Dotyk

1.     

Prostorná hala posetá stolky na vysokých nohách společně se švédskými stoly plnými vybraných jídel vybízí k setkávání. Řady solidních gentlemanů a dam všech věkových skupin předvádějí rituální pohyby přesně vymezené společenskou etikou. Prošedivělý Francouz z velvyslanectví se elegantně nese místností se svým talířkem naplněným jednohubkami, malými řízečky a listy salátu. Zkušeným okem prohlédne místnost a ve chvíli kdy zpozoruje známou tvář, vyrazí ji s žoviálním úsměvem v ústrety.

Jak jsou tihle lidé směšní, pomyslel si František, když zaujímal svou strategickou pozici v rohu rozlehlého podlaží, které bylo určeno pro banket. Levým loktem se opřel o navýšený stolek, do pravé ruky vzal skleničku s vínem a začal se rozhlížet po okolí. V návštěvnících nenacházel žádnou známou tvář. Věděl, že se jedná převážně o vyšší šarže, než byl on sám, a že by zřejmě nebylo od věci někoho z těch lidí poznat, ale rozhodl se raději zůstat opodál. Dodávalo mu to pocit určitého nadhledu a navíc neměl rád vynucené konverzace.

Pracoval jako asistent českého velvyslance v Polsku. Byl mladý, svobodný a přiměřeně sebevědomý. Rád se oblékal do padnoucích obleků moderních střihů, v kterých pak na banketech postával pár kroků od společnosti, čímž kolem sebe vytvářel osobitou atmosféru. Stejně tak se choval i dnes. Závěrečná konference mezinárodního projektu ve Varšavě se konala v hotelu Intercontinental v té nejvybranější společnosti, do které podvědomě chtěl patřit.

2.     

Pozorovala ruch banketu z povzdálí s nenuceným zájmem a při tom usrkávala modrou Rulandu. Ještě včera, než se jí podařilo konečně vycestovat ze svého domova v Orlové u Gdaňsku, měla na chvíli pocit, že exploduje. Pak najednou sedla na vlak směr Varšava a okamžitě pocítila nesmírnou úlevu. Dvě malé děti, práce, dům – to všechno nechala na břehu Baltského moře, aby mohla vyjet na zaslouženou dovolenou. Jako zástupkyně Pomořanského vojvodství byla její účast na konferenci víceméně symbolická a tedy nijak klíčová. Čekaly ji tři příjemně nerušené dny v hotelu v centru hlavního města.

Ve svých pětatřiceti letech měla Malgosia takřka perfektní život - milujícího manžela, dvě děti, práci a příjemný domek na břehu Baltského moře. Proč ji potom ve vlaku do Varšavy zachvátila až euforická radost z úniku? Kdysi svobodomyslná dívka, co milovala společnost, se momentem narození prvního syna najednou proměnila v matku, která na první místo klade své dětí a vše ostatní jim podřizuje. Tento přirozený posun priorit považovala za normální a nijak se mu nebránila. Měla štěstí na pracovitého manžela i na polohu útulného domu, který úplnou náhodou objevili v přímořské vesničce nedaleko Gdaňsku. V poslední době se její původní odevzdanost a nadšení ale vytráceli. V jejím jednání se tento posun nijak neprojevoval, ale uvnitř ní panoval neklid a rozladěnost.

Ochutnala jeden z drobných zákusků, který si naložila na talíř a znovu se napila červeného vína. Cítila se jako ryba ve vodě. Byla na konferenci sama, bez manžela a dětí, což jí připomnělo doby, kdy ještě jako mladá studentka vymetala varšavská kulturní dostaveníčka, divadla a kluby. Byla tenkrát živelná, spontánní, vtipná a přirozeně krásná. Dlouhé, husté blonďaté vlasy, modré oči a kůže, co se v létě zbarvovala do kakaové barvy byly na filozofické fakultě varšavské univerzity legendární. Usmála se při vzpomínce, jak kvůli ní tehdy v menze jeden neobratný, nepříliš pohledný student zakopl o práh a tác s obědem vysypal na zem. Tenkrát se tomu upřímně smála, a aby situaci dovedla k dokonalosti, tak mu v jídelně, nad rozbitými talíři přede všemi napsala na ruku své telefonní číslo. Překvapený student se chopil své šance a tak vznikla legenda o krásce a zvířeti z menzy, která ji připadala tak nekonformní a originální, že na ni byla schopna postavit celý vztah. S mladíkem vydržela bezmála půl roku, ale pak ji odpudil svým puntičkářstvím a nedostatkem smyslu pro humor. V té době nevydržela dlouho s žádným mužem. Její nejdelší románky se počítaly na měsíce a pak většinou končily oboustranným rozchodem. Žádný ji tenkrát nestačil v jejím společenském tempu. Vrhala se do víru velkoměsta jako divá a když teď už coby vdaná žena postávala u stolečku na honosném banketu, kde se elegance mísila se společenskými bonmoty, jakoby pocítila závan ztracené nezávislosti.

