A stejně jsem se musela smát...

Je vedro, je strašný vedro, říkala jsem si a klopýtala jsem po nádraží. Je to divný, v zimě si člověk stěžuje na zimu a v létě na teplo, nebo spíš, v létě na léto? Myšlenky se mi motaly. Asi to bylo tím, že bylo takový strašný vedro…

            Pak jsem ho konečně uviděla. Přiběhl ke mně celý udýchaný a hlásil: „Zlatíčko, dřív to fakt nešlo.“ „A co jsi celou tu dobu vlastně dělal,“ zeptala jsem se s úsměvem. „No, popovídáme, všechno ti to řeknu, neboj, ale teď se musím napít, jinak fakt chcípnu,“ Daniel sebou prásknul na sedačku, vypláznul jazyk jako pes, čemuž jsem se musela smát, a pak se zhluboka napil. Pořádně se zakuckal a tak jsem ho praštila do zad. „Véro, ty mi ani nedáš pusu,“ podíval se na mě vážně. Naklonila jsem se k němu. Ta jeho FYZICKÁ VŮNĚ, ta mi vždycky dávala zabrat. Dotkla jsem se jeho rtů tak něžně, jak to šlo. „Verunka, to je moje Verunka, no jo, tohle je moje Verunka, to je vona,“ zašeptal mi do ucha.

            Pak jsme šli ruku v ruce do parku a sedli jsme na nejbližší lavičku. „Tady jsme chodili před rokem, pamatuješ?“ Samozřejmě, že si to pamatuju. Jenže tenhle kluk, co vedle mě sedí, je někdo jiný. Je to dospělý muž, už to není ten potrhlej Daniel…

            Začalo to všechno před čtyřmi lety. To mi bylo ještě dvacet jedna, vlastně. Byla jsem totálně zničená po jednom klukovi. Nebral to vážně, chtěl se se mnou jenom vyspat, což se mu nepodařilo. Jsem totiž věřící, a tahle drobnost mě čeká až po svatbě. Mám k tomu i jiný důvody…

            No a před čtyřmi lety jsem potkala Daniele. Přišel k nám do našeho malýho kostela v naší malý vesnici… Přistěhoval se totiž právě k nám a jiný kostel u nás není. Ten první den, co jsem ho viděla, mě strašně zaujal. Po bohoslužbě přišel rovnou ke mně a usmál se: „Ahoj, nikoho tu neznám, tak teď budu znát aspoň tvoje jméno, když mi řekneš, jak se jmenuješ.“ To mě fakt rozesmálo. „Já jsem Verča,“ řekla jsem asi trochu stydlivě. „No a já Daniel. Hlavně mi neříkej Danny, tak mi říkali na základce a já kvůli tomu brečel,“ breptal zase ten cizí kluk a já se pořád smála. Daniel prostě mluvil trochu jinak, než všichni lidé, které jsem doposud znala. Byl jinej a to se mi na něm líbilo.

            Každou neděli jsme spolu trávili čas, jak jen to šlo. Byl strašně zábavnej. Dalo se s ním povídat úplně o čemkoli, ale nejvíc jsme si povídali o víře. Protože na druhou stranu, vůbec nebyl povrchní, jak někteří legrační kluci jsou. Měl svý hlubiny…

            Zjistila jsem, že Danielovi se člověk může svěřit. Protože on to prostě nevykecá. A tak jsem se mu svěřila o tom blbounovi, který se mi líbil a on mi na to řekl, ať si vytipuju někoho lepšího. On že by mě bral všemi deseti třeba hned. Na to jsem mu docela rázně řekla, že je asi dost brzy na takovéhle řeči. Trochu mě to zklamalo. A on se najednou přestal usmívat, zadíval se mi do očí a řekl mi: „Ale já to myslel vážně. Rozmysli si to.“

            Další neděli mi přinesl kytku. „Nechci jinou holku, jenom tebe,“ znělo mi pořád v uších. Byla jsem pořádně zamilovaná… Chodili jsme spolu celý tři roky, bylo to krásný. Jediný problém byli moji rodiče. Nesnášeli jeho výmluvnost, jeho nápady, jeho styl. Jednoduše jsme se nescházeli u nás doma, ale to nejhorší mělo přijít.

            Bylo mi dvacet čtyři. Už jsme o tom sice s Danem mluvili, protože už jsme oba chodili do práce, ale přišlo to trochu náhle. Přišel k nám domů s obrovskou růží a požádal mě o ruku. Až do této chvíle bylo všechno ideální… Až do této chvíle.

