Slib

  Chytil jsem ji za ruku, ale hned se mi vytrhla. V té rakvi leželo i naše manželství. Věděl jsem to.

Vyšla ven jako poslední. Čekal jsem na ni před kostelem. Stihl jsem vykouřit dvě cigarety.

„Tati, proč kouříš?“

„Protože mi to chutná.“

„Můžu taky ochutnat?“

„Na to jsi ještě malý.“

„Kdy budu dost velký?“

„Až se nebudeš ptát, jestli můžeš.“

„Tati, já ti nerozumím.“

   Když mě viděla, stiskla rty a odvrátila pohled.

„Sandro,“ chytil jsem ji za loket. Ucukla.

„Thomasi, tohle všechno…už to nesnesu.“ Leskly se jí oči. Měla je napuchlé a její obličej byl strhaný. Určitě probrečela celou noc.

   „Zvládneme to,“ řekl jsem a pohladil jí tvář, „půjde to.“ Objal jsem ji. Její ruce zůstaly viset podél těla. Rozplakala se. Splašeně jí kmitala hruď.

   „Zastav to. Jen to zastav, prosím. Bolí to,“ šeptala.

   „Dokážu to napravit. Zvládneme to. Neboj se. Zvládneme to.“

Doma jsme fungovaly jako dvě součástky nějakého stroje, které když někdo vypojí, nic se nestane. Nic se nestalo. Svět dál otevíral konzervy a my byli jako dva němí mořeplavci, co nikdy nenajdou přístav.

   Pamatuji si ten večer. Přišel jsem z práce pozdě večer. Seděla u krbu, ve kterém hořela naše alba.

Strašně se opila. Upírala zrak do ohně. Na zápěstí měla hluboké řezné rány.

„Ježiši kriste,“ řekl jsem tenkrát. Chtěl jsem ji zvednout a odnést do postele. Uhodila mě hrubě do tváře.

„Sandro, zlato, my tohle zvládneme. Zase budeme rodina. Čas všechno spraví, uvidíš.“ Opatrně jsem se k ní přiblížil a chytil ji kolem ramen.

„Dokážeme to. Všechno zase bude jako dřív. Jsme pořád tady. Bůh je s námi.“
   Vyskočila na nohy a hodila prázdnou flašku od whisky na zem a střepy se rozletěly po podlaze. Bosíma nohama pak po nich šlapala a pořezala se.

„Jsme už jen zasranej smuteční průvod! Jdi do hajzlu, ty i tvůj bůh!“

  „Tati, co je to bůh?“

  „Každý si ho představuje jinak.“

  „Jak si ho představuješ ty?“

  „Jako dobro, které je tu pořád s námi.“

Dobelhala se ke schodům. Chytl jsem ji, že jí pomůžu nahoru. Odehnala mě a vrávoravou chůzí šla nahoru.

   Kdy tohle skončí?

Uklidil jsem střepy a uhasil oheň. V němém krbu jsem zahlédl naší fotku. Z letošního podzimu. Můj obličej zničily plameny. Zaplavila mě vlna viny. Rozplakal jsem se.

   Ráno udělala snídani. Dokonce se trochu usmívala. Sedl jsem naproti ní.

  „Promiň mi ten včerejšek,“ začala.

  „To je v pořádku,“ usmál jsem se na znamení odpuštění.

  „Ne, není,“ odvětila. Nerozuměl jsem jí.

  „Ne, vážně, já to chápu. Bylo toho na tebe moc. Ale to všechno se spraví, slibuju. Zase to bude jako dřív. Uvidíš. Máme jeden druhého. To je nejdůležitější.“

  „Chci se s tebou rozvést,“ řekla a odnesla talíře.

Všechno bylo pryč. Celý můj život. Smysl se z něho vytratil ze dne na den.

   „…vznesena žádost o rozvod…“

„Tati, mě bolí ruce a nohy.“

„To je z té dlouhé výpravy. Jsi jen unavený. Dobře?“

„Dobrou noc, tati.“

   „…ustanoveno zákonem…“

 „Je mi hrozná z-z-zima, tati.“

„Kristepane, máš horečku čtyřicet tři!“

„Tati, já chci domů.“

   „…schváleno oběma stranami…“

 „Musíte něco udělat!“

„Je mi líto, bez léku jsem bezmocný!“

„Tak přineste ten lék!“

„Atebrin tu nemám a na chinin už je příliš pozdě.“

„Nenecháte ho přece umřít!“

„Léky už jsou na cestě.“

„Vydrží do té doby?“

„To nevím. Jak přijde další malarický záchvat, musím mu podat lék okamžitě.“

„A kdy přijde?!“

„Nemám tušení. Záleží na tom, kolik červených krvinek mu ještě zbývá.“

„Co to znamená?“

„Počet uvolněných merozoitů je nevyzpytatelný.“

„Doktore, co to znamená?“

„Že už se k němu léky možná nedostanou včas.“

   „…na základě rozhodnutí…“

Vypadal, jako když spí. Vlasy měl slepené studeným potem. Nezvedal se mu hrudník, přesto bych byl schopen uvěřit, že je naživu.

   „Co bude dál?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyšli z hlavní budovy. Slunce nevzrušeně svítilo. Jako by mu bylo všechno jedno.

Bylo.

   „Začneme od začátku. Každý sám. Sbohem, Thomasi,“ rozloučila se a zamířila ke svému autu.

   „Nebyla to moje vina, Sandro!“ řekl jsem. Přesvědčoval jsem jak ji, tak i sám sebe.

   „Nikdy jsi ho tam neměl brát. Říkala jsem ti to. Jenže ty jsi byl už před tou Afrikou jako hluchý.“

Nastartovala a zmizela.

Začalo pršet. Po nebi se táhl barevný pruh.

   Jsem přesvědčený, že se ani nepodívala do zpětného zrcátka.

Nebylo třeba se ohlížet.

„Tati, co se stane, až umřeš?“

„Půjdu do nebe.“

  Rozplakal se. Setřel jsem mu slzy.

„Nechci, abys umřel. Já neumřu, tati.“

„Tak dobře.“

„Až budeš v nebi ty, tak mi musíš poslat signál, že se ti tam líbí.“

„Signál?“

„Jako vojáci, co posílaj signály domů.“

„A jaký signál?“
„Třeba udělej duhu.“

„To snad svedu,“ řekl jsem, a on se spokojeně usmál.