3.     

Sýrům neuměl František nikdy odolat. Vybíral si ty nejlepší kousky, taky nějaké pečivo, zeleninu a sklenku bílého vína. Zběžné ohlednutí přes rameno mu prozradilo, že jeho bývalé místo v rohu je obsazeno trojicí korpulentních nicméně elegantních dam a dvou postarších pánů. Rozhodl se tedy pomalu korzovat po místnosti. Když zahlédl Malgosiu, bavila se zrovna s nějakým pánem z polského ministerstva školství. Natřásal se jako páv a ona ho v jeho tokání podporovala. Františka to zaujalo.

Malgosie připadalo zábavné sledovat postupnou proměnu upjatého polského úředníka v italského Cassanovu. Bylo přitom tak snadné tuto proměnu podnítit. Stačilo se jen nahlas smát jeho zprvu řídkým, postupně stále častějším vtipům a drobným narážkám, nevěřícně se divit, všemu co říkal a žertovně přikyvovat, když se pokoušel mluvit vážně. Výsledkem bylo, že pán, i když zpočátku neměl v úmyslu ji příliš okatě svádět – spíš ji diskrétně naznačit možnost večerní nezávazné soulože, se najednou choval jako televizní bavič, rozhazoval rukama, dělal rozšafná gesta, která ovšem nešla příliš dohromady s jeho strojeností, a doširoka se přitom sebevědomě usmíval.

Malgosiu pán po chvíli zjevně omrzel, protože nápadně rychle dopila a odešla pro další skleničku vína. František si dodal odvahu. Nonšalantně a zdánlivě sebejistě se odlepil ze svého místa, sklenku vína vzal do pravé ruky a pomalu se přikolébal k jejímu novému stolku. Promluvil na ni poněkud prkenně, plynnou angličtinou. Malgosia se překvapeně otočila. Namísto odpovědi se mile usmála, pokývala hlavou a pak naučenou větou opáčila, že anglicky neumí. Nikdy nebyla v jazycích příliš dobrá. Povinnou angličtinu na škole pravidelně zanedbávala a francouzštinu – její druhý jazyk, se nikdy ani pořádně nezačala učit. Byla to jedna z těch slabostí, na kterou v průběhu svého života mnohokrát narazila a styděla se za ni, ale nikdy ji nedokázala odstranit. Přesto byla teď odhodlaná jazykovou bariéru překonat. Byla ve svém živlu a měla pocit, že si tu chvíli nechce nechat vzít. Ať už byl tedy František kdokoliv, stal se pro ni v tu chvíli výzvou. Dokáže dovést obtížnou situaci komunikace s cizincem ke zdárnému cíli? Bude její kouzlo fungovat i beze slov?

4.     

Polština a čeština mají mnoho společného. Oba jsou to západoslovanské jazyky s obdobnou strukturou, gramatickými pravidly i větnou skladbou. Taková blízkost může být paradoxně spíše komunikační překážkou než výhodou. Některá slova sice znějí podobně, ale znamenají často něco jiného. Namísto plného a přiznaného neporozumění, proto může dojít k dezinterpretaci a nesprávnému výkladu. Je však obsah mluvy jako takový vůbec důležitý? Člověk je studna emocí, které v pravidelných intervalech vyplouvají na povrch, jako větývky uschlých stromů. Uhýbání pohledem značí neupřímnost, nervózní odkašlávání nejistotu a přehnané přešlapování zase touhu odejít. Říká se, že lidská komunikace je z velké většiny založena na nonverbální komunikaci. Nemusíme rozumět, o čem se mluví, stačí se prý pozorně dívat. Polka a Čech se nyní setkávají u jednoho stolku, aby pravdivost tohoto tvrzení ověřili. On je trochu nejistý, mírně škrobený, zvyklý při komunikaci spoléhat na slovo. Jeho zbraní je ironie a glosa. Naproti tomu ona je živelná a obratná. Její tělo mluví víc než její ústa, která jsou spíše doplňkem přitažlivého vzhledu. Můžou si tyto dva odlišné elementy porozumět bez použití jazyka?

