím tě nebo ne?“

Neřekla jsem jí nic, jenom jsem si oblékla kabát, natáhla čepici a s taškou v ruce vykráčela ven z obchodu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ začala na mě ječet, když už jsem skoro byla na chodníku. „Co si to vůbec dovoluješ, ty zatracená rákosnice? Končíš až za tejden, tak koukej sypat zpátky do krámu!“

Ani jsem si nevšimla, že od tramvaje zrovna přichází paní Horáčková. Jenom jsem v jednu chvíli zvedla pohled a střetla se s jejíma mírně tázavýma a překvapenýma očima. V dlouhém černém kabátě a růžových lodičkách na podpatku jí to moc slušelo. Sklouzla pohledem na šéfku a všimla jsem si, jak jí při slově „rákosnice“ skoro neznatelně cukly rty.

„Dobrý den,“ zamumlala jsem a chtěla se jí vyhnout a být co nejdřív pryč.

„Počkejte chvilku, Lien,“ zastavila mě autoritativním pohybem ruky. „Paní Měchurová, to jsem ráda, že vás vidím,“ pokračovala zdvořile, ale s takovým pevným a chladným podtónem v hlase, který jsem u ní ještě neslyšela. „Snažím se vás sehnat už čtyři měsíce, ale neberete mi telefon a neodpovídáte na dopisy. Víte, že mi dlužíte nájem za posledního půl roku?“

Šéfka jenom otevřela ústa a najednou vypadala zaskočeně a vyděšeně.

„Obrátila jsem se už na svého advokáta a touhle dobou by vám měla dorazit oficiální výzva k zaplacení. Jestli to nebudu mít do konce měsíce na účtu, dávám to k soudu.“

„No ale já nemám peníze, počkáte mi, prosím, ještě měsíc dva? Obchody nešly, ale teď by se to mělo zlepšit, březen a duben jsou vždycky dobrý tržby.“

„Obávám se, že platí, co jsem řekla. Pokud prvního dubna nebudu ty peníze mít, nechám vystavit příkaz k exekuci. A předpokládám, že obchod co nejdřív vyklidíte, abych ho mohla znovu pronajmout.“

„Ježíši, paní Horáčková, mějte slitování,“ vykvíkla šéfka. Arogantní výraz byl ten tam. Nemohla jsem si pomoci, ale upřímně jsem jí to přála.

„Pojďte, Lenko, vezu čerstvý pečivo,“ řekla mi Tinina matka klidně. „Něco pořádnýho k jídlu vám udělá dobře.“

Vařily jsme si kafe v nablýskané kuchyni, konvice zrovna začala hučet. Paní Horáčková vybalovala pytlík s lákavě vypadajícími čokoládovými croissanty a kladla je na talířky. Na okenní skla dopadlo prvních pár kapek deště.

„Vyhodila mě z práce,“ řekla jsem jen tak nazdařbůh, abych přehlušila ticho, které mi nebylo moc příjemné.

„Já vím,“ odpověděla. „Zrovna o tom přemýšlím. Tina říkala, že mluvíte plynně anglicky a německy, je to tak?.“

„Jo, je. A taky francouzsky a samozřejmě vietnamsky,“ doplnila jsem.

Paní Horáčková se otočila a usmála se na mě. A přišlo mi, že se poprvé dívá vřele a možná trošku něžně. Nějak tak, jako se občas dívala na Tinu.

„Jak by se vám líbilo dělat na letišti na odbavovací přepážce?“

Jiřina

Sedím Johnovi na klíně a opírám se mu hlavou o rameno. Jednou rukou mě objímá kolem pasu a palcem té druhé si hraje s mojí bradavkou. Je skoro sedm ráno, čas jít domů. Místo toho cítím na holé kůži luxusní potah pohodlné sedačky a do dlaně mě jemně tlačí pohlaví mého milence.

Nejraději bych takhle usnula. Ale John bude za chvíli muset jít řídit odbavování flightu.

Večer se stavil velký šéf přes pasažéry a všichni jsme museli jít do kanclu na kobereček. Jeden ze supervizorů ze zdravotních důvodů odchází a někdo bude muset nastoupit na jeho místo. Už prý mají i vybráno. Několik holek se podívalo mým směrem a usmálo se. Budeš to určitě ty, říkal jejich pohled.

Sama jsem čekala, že povýší mě, proto mě tak překvapilo, když zaznělo Tomášovo jméno. Prý je zkušený a schopný, ideální kandidát. A my ostatní jestli nevíme o někom, kdo by nastoupil místo něho na check-in.

Tak nový supervizor. No vida. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Až na jednoho úplného nováčka byl Tomáš v místnosti jediný chlap.

