Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrávy
Autor
ThCo
Seděl jsem na patníku při kraji silnice. Slunce se právě skrylo za smrky protější stráně a od řeky v údolí sem zavanul studený vítr. Vedle sebe jsem měl hozenou krosnu s plnou polní, připravenou na vše možné. Ale netoulal jsem se jako obvykle, měl jsem cíl.
„Jsme rádi, žes nám tu zase pomohl, Same. Obvykle tu máme na pomoc více rukou, ale letos, co povídat, lidé tu nejsou a nám se hodí každý, kdo se umí ohánět.“
Zdvořile jsem přikývl a dál popíjel s plechového hrnku horkou kávu. U tohoto farmáře jsem pracoval už od minulého jara. Potřeboval tenkrát výpomoc, já nějaký ten šesták do kapsy a tak jsme se rychle dohodli.
„Vydržíš tu i napřesrok?“ pohlédl na mne tázavě.
„Nevím, Lou.“
Lou byl už stárnoucí farmář, ale pořád plný energie. Jeho stáda se sice rok od roku zmenšovala a on už nemohl své manželce věnovat nějakou tu pozornost každý den – jak prý často dělával – ale ani tak neztrácel radost ze života.
On a jeho žena, která se zrovna točila kolem plotny v kuchyni, mi připomínali moje dětství. Tátova farma byla o něco menší, ale práce na ní bylo zrovna tak. Stejně tak i návštěva kostela každou neděli, v den, kdy sváteční ubrusy nahradily ty obyčejnější. Možná to byl jeden z důvodů proč jsem rád zůstal.
„Pane, pane Courtney!“ vřítil se do kuchyně sousedů hoch, „táta mi za vámi posílá, utekly vám krávy ze severní ohrady.“
Všichni muži v místnosti jsme se zvedli a běželi udaným směrem, s hochem v zádech. Co naplat, večeře musela chvíli počkat, krávy hrají prim. Severní ohrada byla nejstarší a zároveň nejproblémovější, co týden jsme k ní takto vybíhali. Byla už stará a trouchnivějící a každou chvíli se podařilo některému z mladých býčků ji vylomit.
„Hej, Patriku, tamhle máš ještě jednu!“ zavolal farmář, aby upozornil na poslední nezbednici. Patrik byl jeho syn. Studoval ve městě, dobrých padesát mil odsud a dnes se zrovna na pár dnů vrátil.
Krávy byly zpátky, ohrada na chvíli opravena. Umisťovali jsme sem čím dál tím méně krav, ohradu nemělo cenu opravovat celou, za pár let už nebude do ní co stavět.
„Děkuji ti, Herry.“ poděkoval ještě chlapci, „a vyřiď tátovi, ať se někdy staví.“
Kluk přikývl a odběhl k domovu. Všichni jsme se za ním museli usmát, když se nám naskytl pohled na jeho špinavé a natržené kalhoty.
„Ten doma dostane,“ poznamenal Patrik vesele.
Jako mi farmářův domov připomínal dětství, tak mi ten malý sousedův kluk připomínal jiného, kterého jsem kdysi dávno nechal doma s plačící mámou.
Poslední dobou jsem na ně myslíval často. A kdybych měl snad jen trochu odvahy, už bych se vracel. Strach a výčitky svědomí mi ale dovolili jen uronit večer slzu, v čase kdy už dávno všichni spali a jen já přemýšlel o věcích, které mohly být.
„Zítra přijede Kate.“ poznamenal po večeři Patrik jakoby nic.
„No konečně.“ pronesla s výčitkou ale i úsměvem jeho máma.
Kate byla Patrikova milá, o které už pár let básnil, ale zatím ji nikdo nikdy neviděl. Seznámil se s ní prvním rokem na studiích a od těch dob, co jsem ho poznal, se mi zdálo, že je zamilovaný stále víc.
„Kdy bude svatba?“ žertoval otec.
„Jednou bude.“ odpověděl také s úsměvem Patrik, ale v očích měl jistou vážnost, která mne donutila zeptat se.
„Ty už ses rozhodl, že? A bojíš se alespoň?“
Teď už se neusmíval, ale mluvil s vážností, kterou bych u mladíka jeho věku nečekal: „Bojím. Ale i kdybych Kate provedl cokoli, i kdybych ji zradil, budu se modlit za to, aby mi Bůh dal sílu omluvit se. A vím, že ona mi odpustí.“
Chvíli jsme seděli v tichu, které přerušila až farmářova manželka, která začala sbírat talíře. S Louem, farmářem, jsme seděli ještě dlouho. I Patrik už šel spát, světla v dálce už také zhasly.
„Lou, zítra si sbalím a vyrazím.“
Nebyl překvapený: „Opouštíš nás? Toulavé nohy tě táhnou dál?“
Hlavou mi projely všechny vzpomínky.
„Ne, já se vracím. Domů.“