Fabrika proletářů

-„ Fažení pracovnicí,“ promluvil továrník Horst Lachsman špatnou češtinou k dělníkům, kteří se shromáždili dole v hale. Otřel si kapesníčkem tvář, lesknoucí se tukem, a shlédl na zašpiněné dělníky, kteří na něm doslova viseli očima. Jedním z nich byl i mladý Petr Jakšík.

-„ Jsem nůcen fabriku uzavřít...Je castaralá a néni konkureceschópna. Je mi to lito, ale jste všichni prpuštěni.“

-„ A co teď s námi bude?  Kde najdeme práci? Jak uživíme rodiny?“, ozývalo se z davu pod ním.

Petr se znepokojeně rozhlédl kolem sebe, popatřil na vyhublé tváře svých kamarádů. A pak si vzpomněl na starého tatínka, kterého musí živit. Srdce mu sevřela tíseň.

Továrník Lachsman lhostejně pokrčil rameny, sebral svůj luxusní kožený kufřík, zapnul si kabát s límcem z norkové kožešiny a pomalu (rychleji mu to nedovolovaly jeho tučné nožičky) se odkolébal pryč.

Petr sklopil hlavu. Bylo mu do breku. V téhle továrně pracoval už třetí rok a za tu dobu si zde zvykl, našel si tady hodně kamarádů. Chlapi byli drsní, ale fajn. Petr se mezi nimi cítil dobře, dnes už nelitoval, že nešel na studia a že jeho ruce zhrubly. Opravdu si zamiloval práci s kovy, nejraději vyráběl hřídele, příruby a čepy. Jeho nejvěrnějším kamarádem byl ale jeho soustruh. Mluvil k němu, jako kdyby to byla živá bytost, důvěrně mu říkal „ty bejku“. Teď ho ovšem musí opustit. Naposledy ho láskyplně políbil a pak jej zakryl kusem látky.

Domů na Žižkov se vracel smutně, snažil se co nejvíce loudat. Zahnul do temné, špinavé a nuzné uličky, kde stál jejich činžák. Vystoupal po zaprášených schodech a odemkl si dveře. Jeho tatínek seděl u okna a četl si noviny. Pohlédl Petrovi do očí a hned viděl, že něco není v pořádku.

-„Co se stalo?“

-„ Zavřeli fabriku.“

Starý pán povzdechl.

-„ Chceš cigaretu?“, nabídl svému synovi  spartu.

Petr po ní sáhl.

-„ Běžně nekouřím, ale dnes ji potřebuji.“

Škrtl sirkou a zapálil si. Jakmile si ovšem poprvé potáhl, zprudka se rozkašlal.

Zatímco se Petr dusil cigaretovým dýmem, otec se zamyslel.

-„ Fabrika prý byla ve špatném stavu. Říkala to domovnice Hubáčková, ta je ještě pohotovější než rozhlas.  Zařízení prý bylo zastaralé a práce byla nebezpečná. Nevyhovovala dnešním normám. Ale možná by s tím dalo něco dělat.“ Přejel očima po svých rukou, které celý život těžce pracovaly.

-„ To za mého mládí se dělníci tak snadno nevzdávali. Vzpomínám si na to jako by to bylo dnes: samé stávky a manifestace. I dnešní dělnická třída by se měla pozvednout.“

Petr se konečně vyrovnal se svými plícemi a zpozorněl.

-„ Myslíš, že bychom měli něco dělat?“

Starý muž pokýval hlavou.

Petr na nic nečekal, sebral kabát a zamířil k Frantovi Vývrtovi, který bydlel jen o pár domů dál. Franta měl čtyři děti a páté na cestě, proto pro něj nebyla ztráta práce příliš žádoucí.

Zaklepal, otevřel sám Franta, ve svalnatých rukou držel až překvapivě křehké malé dítě.

-„ Á, Petr! Co nám neseš?  Pojď dál.“

Petr vešel do malého bytu, kolem se chodily a batolily se děti nejrůznějšího věku a vzrůstu.  U sporáku vařila Frantova uhoněná manželka večeři.

-„ Tak povídej,“ vyzval ho Franta a bodře ho popleskal po zádech. Petr měl co dělat, aby se nezhroutil po úderech jeho medvědí tlapy, přesto však řekl to, co měl na srdci.