Malgosia věří, že ano. Věří, že její osobité kouzlo překoná jazykovou bariéru. František si tak jistý není. Ve chvíli, kdy zjišťuje, že se bude muset obejít bez svých milovaných slov, má sto chutí odejít, ale neučiní tak. Malgosia se usmívá, dělá roztomilé grimasy a velice pomalu mu polsky říká: “Polština a čeština jsou si dost podobné viďte?  Rozuměl jste, co jsem vám teď řekla?„ František nejistě pokývá hlavou, za což je odměněn zářivým úsměvem a nabídnutou rukou. Tohle bez problémů pochopí a představí se. Na chvilku se nervózně zamyslí a pak pokračuje v konverzaci: „Jak se vám líbí hotel?“ Malgosia otázku chápe a odpovídá. Úvodní kapitola spěje ke zdárnému konci. Každé nedorozumění nebo nepochopení je korunováno její vtipnou grimasou či úsměvem, což odlehčuje atmosféru rozhovoru. František se snaží, ale cítí, že nemožnost vyjádřit komplikovanější myšlenku je pro něj nepříjemná. Ironické poznámky zůstávají nepochopeny, stejně jako rozvitější souvětí. Jenže on nemůže odejít. Ta žena je totiž krásná a on se chytá do jejího kouzla, jako octomilka do sítě pavouka křižáka. Občas si dopomůžou angličtinou, občas rukama a na konci večera se zdá, že seznámení proběhlo úspěšně. Františekovi vadí, že je často nepochopen. Snaží se do hovoru zapojit své tělo, ale cítí, že se chová prkenně a nepřesvědčivě. Malgosia ne. Tu jej chytne za paži, tu se přiblíží, tu oddálí – všechny výrazové prostředky intenzivně používá, aby pochopil, co chce říct a zdá se, že se daří. František si začíná na kontaktní rozhovor zvykat. Vidí, že se nemusí chovat, jako ona. Stačí pasivně poslouchat, občas něco dodat a jinak nechat Malgosiu vést konverzaci jejím směrem.  Forma je tedy v pořádku, jenže co obsah? Mluví ti dva skutečně spolu? Malgosia cítí, že svůj úkol splnila a je na to velice hrdá. Vede konverzaci s cizincem, který je navíc poměrně mladý a pohledný muž, aniž by znali společný jazyk. A František?

Malgosia  mu leží po skončení banketu v hlavě a on ji nedokáže dostat ven. Kolikrát se v životě už takhle cítil? Z racionálně uvažujícího člověka se stává oběť touhy po ženě. Jak fádní a běžné téma tolikrát popsané básníky, filmaři a spisovateli laciného braku. Zažíváme TO stále znovu a znovu, dokud máme dostatek sil a pokaždé v nás vzniká tendence vidět v našem vzplanutí nový, originální příběh. Pravdou však je, že jeho jádro je pokaždé stejné, založené na pudu vycházejícího z chemických reakcí dvou lidských těl. František cítí, že jeho racionalita odplouvá na vlnách Malgosiných hustých vlasů, nehodlá se však bránit. Neřeší snubní prsten, který ji obkružuje prsteníček, ani absenci společného jazyka. Věří náznakům, které četl v pohybech jejího těla, věří svým citům a věří, že si tyto tři dny ve Varšavě bude díky Malgosie pamatovat navždy. Jenže jak dál? První krok je výsadou muže, to ví. Jak ale udělat první krok beze slov? Františkovi se vybaví souboje jelenů v říji, kteří poté co odstraní své soky souhlas své partnerky neřeší a prostě se jí zmocní. Má se zachovat podobně? Chce být tato žena ovládnuta? Pousměje se při představě jelena v říji a uvědomí si, že s ním má v této chvíle společného víc, než by bylo u bytosti obdařené myšlením zdrávo, ale co ona? Je bezbrannou srnkou čekající na dominantního jedince? Těžko odhadnout. Lidé se řídí podle tolika společenských konvencí, že odhalit pod jejich nánosem opravdové city je často nemožné, obzvlášť jedná-li se o ženu. A tak jediná možnost, jak se dobrat nějakého výsledku je udělat krok do prázdna a pak už jen čekat, co se bude dít dál. František nemůže spát a teď už je jasné proč. Až do pozdních nočních hodin bloumá po chodbách rozlehlé budovy hotelu a přemýšlí o ženách, mužích a o jelenech v říji.

