Proč by tohle měl někdo chtít číst?

I.

Literární akademie. Středa  večer. Kyselé kafe z automatu.

A tuchoměřický klášter. Devatenácté století. Vyhlídka před kostelem.

Proč by tohle měl někdo chtít číst, zeptala se ho.

Simona v zelené armádní bundě, třímilimetrové vlasy odbarvené na blond, martensky na nohou. Pod tlustým svetrem se uvolněně houpou plná ňadra.

Na tom mi nakonec vlastně nezáleží, pomyslel si, zatímco srkal. Hlavní je, že já to strašně chci napsat.

Tuchoměřický farář Jan Nepomuk Chmelnický stál na vyhlídce a díval se do kraje; vál mírný vítr a knězova černá sutana mírně povívala, vzduch voněl kouřem a syrovou podzimní hlínou. Dávné vzpomínky se mu honily hlavou, Kateřininy vlasy a její červené pentle, které sušila na vrbě nad potokem, blýsknutí lýtka pod krajkou vykukující zpod červené sukně a smích dětí na stráni, ke kterým vesele běžela a volala na ně a mávala červeným šátkem. Kateřina milovala červenou a Jan ji vždycky v této barvě viděl, oblečenou do červené, červenolící a zadýchanou, červenající se, s odleskem červánků v očích. Vzpomínal na krávy na pastvě a jejich sytou mléčnou vůni, na Kateřininy odhalené, silné ruce s pevnými prsty, jak tahají za plné vemeno a mléko stříká do bandasky. Vzpomínal na chuť čerstvě nadojeného mléka na jazyku a na bílou kapku na rtu Kateřiny, smějící se oči a červený jazýček, který se vynořil ze rtů a kterým kapku mléka slízla. Vzpomínal na touhu, kterou neuměl přesně pojmenovat, ale která ho strašně drtila, zatímco Kateřina utíkala k vesnici a smála se. Vzpomínal na bolest a přitom ji stále cítil v prsou, tísnící a dusivou. Ani dlouhá léta zasvěceného života nedokázalo zbavit jeho lásku ke Kristu lásky k ženě.

Tenhle obraz Jana, jak hledí na vesnici a vzpomíná na dny svého mládí, se Radimovi vybaví vždycky, když na svůj román myslí. Jan je vysoký, přísný a asketický a je mu vlastně podobný. Jen je ve všech ohledech víc než Radim. Vyšší. Asketičtejší. Svatější.

Nevnímá chodbu akademie kolem sebe, má plný nos podvečerních vůní vesnice, kostelního chladu navlhlých kamenů, vyčpělého kadidla. Skoro ten vítr cítí sám, na tváři slzy, které mu vhání do očí. Nebo jsou to slzy letité bolesti kněze Jana, kterou Radim tolikrát denně hluboce prožívá?

Vopakujou se ti tam slova, řekla mu. Červená a mlíko furt dokola. To neumíš vůbec škrtat?

(To přece vytváří tu atmosféru, nechápeš? Krev a mléko. Ale o tom ty nic nevíš.)

Vždyť je to příšernej kýč, přidal se. Mirek ve značkových džínách a ležérním saku, brýlích s hranatými obroučkami. Touha, kterou neuměl přesně pojmenovat, ale která ho strašně drtila, šmarjá, Radime. Proč tu Kateřinu docela normálně nepřefiknul?

Nikdy nenašel odvahu jí to říct. Pak si vzala jiného a on se stal knězem.

Blbost.

Jo, přidala se. Jestli ho teda měla ráda, proč to nevzala do svejch rukou?

To dívky přece nedělají, ohradil se.

Proboha, Radime, ty seš sto let za vopicema.

Radimův podnájem, čtvrtek večer. Krucifix na stěně.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

Přitom myslí na Simonu, nahrbený štíhlý pas, když se malátně zvedala ze sedu, nahý zadeček se zlehka otřel o Radimův klín. Ještě teď cítí v dlaních pichlavé špičky Simoniných vlasů.

Takhle se ženská přece nemá oblékat. Jako kříženec mezi vojákem a trestankyní.