-„ Otec mi říkal, že kdysi měla dělnická třída svoji hrdost a že se tak lehce nevzdávala. Možná, že my bychom se také neměli vzdávat a něco proti našemu propuštění podniknout.“

-„ Máš pravdu chlapče. Pokud vím, tak Lachsman továrnu zavřel, shrábl svoje peníze a přesunul se někam, kde je to pro něj výhodnější. Co kdybychom fabriku převzali do rukou my, dělníci? Opravili bychom ji a o zisk se spravedlivě dělili. Nestál by nad námi žádný kapitalista. Všechno by patřilo všem, všechno by patřilo nám, proletářům.“

-„ Ano, to je ono! Můj otec na mě bude pyšný,“ zalykal se radostí Petr.

-„ Pojď sem, Aničko, Jendo a ty malý, jak se jen jmenuješ?“

-„ Pepík, tati.“

-„ Ano, Pepíku. Skočíte teď k Novákovým, Hrdličkovým a Adamovým a vyřídíte jim, že pokud se nechtějí smířit s propuštěním a chtějí vytvořit spravedlivou fabriku, ať přijdou zítra ráno před továrnu. A ať vzkaz pošlou dál.“

Druhý den se skutečně před továrnou sešli skoro všichni dělníci, kteří v ní pracovali. Slavnostně sundali zátarasy i ceduli „zavřeno“ a nahrnuli se dovnitř.

Petr sejmul látku ze svého soustruhu a pohladil jej.

-„ Nemysli si, že bych tě mohl jen tak opustit, ty jeden bejku,“ pošeptal mu.

Pak ovšem jeho pozornost upoutalo něco jiného. Nedaleko od něj zametala podlahu dívka v montérkách s šátkem na hlavě. Zpod šátku se jí draly dlouhé světlé vlasy, měla krásnou, pevnou a svalnatou postavu a nádherně růžové líce. Zpozorovala, že se na ni Petr dívá a usmála se na něj. Petr celý zrudl a raději se vrátil k práci. Teď, když věděl, že je vlastním pánem a že nevydělává na žádného chamtivého kapitalistu, šlo mu obrábění od ruky ještě lépe. Neustále ho však dráždila myšlenka na dívku v šátku. Někdy se přistihl, že ztrácí pozornost a že se mu málem prst dostal do soustruhu.

O polední přestávce sebral všechnu svoji odvahu a chleba se sádlem a zeptal se dívky, jestli nemůže poobědvat vedle ní. Ona se jen usmála a posunula se, aby si mohl Petr přisednout.

-„ Jak se jmenuješ?“ zeptal se Petr.

-„ Ja zavut Larissa.“

-„ Petr“, podal jí ruku.  Cizí přízvuk ho zaujal.

-„ Odkud jsi?“

-„ Ja z Maskvy.“

Petr se rozzářil.

-„ Opravdu z Moskvy? Tam bych se někdy moc rád podíval. Jaké to tam je?“

-„ Jiné než tady. Krásnij plac je moc krasívij. Taky jsem se byla podívat na báťušku Lenina do mauzolea. Moc toho pro náš lid udělal.“

-„ Na Vladimíra Iljiče? Toho bych také moc rád viděl. A kde jsi předtím pracovala? Nikdy jsem tě tady v hale neviděl.“

-„Uklízela jsem šéfovy kanceláře. Ale tady jsem teď užitečnější.“

Vzájemně se na sebe usmáli. Larissa Petrovi přišla stále milejší a milejší.  Dal jí kousnout chleba se sádlem a zbytek přestávky se od sebe nehnuli.

Před nimi všemi stál ovšem těžký úkol. Museli převzít fabriku do svých rukou, někteří z nich museli vést účetnictví, jednat s dodavateli a odběrateli a vyřizovat všechny administrativní záležitostí. Vybrali ze svého středu ty nejgramotnější pracovníky a těm svěřili do ruky vedení továrny. Účetnictví a správu mezd přidělili hrbatému Arnoštovi, kterého považovali za intelektuála, protože studoval jeden semestr vysokou školu.

Petr byl rád, že nedostal na starosti žádnou administrativu, protože se nechtěl odloučit od svého soustruhu. Miloval kov, jeho tvárnost, to, jak hrubý meziprodukt, obrobek, zajíždí k nožům soustruhu.

