...ano tati, už jedu...

Volal, sotva artikuloval po zákroku

že už můžu přijet

Pak znovu

že už ho vyhazují z pokoje

že už další čeká

a já trčela v zácpě

a zuřila

že jsem to měla předvídat a vyjet dřív

že měli skončit mnohem později, jen asi za dvě tři hodiny

klela

nad rozkopanými silnicemi

na naše úžasně ochotné zdravotnictví

nad přeplněným parkovištěm před nemocnicí

nad tím jak budu hledat, jakýže pavilon a patro

nad tím hlukem z provozu, že nerozuměla jsem, co ještě říkal

Znova volal, hlas zněl špatně, ale nadšeně

že zahlédl moje auto

prodírala jsem se davem, očima pátrajíc po jeho sněhobílých kudrnatých vlasech

a parkovacím automatu, konečně

potácí se s mobilem v jedné ruce

berlou v druhé ověšen

naditý batoh s taškou na rameno hádaly se

co kdyby si ho tam zase nechali

mrkala jsem rychleji, a polykala, abych zahnala slzy

hlavou mi začala probíhat spousta věcí

že nechci takhle dopadnout

že nemoc si nevybírá

kdo se o koho postará

nebo je lepší zemřít soběstačný

na spoustu věcí člověk nemyslí…

Nemohl si ani zapnout pás, jak se mu třásly ruce

omlouval se, že do něho narvali moc ,,oblbováků‘‘

ale neodpustil si poznámku, i když mu to ještě moc nemluvilo

poté když se mi nepodařilo napoprvé nastartovat

že mám asi starou baterku, že by to chtělo…

Když jsem ho

konečně dovedla jako malé dítě

do bytu

a ujistila se, že má připravenou postel a vše kolem

a když za mnou bezpečně zavřel dveře

v duchu jsem se musela usmát

že je skvělý

že mu to ještě myslí…