            Moje maminka se na něj podívala: „Chlapče, já chápu, že ji máš rád. Jenže my ji máme taky rádi. A právě proto ti ji nedáme.“ Ztuhla jsem. Daniel zbledl jako stěna. Nevydržela jsem to: „Mami! Jak tohle můžeš říct?“ Mamka pokračovala stylem, jako by Dan vůbec nestál vedle ní: „Já neříkám, je to hodný chlapec, ale nezdá se ti, že prostě příliš mluví? A co to jeho lehkomyslné chování? Chtěla bys s někým takovým být celý život?“ „Není lehkomyslnej a mluví moc krásný věci, mami…“ „Je to pro tvoje dobro. NE.“

            Daniel měl dost, a udělal něco, co jsem celkem pochopila. Odešel a třísknul dveřmi. Pár sekund nato jsem se rozbrečela. Tatínek, který byl vždycky o něco „měkčí“, mi řekl, že má mamka pravdu…

            Dál už to nebylo tak růžový, jak se to zdálo zpočátku. Na společný život bysme s Danielem potřebovali hodně peněz, a ty by nám rodiče nedali. Dan se rozhodl, že pojede na rok do Anglie, aby něco vydělal. A teď, když jsem seděla na lavičce v parku blízko nádraží, teď se Daniel vrátil.

            „Verunko, bylo to hodně drsný, nemohl jsem dlouho sehnat práci, ale… nějaký peníze mám. Pracoval jsem v jedný pizzerii. Neměl jsem vůbec na nic čas, proto jsem ti napsal jen občas, fakt se na mě nezlob…“ Daniel se na mě díval jedním ze svých neodolatelných pohledů.  „Ale já vím, já to fakt chápu, já ti věřím…“ pousmála jsem se. „Ale hodně ses změnil. Je to vidět na první pohled, vážně.“ „Jo, asi jo,“ zamyslel se.

            Povídali jsme si dvě hodiny, řekl mi snad o všem, co se za ten rok přihodilo jemu a já zase povídala o sobě. Najednou jsem cítila, že jsme oba někde jinde. Máme se rádi, ale jsme úplně jiné bytosti, okolnosti nás změnily… Půjde to vůbec?

            Další den jsme udělali to, na co jsme se těšili celou dobu: koupili jsme si zamluvený byt. Celé dopoledne i odpoledne jsme lítali po bazarech a nakonec jsme dali dohromady jednu šatní skříň, dvě matračky, menší stůl a lampu. Koupelnu uděláme až v listopadu, protože zatím se budeme chodit koupat do rybníka. Jinak to nepůjde.

            Večer jsme vyčerpaně padli na podlahu prázdné garsonky. „Jedu domů,“ prohlásila jsem vyčerpaně. „Nechceš tady se mnou zůstat, v naší nový postýlce,“ podíval se na mě Dan. „Co blázníš, vydrželi jsme to tři roky, vydržíme to i tři dny, ne?“ zasmála jsem se. „Máš pravdu… Asi… Ale bude mi tu smutno.“ „Ty seš stejně sexuální maniak, s tebou si ještě užiju,“ poznamenala jsem, ale stejně jsem se pořád musela smát.

            Doma mě přivítali chladně. „Fakt to chceš? Rok jste se neviděli. Chceš si ho vážně vzít,“ ptala se maminka. „Mami, já nevím, jak ti to mám jinak říct, ale já ho miluju, chci s ním žít a mít s ním děti, normálně, jako ty a táta. Je věřící a mám ho ráda. Taky ho budeš mít ráda, až ho líp poznáš,“ snažila jsem se. „Verčo… Myslím si, že bude nejlepší, když už o tom nebudeme mluvit. Chceš to, máš to mít.“

            Za další dva dny jsme měli slušný holobyt. Všude jsem pověsila záclonky, které mi dala babička, a docela to vypadalo hezky. Všechno, co nepotřebujeme nutně, dokoupíme časem. Večer nás čekala skromná svatba. Tajně jsem doufala, že mamka s taťkou přijdou, ale nepřišli. Přesto to bylo moc hezký, ale stejně jsem netušila, proč to moji rodiče nějak nepřekonali a nesmířili se s tím…

            Po krátké hostině, na kterou přišli Danovi rodiče a naši kamarádi, jsme se odebrali do „holobytu“. Bylo pořád takové vedro… A na tu noc budu do smrti vzpomínat. Bylo to neodolatelný, krásný a takový jiný, stejně jako Daniel. Navždy budeme spolu, to jsem si říkala, když jsem usnula.

            Ráno, asi v sedm, nás probudil zvonek. Byla sobota, takže jsme hodlali spát pěkně dlouho a vůbec jsme netušili, kdo jde. Trochu rozcuchaná a rozespalá jsem otevřela dveře. Stála v nich maminka… Pozvala jsem ji dovnitř. Daniel se usmál. „Verunko, Danieli, já vím, že vás to musí strašně mrzet, včera jsme nepřišli, ale já se to pokusím časem nějak napravit… Přišla jsem vám říct, že jsem změnila názor, prostě tě neznám, Dane…“ maminka se rozbrečela. Dan nasadil kouzelný úsměv a řekl: „Tak se do toho dáme, řeknu Vám svůj osobní životopis a třeba mě přijmete na post manžela vlastní dcery…“ A stejně jsem se musela smát.