pod maskou

    Konečně vycházím z domovních dveří na tmavou ulici. Je chladno, trochu sněží a nepříjemný vítr mě šlehá do obličeje, až mi začínají slzet oči, přesto se rozhodnu jít až k nádraží pěšky, jako vždycky. Do odjezdu vlaku zbývá víc než hodina, ale na konci týdne bývám nějak unavená a přehlcená ostatními lidmi,takže často odcházím dřív, než mi ze všech pukne hlava – že vlastně nemám kam jít mi většinou dojde až když vyjdu vstříc opuštěnému městu. Jestli něco nesnáším na tom, že jsme se přestěhovali (výjma ztráty domova, přátel a tak), je to právě dojíždění. Vstávat o hodinu víc, hodiny a hodiny času zabitý kvůli nepřizpůsobitelnýmu jízdnímu řádu… Nechutnej stereotyp…  

    Po tváři mi stékají slzy od větru a zároveň s tím si pomalu všímám, jak se ode mě lidi začínají podivně odvracet… Po chvíli mi dochází, na co všichni tak zírají – zarážím je, protože si myslí, že brečím. Zvláštním, pohrdavým způsobem mě obchází a já najednou pláču doopravdy. Je mi špatně ze všech těch tváří hledících na mne seshora jako z nějaké své nedotknutelné tvrzi, kterou nazývají štěstím. Jsou opravdu šťastní? Vypadají jako masky… Šťastné masky… Připadám si tak beznadějně jiná – jiná a přitom stejná… Pokaždý, když se ráno probudím, nutím se najít důvod, proč vstát a prát se s dalším dnem a pokaždý vstanu z jedinýho důvodu – musím. Celý to zbytečně brzký, osamělý ráno přemýšlím nad tím, že dneska by mělo být všechno jiný – že se druhým konečně otevřu a přestanu jim místo sebe ukazovat masku – a pak přijde škola a já zase začnu s přetvářkou, plácám nesmysly s lidma, o kterých vím, že jim na mě nezáleží a mě vlastně často nezáleží na nich, falešně se směju věcem, co mi přijdou naprosto ubohý … I při smíchu bolívá srdce a na konci radosti bývá žal.

    Všichni kolem mi přijdou prostě cizí. Ani nemůžu po nikom chtít, aby mě chápal – vlastně se mi to zdá nad lidský síly – vždyť se v sobě někdy nevyznám ani já sama. Nesnáším, když mi některá z kámošek zaujatě popisuje svýho novýho, úžasnýho kluka a nezapomene dodat: „víš, on mi rozumí…“. Kecy. Jak by, zatraceně, mohl…? Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit.

    Jasně, pocity odcizení mívá v mym věku každej… Ale nemyslím si, že je to tím. Určitě ne jen tím. Pamatuju si, že už jako dítě jsem si připadala tak trochu jiná – byla jsem třeba přesvědčená, že nepatřím do naší rodiny, že jsem adoptovaná. Dnes mám vlastně podobný pocit – jen jako by mě ‚adoptoval‘ celý svět. Nepatřím do něj – vždyť patřím jen Tobě, Pane… Někdy se cítím, jako by svět o mě s Tebou bojoval… Jako by mě chtěl ukrást Tobě… Jak by mohl… Často ani nemám sílu v něm žít, zdá se být tak prázdný… Přála bych si být už u Tebe, ve Tvém náručí… Může vůbec někdy někdo opravdu pochybovat, že jsi…? Vždyť jsi to jediné skutečně reálné v celém mém světě. Při tom všem, Pane, Ty jsi to jediný, co mi brání sáhnout si na život… Máš ho Ty – buď tedy vůle Tvá… Pro mě můj život neznamená v podstatě nic, Tys za něj ale položil svůj – nemůžu Ti ho jen tak hodit pod nohy… Nejspíš nikdy nepochopím, jak mě můžeš milovat. Ale Ty se ke mně snižuješ, Ty, tak vzácný, abys mě znovu a znovu podpíral, objímal mne… Jdeš vedle mě, držíš mou ruku a šeptáš slova útěchy… Připadá mi nemožné, aby Tě někdo necítil – v tuhle chvíli, na tomhle místě… Já tě tu cítím všude – v každém nadechnutí, pohybu, co udělám, všude jsi jen Ty… Jaký pokrytec může říct, že nejsi – s chutí bych se mu teď vysmála do obličeje… Svět se stává šíleně absurdním… Lidé zaměňují víru s náboženstvím, lásku s poměrem, moudrost se vzděláním… Nechápu lidi kolem sebe, nerozumím prioritám, kterým přikládají důležitost, jak se míjejí navzájem, jak spěchají nikam… Já vím, kam směruju. Učíš mě žít tady, přežít těch pár okamžiků, abych jednou – konečně, mohla prožít věčnost u Tebe…

    Nasedám do vlaku, usmívám se na osobu sedící naproti mně a hledím z okna do dálky zahalené tmou. „Ano, přijdu brzo,“ zní mi v uších. Amen, přijď, můj nebeský Otče. Přijď Království Tvé…