Tak ubíhal den za dnem, týden za týdnem. Fabrika prosperovala, protože její výrobky byly velmi kvalitní, dělníci na nich pracovali s láskou. První a druhý měsíc si spravedlivě, podle vykonané práce rozdělili mzdu a zbylé peníze investovali do rekonstrukce továrny. Nakoupili nové stroje, na záhonek před vchodem vysázeli květin, stanovili si výrobní plán a  o víkendech se zúčastnili brigád, během kterých vlastními silami fabriku opravovali. Sundali nápis „Horst Lachman und Söhne“ a nad bránu pověsili novou ceduli, vyvedenou v pestrých barvách, na které stálo: Fabrika proletářů“.  Měli plnou hlavu plánů, jak svoji fabriku učinit ještě lepší. V bývalé Lachsmanově kanceláři chtěli zřídit závodní klubovnu, počítali také s jídelnou a školkou.

Také vztah Larissy a Petra se slibně vyvíjel. Jejich vztah přerostl v přátelství a později v pravou soudružskou sounáležitost. Trávili spolu víc a víc času: nejen polední přestávky, pracovali bok po boku na brigádě, někdy doprovázel Petr Larissu domů, párkrát ji i pozval na dort do cukrárny. Petr doufal, že by Larissa mohla jednoho dne být i něčím víc než jen jeho soudružkou.

Všechno nešlo ovšem pořád jako na drátku pořád a osud postavil našim dělníkům do cesty překážky.

Všichni si všimli, že Arnošt, jejich účetní, se chová poslední dobou nějak divně. Začal se výrazně lépe oblékat, někdy do práce chodil pozdě, s kruhy pod očima. Odborový předák Franta si s ním musel rázně promluvit, pokárat ho, že jestli bude takto hýřit, nikdy se nepodaří splnit plán.

Arnošt si o sobě myslel, že když má švihácké oblečení, je velmi přitažlivý a proto se začal dvořit Larisse. Povídal jí o tom, jaké je chodit do lepších restaurací a kaváren, přednášel jí o západních dekadentních autorech a o jazzu. Dokonce jí dal stříbrný řetízek. V Petrovi kypěl vztek, nechtěl však vyvolávat konflikty na pracovišti, proto se mlčky věnoval svému soustruhu.

V den, kdy si měli pracovníci dojít pro třetí výplatu, zůstala účtárna zavřená. Všichni se divili, co se mohlo stát. Delegace z továrny vyrazila k Arnoštovi, doma jej však nenašli.

Když se Larissa večer vrátila domů, zjistila, že v jejím pokojíku už někdo je. Když rozsvítila, se zděšením zjistila, že je to Arnošt. Přiskočil k ní, chytil ji za ruku a uslintaným hlasem jí začal vyznávat lásku.

-„ Larisso, nehodíš se do továrny, mezi ty hloupé, věčně umazané dělníky. Mám spoustu peněz, pojď, odjedeme spolu, do Rakouska, Německa nebo do Ameriky. Už nikdy bys nemusela takhle dřít.“

-„ Kde jsi vzal ty peníze?“

Arnošt se zakoktal.

-„ Že ty jsi je zpronevěřil? Ty jeden proradný sabotére!“

Larissa se po něm ohnala, dala mu takovou ránu, že druhou schytal o zeď.  Snažil se bránit, ale proti mohutné slovanské děvě neměl šanci. Nakonec mu sebrala tašku s penězi, chytla ho za límec a vyhodila na ulici. Za ním hodila i ten stříbrný řetízek.

Za záchranu všech mezd se Larissa stala pracovnicí měsíce. Stala se také novou účetní, protože si udělala rychlokurz účetnictví.

Fabrika prosperovala a její sláva rostla. Dělníci ji postupně opravovali, přijel se za nimi podívat předseda komunistické strany.

Jednoho dne o nich dokonce televize Nova natočila krátký šot do Televizních novin. Pro Petra to byl ale zvláštní den z jiného důvodu. Šel na schůzku s Larissou, poprvé jako muž s ženou, ne soudruh se soudružkou. Vystoupil z metra, pohrdavě prošel kolem obchodního domu Paládium, kolem obchodů New Yorker, Hugo Boss a Philip Russel a s odporem si změřil lidi, kteří z nich vycházeli s plnými taškami. Pospíchal za svojí nejmilejší, dali si sraz pod metronomem na Letné.

Když se políbili, Petr utrhl sedmikrásku a připevnil ji Larisse do vlasů. Měla na sobě šaty, dlouhé rusé vlasy už nezakrýval šátek, vypadala nádherně.

Shlíželi spolu nad jarní Prahu pod sebou.

-„Jednou bude tento svět lepší.“

-„ Ano, my to spolu dokážeme.“

-„V květnových volbách budu volit komunisty, Vojtěcha Filipa. Ten jediný uhájí zájmy nás proletářů a bude –„

Zbytek už nedopověděl, protože ho Larissa nadšeně políbila.