Jistě. Zkušenosti a schopnosti. Jak jinak.

Během noční to nemůžu pustit z hlavy. Cloumá mnou střídavě chuť dát okamžitou výpověď a návaly rezignace. Kolem půlnoci si navíc vzpomenu, že už je zase svatého Valentýna. Přesně pět let, co mě opustil můj manžel. Unikne mi povzdech a zrzka s namalovaným obočím, co sedí vedle mě, se chápavě zašklebí a přejede pohledem frontu agresí nabitých cestujících na zpožděný let do Tel Avivu. Usměju se na ní a hmátnu po hromádce izraelských pasů, která se přede mnou vrství. Nesmím se tomu tak poddávat.

Měla jsem vědět od začátku, že mě Valentin nemiluje. Jenže já do něj byla celá blbá, slepá ke všemu kolem. A on to se ženskými uměl. I s chlapy. S každým.

Chodili jsme spolu pár měsíců, když jsem otěhotněla. To samozřejmě znamenalo svatbu. Naši zuřili, dokud jsem ho nepřivedla domů – pak z něj byli unešení. Jak elegantně vypadá, jak galantně se chová, že má perspektivní práci a vysoký plat.

Byli jsme spolu třináct let. Prvních pět bylo celkem šťastných. Pak začaly ženské, stopy po rtěnce na krku, závany nepovědomých parfémů, různé výmluvy, proč musí tehdy a tehdy tam a tam. A když už jsem si myslela, že ho to přešlo, našla jsem mu ve stole časopisy plné souložících mladíků.

Nejdřív jsem to tolerovala. Pak s ním rozumně promlouvala. Nakonec se zlobila. Bylo to ale nakonec vždycky to samé. Je bisexuál. Proč to nedokážu pochopit? Sexuální orientaci si nevybereš. Je to osud. Nedá se nic dělat. Ať se s tím radši smířím.

Nejde mi o jeho orientaci, opakovala jsem donekonečna. Nevadí mi, že se mu líbí kluci. Jenom je jednou můj muž, tak mi má být věrný. Ne abych mu nacházela po kapsách kondomy zamotané do kapesníků, ať už je použil s kýmkoli. A co Tina, na té mu nezáleží? Copak jsou pro něj náhodné šukačky důležitější, než jeho rodina?

Ne. Nechápu ho. Jsem netolerantní. Jeho orientace nejde změnit.

Když jsem měla jeho avantýr tak akorát dost, našel si stálého milence a bylo to ještě horší. Doma trávil minimum času a vadilo mu, i když jsem ho prosila, aby vyzvednul Tinu ze školy. Co že prý po něm pořád chci a manželky jsou semetriky, proč jen se vůbec ženil. Nakonec jednoho dne prostě prásknul dveřmi a zmizel za tím svým chlapem.

Zpětně mi pomalu docházelo, že Valentin nikdy nikoho rád neměl. Vzal si mě, protože musel, ale mě i ty ostatní měl jen na sex. Po jeho odchodu jsem se chvíli snažila utěšovat tím, že se zamiloval do někoho jiného a lásce neporučíš, ale jen jsem se obelhávala. Brzy svého milence opustil a když jsem s ním naposled mluvila, žil docela spokojeně sám a užíval si s muži i ženami dle libosti. Volal mi tehdy kvůli nějakým věcem, které si u nás zapomněl, a byl vyloženě hnusný. Dobře prý, že jsme od sebe, a nikdy se mnou nebyl doopravdy šťastný. Teď má volnost a svobodu, může si dělat co chce a utrácet svoje peníze za co chce. 

A co Tina, proč jí někdy nezavolá, nezajde s ní na procházku, ptala jsem se. Holce se po něm stýská. Nezáleží mu ani na jeho vlastní dceři?

Co si to zas vymýšlím, rozhněval se. Copak to neskončí ani po rozvodu? Alimenty platí pravidelně, tak o co mi sakra jde? Nebo jsem tak chamtivá, že je mi to málo? Co po něm pořád chci?

V tu chvíli jsem už chtěla jen jediné: aby mi definitivně zmizel ze života a už jsem ho nikdy neviděla.

Sice se už nikdy neozval, ale pronásledoval nás dál. Každého svatého Valentýna. Tinu to skoro zlomilo, chodila půl roku jako tělo bez duše a hrozně se zhoršila ve škole. Když se dala trochu dohromady, opakovala pořád, že teplouši jsou hnusní a že se jí oškliví. Nechala jsem jí být, možná proto, že jsem už tehdy tušila, jak to s ní je. O Valentinovi jsme spolu nikdy nemluvily. Možná to nebylo dobře, ale já jsem prostě nemohla. Nechtěla jsem brečet před svou vlastní dcerou.