Žena má mít dlouhé vlasy a červené pentle. Má vonět po větru a loukách a ne smrdět po cigárech. Má se smát dívčím zvonivým smíchem a ne se opile pochechtávat a citovat Simone de Beauvoir.

Pane Ježíši, odpusť nám hříchy, odříkává šeptem a dívá se na kříž. Hrozně se zlobí sám na sebe, že se nedokáže na modlitby pořádně soustředit.

Letitá bolest kněze Jana ho tlačí v kalhotách.

II.

U Simony na koleji. Zapnutý počítač a láhev červeného na stole.

A šedivé sídliště na kraji velkého města, panelový byt přeplněný nábytkem.

Radim je idiot.

Nemůže se soustředit na psaní a zírá do staré analogové obrazovky, kouká skrz bílou stránku textového editoru.

Jak je možný, že ještě dneska existujou lidi jako von. Hubený nohy ve vobnošenejch manžestrácích, dlouhý kaštanový vlasy. Barevná pletená taštička vodněkud z výprodeje. Tabákovej pach ubalenejch cigaret a ten jeho věčnej kříž na krku.

Proč si tak podrobně pamatuje každou vrásku toho nezajímavýho vobličeje?

Při pohledu na otčíma rozvaleného na gauči s pivem v ruce, jak hlasitě fandí Slávii, se Janě zvedl žaludek. Ucítila náhle fyzický odpor k tomuto tlustému, zpocenému muži, k jeho pleši, pupku pod povytaženým trikem, rozšmaťchaným pantoflím, kyselým kapkám na jeho zátylku a k měsíc nevypranému triku.

Aniž se otočil, houkl od televize: „Tak kde je ta zasraná večeře?“

Z kuchyně se ozvala unavená matka a v šatové květované zástěře, s odrostlou trvalou na šedých vlasech: „Hned to bude! Pojď mi pomoct, Jani!“Jenže v tu chvíli definitivně přetekl pohár Janiny trpělivosti.

Vykřikla: „Ať to tlusté prase zvedne prdel z křesla a přinese si to samo.“

Matka spráskla ruce mokré od vody na nádobí: „Janičko!“ Otcův hlas zahřměl z gauče: „Co si to dovoluješ, ty spratku?!?!“ Ale Jana už byla na cestě do svého pokoje. Odchází, a to hned. Pryč odsud, než se z ní stane stejná onuce, jako z její matky. Pryč do světa, kde jí líní trubci nebudou denně honit pro pivo a na nákup a ráno jí poplácávat po zadku a vést slizké dvojsmyslné řeči.

Halabala naházela prádlo do sportovní tašky a zatímco utíkala ke vchodovým dveřím, dolehl k ní otčímův křik z obýváku: „Kam si myslíš, že jdeš?“Ignorovala ho. Nechala tam matku, ale té už nebylo pomoci. Musela se osvobodit aspoň sama, najít si nové místo na slunci. Překotně utíkala po schodech dolů a myslela na to, jak dnes přespí u kamarádky a zítra si začne hledat podnájem. Bude nezávislá!

Já nevím. Vůbec mě to nezaujalo, řekl. Proč bych něco podobného měl chtít číst?

Podle mě je to aktuální téma, ohradila se. Vo holce, co nakonec spálí mosty, dokáže zdrhnout z prostředí, kerý nenávidí, a stane se úspěšnou novinářkou.

To mi vůbec nepřijde jako nosný příběh.

(Blbec. Kašle na něj. Bude nezávislá!)

Samý klišé, ozývá se z kouta Mirek, arogantní jako vždy. Tohle už tu stokrát bylo. Utlačovaná matka, chlípnej otčím, čučení na fotbal s flaškou piva v ruce, šmarjá Simono. Vymysli konečně něco originálního.

A je to poplatné době, přidává se Radim, jako vždy nesnesitelně spisovně. Tuctová feministická propaganda. Nuda.

(Hlavně že ta tvoje sračka je zábavná. Chudáček starej katolickej panic a jeho dávná láska v červenejch pentlích a s kozama plnejma mlíka.)

