Kobka

Chlapec a dívka se vzbudili na louce mezi prašnou polní cestou a hranicí lesa. Leželi bok po boku natažení v kráké svěže zelené trávě a slunce pomalu putující k západu se jim opíralo do tváří. Svítilo ostře, ale nehřálo. I tak tu bylo teplo. Obloha byla modrá, jen nad obzorem se bělalo pár roztroušených mraků a odněkud byl slyšet ptačí zpěv. Oba dva tam leželi stále se zavřenýma očima a dýchali pomalu a z plných plic. Chlapec zhluboka nasál vzduch, protáhl se, otevřel oči a pomalu, jakoby si užíval každý jednotlivý pohyb, se postavil na nohy. Dívka také otevřela oči, pozvedla tělo a opřela se vzadu o lokty. S dlouhým nádechem zaklonila hlavu a vydechujíce ji zase vrátila do původní polohy. Zpod brýlí lemovaných leskle červenými obroučkami se na něj podívala a povytáhla obočí. On se hluboce teatrálně uklonil a  udělal pukrle. 

„Smím prosit, slečno?“ otázal se v pokleku s přehnanou zdvořilostí v hlase a nabídnul ji ruku.

„Och, samozřejmě.“ odpověděla dívka stejně hraně, přijala nabídnutou pomoc a vstala. 

Chlapec se k ní postavil čelem, chytil ji jednou rukou kolem pasu, druhou stále jemně držel její ruku a vyrovnal se připraven k tanci. Pomalu začal pobrukovat rytmus valčíku a oba se dali na louce mezi lesem a prašnou cestou do tance. 

„Skvěle tančíte. A vybral jste pro dnešní den opravdu nádherné místo.“ řekla dívka opět steně divadelně. Chlapec se lehce usmál, ale hned zase nasadil vážnou tvář, přivřel oči a náznakem hlavy se uklonil. Zpočátku proplouvali loukou jako plesovým sálem pobrukujíce si vídeňský valčík. Rytmus stále zrychlovali až se neudrželi, chytili se za obě ruce, začali se na louce točit a po chvíli se smíchem spadli na zem.

„Já jsem tak ráda, že jsme tady!“ vydechla dívka s výrazem, jakoby z ní po dlouhé době spadla velká tíha. „Už jsem v té kobce nemohla vydržet ani minutu!“ dodala již s vážnou tváří.

„Nemysli na to, teď jsme venku, teď kobka neexistuje. Dýchej! Zaposlouchej se do lesa! Vyběhneme na kopec, teď můžeme žít...“ vyhrkl ze sebe nadšeně chlapec a svižně vstal. 

„Pojď!“ řekl, pomohl dívce vstát ze země a objal ji. Krátce, ale hluboce se jí s úsměvem zadíval do očí, chytil ji za ruku a rozběhnuli se spolu po prašné cestě směrem k blízkému kopci.

Asi po sto metrech vystřídala běh chůze a oni mlčky kráčeli po cestě stoupající vzhůru k vrcholku kopce. Dívka občas poskočila, sem tam se zatočila kolem dokola a chlapec šel s rukama založenýma za zády a hlavou obrácenou k obloze. Byl pěkný, nejspíš podzimní večer a vzduch byl cítit dlouhým suchem. Chlapec kopnul do kamínku na cestě a ten proletěl skrze stéblo trávy aniž by se pohnulo a po pár metrech skončil zpola zabořen do tvrdé vyschlé země. Hoch zklamaně vydechnul, zakrutil hlavou a pokračoval dál v cestě. Kopec se pomalu zaobloval a pár se mlčky blížil k vrcholku. Krajina kolem byla zvláštně tichá, dokonce ani tráva mezi cestou a polem, do níž se zlehka opíral vítr, nevydala za celou dobu jediné zašumění. 

„Můžeme si sednout na vršek kopce, dívat se na západ slunka a sedět dokud neusneme.“ navrhl chlapec  přičemž utrhl stéblo trávy a vložil jej mezi zuby. 