5.

Konference začíná v osm hodin ráno v hlavním sále hotelu Intercontinental. Je organizována do několika hlavních bloků a následných workshopů určených k diskusi a k bližšímu projednání těch nejzávažnějších témat. Malgosia se cítí odpočatá, nabitá energií a připravena na vcelku nudný pracovní den. Včerejší rozhovor s Františkem ji připadal zábavný. Ani ona ani on nemají s podobnými akcemi zkušenosti a žádného z účastníků proto neznají. Jsou tedy spojenci - cizinci, kteří se na celou akci dívají z povzdálí a ironicky jí komentují. To, že nemluví stejným jazykem dodává tomuto spojenectví exkluzivitu, která Malgosiu baví. Extravagance a touha být viděna ji neopustila ani po letech strávených ve vcelku fádním rodinném kruhu. Vzpomíná si na ten pocit, kdy nešikovného studenta v menze Varšavské univerzity přede všemi drze vyzvala, aby ji vzal na schůzku. Zachovala se tenkrát jako princezna, jako inteligentní a veselá dívka z hollywoodských teenagerských filmů, která se nekouká na vzhled, ale na duši člověka. Ona byla výjimečně krásná, on výjimečně odpudivý. Viděla se v té situaci zvenčí a to jí naplňovalo. Věděla, že si po chodbách fakulty její spolužačky šuškají právě o ni, věděla, že se díky vztahu se zvířetem stala hvězdou mezi všemi nepříliš atraktivními studenty mužského pohlaví a věděla také, že ji tento pocit až fetišisticky naplňuje. S Františkem se cítila podobně. Nepotřebovala publikum k tomu, aby se sama viděla zvenčí v idealizovaném světle. Teď hrála hlavní hrdinku zábavného filmu, co se komicky snaží domluvit s vcelku pohledným cizincem a jde jí to náramně dobře.

Když František toho rána vchází do druhého patra hotelu Intercontinental zamluveného pro účely konference, Malgosia ho tam čeká. Jen co se objeví, už na něj mává, aby se k ní připojil.  Chovají se jako dva dobří přátelé, které nijak nevyrušuje fakt, že si navzájem nerozumí. Posunky a směs polštiny, češtiny a angličtiny jim bohatě stačí. Nenápadně se smějí postaršímu Němci ze Spolkového institutu s vytahanou košilí a působivou, umně vytvořenou přehazovačkou na hlavě, která mu neposlušně ulétává do prostoru. Chovají se trochu jako malé děti, přitom se snaží zachovávat příslušné dekorum a sofistikovaně usrkávají černou kávu.

V půl deváté se otevřou dveře do hlavního sálu a úvodní blok setkání může začít. Postupně si jednotlivý řečníci předávají slovo a s pomocí powerpointových prezentací vysvětlují výsledky svých výzkumů, jádra svých politik nebo strategii pro příští měsíce a roky. Malgosia se mírně nudí. Začne si do bloku s logem hotelu, které při vstupu všichni dostali, čmárat obrázky a ukazuje je Františkovi. Normálně by tuto dětskou hru odmítl hrát, ale Malgosia ji dokáže podat s takovou nadsázkou a elegancí, že se necítí trapně. A tak si bere do ruky tužku a za chvíli je obrázková komunikace v plném proudu. „Jakou máš emailovou adresu?“ ptá se Malgosia pomocí obrázku obálky a zavináče. František odpoví a připojí velký otazník - „K čemu ti bude?“ Změť obrázků, která následuje, ho rozesměje. Když bude mít jeho mail, může mu napsat třeba když ji bude smutno (zamračený obličej), veselo (smějící se obličej), když se bude nudit, když bude plánovat výlet do Čech... František je v rozpacích. Ona ho chce, teď už není pochyb. Žertovné omalovánky, s pomocí kterých se přátelské popichování přelévá ve svádění, ji usvědčují a on musí jednat. Jenže jak? Co má udělat? Nemůže ji přeci vzít přede všemi kolem ramen a teatrálně políbit - ne. Musí ji nenápadně naznačit, že se můžou z konference vzdálit. Jak to ale provést? Jedno řešení se nabízí. František bere do ruky tužku a roztřeseně vyjadřuje pomocí šipky a nápisu „exit“ přání odejít společně z konferenční místnosti. Malgosia souhlasí.