Simona spustí oči z monitoru a napije se vína. Myslí na Kateřinu, přezíravě se ušklíbne a přitom se uvnitř žere.

Von ji snad miluje. Vlastní literární postavu!

A snaží se nevzpomínat na to, jak nádherně ji bolel Radimův tvrdý ocas hluboko v břiše.

Nesmí na to myslet. Je to pasé. Dokáže žít svou sexualitu jako chlap a nezamilovat se po jedný noci.

Zvlášť po takovýhle noci, sakra.

Ráno, černé presso bez cukru v podchodu u metra. Sežmoulaná stovka v kapse.

Dívá se na mumraj osob hrnoucích se z vestibulu a do vestibulu, zatímco stojí frontu v trafice.

Prosím, obrací se na ni prodavačka už podruhé. Netrpělivě.

Á dvojku a červený Marlbora.

Fronta otráveně funí. Na co ta holka myslí?

Pořád ten Radimův pták. Nevěřila by, že s takovou opicí dokáže tak tvrdě a hladově přirážet.

Popadne noviny a podá přes pult bankovku, rozhněvaná sama na sebe. Nesmí dovolit chlapům, aby jí takhle vpadali do života.

Bude nezávislá!

III.

Dopoledne, Mirkův byt, latté z vlastního stroje na kávu. Notebook otevřený na designovém stole.

A literární akademie, středa večer.

Ti se budou tvářit, až jim to přinesu přečíst, pochechtává se v duchu, přitom hledá v šuplíku telefon na Pizza Go home. Dneska určitě frutti di mare. Je co slavit.

Ráno volal nakladatel, knížka je ready a de do tisku. A přidal hromadu gratulací za včerejšek – Mirkova prvotina získala cenu za objev roku. Proč na tý akademii ještě studuje? Vždyť by tam moh jít klidně učit. Je uznávanej spisovatel. Celebrita, intelektuál, umělec. Už dával i interview.

Ale teď zpátky do práce, ať je sranda. Třeba to nikdy nevydá, ale za výraz na ksichtech Radima a Simony to stát bude. Popíše přesně, jak se to stalo. Jak šli po tvůrčím psaní na pivo. Jak se ožrali a skončili u něj doma. Jak Radim píchal Simonu zezadu, zatímco ona kouřila Mirkovi ptáka. Jak se ráno probudili nahý a s příšernou kocovinou.

Jak otřesená Simona hrála tvrďačku a Radim mazal do kostela ke zpovědi.

Mirek stál u okna sám a smál se. Viděl je oba, jak spěchají ulicí, každý jiným směrem, a snaží se po sobě neohlížet. Bavilo ho to. Odteď už na sebe budou myslet jenom s pocitem šílené trapnosti.

Mlčky se míjet na chodbě.

Těšil se, jak to nechá uzrát a pak pozve Simonu na kafe. A vyspí se s ní znovu. Myslel na její oči, které se mu bořily do koulí, zatímco polykala jeho sperma. Bůh ví, jestli vůbec vnímala Radima, který byl v tu chvíli nebi rozhodně blíž, než v těch svých pitomých modlitbách.

Pořád to není oukej, pořád se mu tam nedaří pořádně dostat Simoninu fascinaci a Radimův odpor. A sebe, jak se jim směje. Dostal chuť brnknout Simoně a pozvat ji na rande hned. A odpoledne se nenápadně zmínit před Radimem.

Ale ne, bude lepší nic neuspěchat. A v klidu se celé dopoledne věnovat povídce. Začíná se docela slušně rýsovat.

I když pořád na sto procent neví, jestli to má vůbec smysl. Teda kromě toho, že vyvede z míry tamty dva. Bude to dost trendy?

Jako jo, musí zkrátit věty, udělat mnohosmyslnej otevřenej konec a pořádně to proškrtat. Dobře ví, jak psát, aby se to kritikům líbilo. Ale pořád pochybuje, jestli to téma vůbec stojí za to.

Proč by něco takovýho měl někdo chtít číst?