„Můžeme.“ přikývla zamyšleně dívka. „Tady v noci zima určitě nebude.“

Když došli na vršek, rozprostřelo se před nimi široké údolí, na jehož druhém konci kdesi v dáli na obzoru čnělo z večerního oparu nízké pohoří. Kolem hory na níž stáli se rozprostíraly neobhospodařované pole a louky, dál však už pokračovaly husté bukoviny. Kdesi nad lesem bylo vidět jak se k nebi dere kouř, aby se po vystoupádní do korun stromů rozprostřel nad tmavozelené buky jako potrhaný závoj. Chlapec si sedl do trávy a stále přežvykoval stéblo trávy. Dívka vzepjala ruce k obloze a protáhnula si ztuhlé tělo. Zamručela jako kočka a svalila se na zem vedle chlapce. Posadila se, rukama si objala kolena a přes hranaté leskle červené brýle se smutně zadívala do dálky směrem ke slunci, které se z výšek oblohy pomalu potápělo do hor na obzoru a všemu okolo dávalo zlatý nádech. 

„Dneska bude svítit velký měsíc.“ řekl nepřítomně chlapec.

„Půjdeme po stříbrem polité lesní cestě,“ navázala dívka. „A zrovna když bude měsíc nejvýš, narazíme uprostřed lesa na velké jezero, ve kterém budou plavat tisíce docela maličkých zrcátek.“

„Skočíme do něj a budeme plavat. A pak vylezeme ven, lehneme si do trávy, přikrijeme se šátkem, usneme a budeme dýchat vůni stromů.“ pokračoval.

„Už jsem tak dlouho nešla lesem.“ řekla potichu smutným hlasem. „Myslíš, že tu bude v noci houkat sova? Ještě jsem nikdy neslyšela v noci v lese houkat sovu.“ Chlapec mlčel.

„Víš, stejně by bylo krásný tu zůstat napořád.“ pokračovala dívka. „Nevracet se tam. Nikdy se tam nevracet a žít tady, postavit si malý domek a udělat si z něj opravdový domov. Takový ten kam se člověk chce vracet už proto, aby se znovu nadýchal té vůně, která neexistuje nide jinde na světě.“

Dívka se zamyslela, trochu zvážněla a pokračovala dál hlasem, který zněl jako by o svých slovech už dlouho přemýšlela.

„Vím, že to nebude takové jako doma. Jako tam doma. Ale není to tu přece navždy. Pár let a pak když se dozvíme, že už můžeme domů, tak se nám odsud ani nebude chtít pryč.“

Chlapec posmutněl a podíval se do země. Slunce už zapadlo a na zem padnul soumrak. Jen obzor zářil, jako by se někde v horách v dálce skrýval obrovský zlatý poklad a jeho odlesk dával mrakům kovově oranžovou barvu. Měsíc se teď stal pánem oblohy a objevilo se už i pár hvězd.

„Bojím se, že tak dlouho nás tu nenechají. Každý potřebuje na chvíli ven, jinak by se z toho člověk zcvoknul. Máme svých dvanáct hodin a pak se musíme vrátit.“ řekl nesmlouvavě. „Docela teď závidím všem těm, které válka odnesla s sebou. Těm co se nedožili tady toho. Jsou chvíle, kdy bych je nejraději následoval, jenže když vážněj pomyslím, že bych si měl sáhnout na život, tak se stáhnu a raděj budu přežívat jak krysa ve stoce a raději se budu jako hyena živit vlastním masem, jen žít dokud je poslední naděje. Nedokážu odejít hrdě jako člověk, spíš potupně shniju. Jen mi prosím dejte ještě naději.“ zatvářil se zhnuseně.

Když domluvil, dívka se na něj bolestně podívala. „Neříkej takové věci, teď jsme venku, teď můžeme aspoň chvilku žít jak si přejeme, tak proč se dobrovolně připravovat o naději i tady?“ řekla a do hlasu se jí vkradla neskutečná tíha. „Můžeme se procházet a jednou za čas snít o čemkoliv, nejsme tu abychom se zase bavili o tom samém co pořád tam. S takovou se vážně zcvokneme.“

„Já už to prostě nedokážu, není možné si pořád jen lhát proto, ať se nezblázním. Ze všech těch lží a iluzí se zblázním ještě rychleji!“ oponoval horlivě chlapec a vyskočil na nohy. „Podívej se kolem sebe!“ pokračoval téměř hytericky a rozmáchl se rukou. „Kam se podělo nekonečné množství barev? Proč je ta tráva zelená jako plast a když teprve roste tak už voní jako by ji sekali? Slyšíš ty romantické skřeky neexistujících žáb?“ chlapec se dostal do ráže a poslední větu skoro zakřičel.