Hotel Intercontinental má dvacet dva pater. Není nejvyšší budovou na náměstí, přesto ji lze zařadit do kategorie mrakodrapů. V jeho posledním patře se nachází rozlehlá klubovna určena pro hotelové hosty s pohodlnými sedačkami, televizemi a barem. František do těchto prostor v předchozí bezesné noci zabrousil a teď mu to přijde vhod. V hotelu není lepší místo pro obměkčení ženského srdce než tady. Když vystupují z výtahu, aby se pokochali výhledem na Varšavu z ptačí perspektivy, zazvoní drobné stevardce v místnosti za klubovnou na stole zvonek. Není zvykem, aby klubovnu hosté navštěvovali v ranních hodinách, ona je přesto připravena a jde hosty přivítat. „Budete si přát něco k pití?“ zašvitoří mladá dívka anglicky. „Ne díky, chceme se jenom porozhlédnout, “ odpoví František a dívka se s úslužným úklonem odklidí do své komůrky.  Malgosia se prochází po místnosti, která je po dívčině odchodu úplně prázdná a pohlíží z vysokých oken ven na město.  František ji sleduje úkosem a s předstíraným zájmem sleduje ranní Varšavu.

To, k čemu má v příštích minutách v nejposlednějším patře hotelu Intercontinental dojít, je logickým vyústěním poziční hry, kterou spolu ti dva vedou. Hra náznaků je dohrána a František ví, že teď musí udělat krok vybočující z oficiálních pravidel, která v rámci jejich komunikace fungují.  O co mu ale vlastně jde? Malgosia zítra odjede na sever Polska, on se vrátí do Prahy a dost pravděpodobně se už nikdy neuvidí. František neví. Je rozhodnut jednat, protože by jinak litoval. A tak se nenápadně přiblíží k Malgosie, aby s ní chvíli sdílel pohled na zamrzlé město. Pak udělá krok…

Epilog

Cesta vlakem po monotónních polských rovinách ubíhá pomalu a poskytuje víc času na přemýšlení, než by si Malgosia přála. Včerejší ráno ji zaskočilo. Zábavná dětská hra, kterou spolu s Františkem hráli se náhle změnila. Namísto usměvavého a trochu zamlklého parťáka najednou vedle ní u okenního parapetu stál muž. Jak jen mohla být tak naivní? Jak jen mohla Františka tak podcenit? Ve chvíli, kdy se dotknul její ruky se ji zmocnila panika. Kdyby k něčemu podobnému bylo došlo před deseti lety, určitě by byla připravená a věděla by, jak mu šetrně naznačit, že je jeho snažení marné a incident by ji spíše polichotil než cokoliv jiného. Namísto toho se teď cítila zmatená, zaskočená a zahanbená. Jakoby se dopustila něčeho špatného a nepřípustného, za co by měla být potrestána. Ale za co vlastně? Za flirtování s cizincem? Za rozpustilé chování, které ji nesmírně bavilo? Za to, že po ty dva dny prožívala něco, co v jejím dosavadním životě chybělo? Ten moment, kdy se z přátelství stala jednostranná romance, jakoby odkryl něco hlubšího z jejího nitra, na co se do té doby neodvažovala pohledět.

Za dvě hodiny bude v Gdaňsku…pak už jen počká na manžela na smluveném místě, aby ji odvezl domů. Její manžel…zvíře z jídelny Varšavské menzy, ke kterému se neměla sílu nevrátit. Až ji uvidí, usměje se, pohladí ji po vlasech….ona nasedne do auta a pojedou do domečku na pobřeží, kde má dvě krásné děti. Všichni jí závidí ty krásné děti, ošklivého manžela a prostorný dům…bude doma a bude šťastná…její rodina je její všechno a hlavně manžel a děti a taky ten dům

Ten dům

                …dvě krásné děti

                               ….manžel a já

                                               ….my na pobřeží Baltského moře…

                                                               navždy