Zimní balada

Ležel roztažený na náhrobku. I když byl kolem sníh a on byl nahý, zima mu nebyla. Nebyl totiž sám a ten druhý, sám také nahý, ho dokázal tak rozpálit, že by jim společně nebyla zima snad ani na Sibiři. Byl připoután a na hrudi mu ležela černá růže. A gravitace tomu tak chtěla, že se trny té růže zabodávaly víc a víc do jeho masa a jejich jed trávil jeho krev. Ten druhý to věděl, a prvnímu to neřekl. Když člověk umírá a neví o tom, tak to dává smrti nový náboj, nový netušený rozměr. Ten druhý však svou chvíli promeškal. První zemřel příliš rychle a olověný provaz, který se přetrhl, jen stěží mohl představovat nit života toho prvního; a přece tomu tak bylo. Kovový zpěv na chvíli protrhl ticho jiskřivého hlaholu zimy. Druhý neplakal. Druhý se nesmál. Druhý nebědoval ani neslavil. Druhý do prvního strčil svůj penis, aby alespoň dodatečně vyplnil službu tomu, který zemřel. A jeho údu se zmocnil smrtelný chlad.

Fit res amarissima.