Dívka vypadala vylekaně a měla slzy na krajíčku. „Chci žít, nedokážu to jinak. Ale snažím se v sobě neuhasit zbytek života. Chci přežít, ne jako krysa, ale jako člověk. Proto jsem teď tady. Proto žiju třeba v iluzi, ale doufám. A i to je pro mě dost těžké, tak se mi prosím nesnaž sebrat poslední naději kterou mám!“ vyhrkla ze sebe dívka z posledních sil, přitáhla k sobě rukama kolena, zabořila do nich hlavu a potichu plakala. Chlapec si uvědomil, že to přehnal, pomalu a opatrně si sedl vedle ní a objal ji kolem ramen. Pohladil ji po vlasech, svou hlavu opřel o její a chvíli mlčel. „Máš pravdu,“ začal omluvně. „Je to pořád to samé dokola. Neměl jsem s tím tady začínat, jen jsem... Nedokázal jsem to, bylo toho moc.“ Chvíli se odmlčel. „Už ani slovo o tom co je tam, teď přece máme žít.“ řekl a podařilo se mu to s tak přesvědčivým veselím v hlase, že to i jemu samému udělalo radost. „Pojď, říkali jsme něco o lesu a jezeru!“ Dívka se na něj opatrně podívala a i přes slzu, která ji stékala po tváři bylo znát, že je ráda. „Vstávej, poběžíme, ať jsme co nejdřív ve vodě.“ zasmál se chlapec, chvatně vstal a podal jí ruku. Ona lehce potáhla, otřela si slzu lesknoucí se ve světle měsíce, chytila se nabídnuté ruku a vyskočila na nohy.

„Tak už ani slovo!“ řekla a usmála se. Oba dva se zhluboka nedechli a v měsíčním světle se rozběhnuli dolů ze svahu.

Měsíc pomalu zapadal za obzor a okolí jezera pozvolna ožívalo s blížícím se svítáním. Vzduch byl vlahý a voněl solí a smolou. Chlapec a dívka leželi vedle sebe na oblázkové pláži mezi jezerem a bukovým lesem a dívali se na poslední hvězdy, které ještě vzdorovali od východu se blížícímu zlatému králi. 

„Vidíš nad námi Oriona a jeho psy?“ zeptal se s úsměvem chlapec. „Někdo by se mohl postarat o to, ať zase svítí jen v zimě.“

„Nebuď tak konzervativní, užívej si, že je jednou můžeš pozorovat a nemrznout u toho. Však si určitě ještě užiješ dobu, kdy se na ně budeš dívat zabalený v kabátu a s promrzlýma ušima.“ odvětila dívka s úsměvem a roztomile zívla. Protáhla se, spokojeně zamručela a zlehka položila  hlavu na jeho prsa. Zavřela oči a on ji jednou rukou objal kolem ramen a druhou ji jemně pohladil po tváři . Usmíval se při pohledu na její dětsky bezstarostný výraz. Poslouchal jak dýchá a cítil , že je zase šťastný. Ještě chvíli jen tak ležel a přemýšlel než začala blednout a její dech zněl čím dál vzdáleněj. Pak se docela rozplynula. Povzdechl si, založil ruce za hlavu a čekal. Netrvalo to dlouho a pocítil, jak se pomalu začíná propadat kamsi dolů a nebe a několik posledních hvězd na něm se  vzdalovalo.

Chlapec a dívka seděli ve stříbrných kovových křesílkách zabalení do dek a usrkávali horký čaj s příchutí mateřídoušky. Seděli blízko sebe, že se dotýkali rameny a přitom se dívali, jak čistící četa vymývá dva skleněné válce plné drátů a přísavek, ze kterých je před chvílí vyndali. Byli rozespalí, ale plní nové naděje a chuti pokračovat s vědomím, že jednou válka skončí a oni se odsud dostanou. A když ne oni, tak ti, kteří tu zůstanou po nich. Pomalu dopili čaj, beze slova se zvedli a šli si lehnout, aby dosnili to, co zůstalo jen v nich.