Myslím, že jsem trochu zanevřela na mužské. Pět let jsem nikoho neměla a když začal John jevit zájem, připadala jsem si jako nezkušená panna. Odmítala jsem ho, ale zkoušel to vždycky po nějaké době znovu, jemně, nevtíravě a zdvořile, skoro neosobně. Pak jsem povolila už jen proto, aby mi dal pokoj. Začali jsme občas chodit na Béčko na kávu nebo na rychlý oběd do jídelny v Rodopu, ani se mě nedotkl a já si na něho pomalu začala zvykat. I na to, že mi říká Džirino a každý den ráno téměř stejnými slovy opakuje, jak mi to sluší.

Dnes ráno jsme se potkali v hale, já šla z noční, on do práce. A jestli prý si nechci vypít jedno rychlé kafe u něho v kanclu. Proč ne, řekla jsem mu. Musela jsem vypadat strhaně a zahořkle, protože se mě ještě ve výtahu velice jemně a nevtíravě zeptal, jestli jsem v pořádku. Ale jo, vypadlo ze mě, jenom místo mě povýšili to pitomé ucho, co si potmě nenajde ani vlastní zadek, a navíc je zas výročí dne, kdy mě nechal můj manžel.

Hned jsem se zastyděla a pomyslela si, že jsem měla mlčet a být dáma. John si jistě pomyslí své a jen zamumlá nějakou vychovanou frázi. Ale místo toho mě objal kolem ramen a řekl mi, že ho jeho žena opustila kvůli klučíkovi dvakrát mladšímu, než ona sama, a že se s tím taky dlouho nemohl vyrovnat.

Do kanceláře jsme přišli už ruku v ruce, udělal mi kávu, chvíli jsme si povídali. Pořád se mě opatrně dotýkal, vypadal, že by šel dál, ale nechce nic uspěchat, a já dostala najednou chuť zahodit všechnu rezervovanost a strhat z něj oblečení. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme byli oba nazí a John ležel pode mnou na pohovce a nahlas sténal, zatímco já se vzpínala nahoru a dolů s náruživostí, která překvapila i mě samotnou. A přísahám, že tak báječně jsem si snad v životě nezašukala.

„Chceš jít se mnou dneska večer na valentýnskou večeři?“ zeptal se mě pak.

„Hrozně ráda, ale jednak svatého Valentýna neslavím a navíc jsem na dnešek pozvala Tininu kamarádku,“ řekla jsem. „Ale co kdyby ses připojil k nám? Představím ti svoji dceru.“

„Moc rád přijdu,“ odpověděl. „Ale nelekni se, až přinesu kytici. Je čas, abys tomuhle svátku dodala nový rozměr.“

„V tom případě budeš muset zůstat přes noc,“ usmála jsem se.

„V to jsem doufal,“ zazubil se spokojeně.

Lien vaří jako bohyně. Nevydržela se moc dlouho dívat na to, jak nešikovně čistím kuřecí prsa od šlach – sebrala mi to ani ne po třech minutách a začala s tím jídlem doslova čarovat. Zatímco tančila kolem sporáku a já myla nádobí, seděla Tina na kuchyňském stole, komíhala nohama a líčila nám svůj školní coming-out. Ani nepamatuju, kdy jsme se doma naposled tak uvolněně smály.

Pak přišel John a přinesl nejen obrovskou kytici pro mě, ale i bonboniéru pro Tinu. Byla jsem na svoji dceru pyšná, jak se mu celkem plynule představuje a těšilo mě, jak se na něj docela vstřícně usmívá. Bála jsem se, co to udělá, když si poprvé pozvu domů mužského. Ale všechno probíhalo hladce a přátelsky.

„A tohle je Lien, přítelkyně mojí dcery,“ řekla jsem pak Johnovi, schválně takhle zničehonic, bez varování. Tina na mě vykulila oči a upustila vidličku na zem. Copak si vážně myslela, že to nevím?

Lenka mu s přímým pohledem do očí podala ruku a představila se dokonalou vytříbenou angličtinou. Najednou jsem si uvědomila, že jsem pyšná i na ni.

„Moc mě těší,“ odpověděl John bez sebemenší známky překvapení a mile se usmál. „Jen doufám, že ta bonboniéra bude dost velká pro vás obě.“

Žádná rádoby legrační poznámka o lesbách, žádný vtípek na Lenčinu barvu pleti.

Ale copak jsem od svého anglického gentlemana čekala něco jiného?