Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHitchhike pro Vala Kilmera
Autor
G_B_Show
Hitchhike pro Vala Kilmera
Šel jsem od Nádraží Holešovice a mířil někam do centra, snad navštívit rodiče, už ani nevím, když se za mnou ozval klakson. Otočil jsem se a spatřil moderní stříbrnomodrý sporťák, jeden z těch nevkusně hranatých, burácejících strojů, které svojí akcelerací dokáží vmáčknout člověka do sedačky a úplně ho pohltí. Sporťák u mě zastavil a stáhlo se okénko.
„Nevíš, kudy se dostanu na nádraží?“ zeptal se mě cizinec zpoza tmavých brýlí.
„Jistě,“ odpověděl jsem. „Zrovna mířím poblíž.“
„Tak si nasedni. Když mi ukážeš cestu, svezu tě, kam potřebuješ,“ řekl muž a dveře jeho automobilu se nadzvihly. Z výhně rozpálené ulice jsem usedl do kožené sedačky klimatizovaného vozu. Svět uvnitř byl jako výsek reality pohybující se dokonalým trojrozměrným filmem. Pohlédl jsem na řidiče a nemohl uvěřit vlastním očím.
„Já vás znám. Jste Val Kilmer!“ vydechl jsem. „Nebo se mýlím?“
„Jsem to já. Klidně mi můžeš tykat,“ řekl Val. „Tak kudy?“
Ukázal jsem na pravý pruh, který z křižovatky Argentinské směřoval k metru Vltavská. Val se poklidně rozjel. Pravou rukou ovládal volant, zatímco levou si tiskl do vlasů za uchem.
„Viděl jsem film The Doors,“ řekl jsem. „Obdivuju, jak jste dokázal ztvárnit Jima Morrisona. Něco tak věrného se snad ani nedá nazvat herectvím.“
Val Kilmer pokýval hlavou. „Jsem na tu roli hrdý. Sám Morrison za mnou po shlédnutí filmu přišel. Místo aby mi poblahopřál, objal mě tak silně, až mi zlomil ruku. Doteď mě bolí,“ otřel své levé předloktí o lehce zpocené čelo. „Ale byla to nejkrásnější pochvala, jakou mi kdo vyslovil. V tu chvíli jsem cítil, že jsem Jimem Morrisonem víc než on sám. Jako by to jméno ani nepatřilo skutečnému člověku, ale symbolu, který jsem dokázal vyplnit lépe, než ten stárnoucí, tloustnoucí mystik, ztrácející svoji nesmrtelnost. On se ve mně znovu spatřil. A právě to ho dojalo. Ano, byl jsem skutečným Jimem Morrisonem.“ Val odložil černé brýle a unaveně si promnul kořen nosu. „Nikdy jsem nebyl sám sebou více než tehdy.“
Pozoroval jsem ubíhající cestu před námi. Zapomněl jsem upozornit na odbočku, takže jsme projížděli nábřežím pod Letnou a předjížděli rozpálené tramvaje. Čas v té chvíli přestal být důležitý. Nezáleželo na tom, jaký rok se psal, lidé byli pořád lidmi a slunce pralo do Vltavy, která tekla rychleji a rychleji.
„A co se stalo pak?“ zeptal jsem se. „Co je s tebou teď? Chtěl bych tě zase vidět ve filmu.“
Val bolestivě zatnul zuby. Na volant ukápla modrá skvrna.
„Koupil mě Hollywood. Dostal jsem se do první ligy herců. Producenti se o mě přetahovali, strkali mě do kasovních trháků, do rolí, které nehledají pravdu, pouze ukazují slavnou tvář. Ale když nehledáš, když se nesnažíš o nic skutečného, skutečné z tebe vyprchá. Mám z té doby čtyři děti, každé s jinou ženou. Mám dům a několik drahých aut, na žádném z nich mi nezáleží.“ Val si přiložil ruku na temeno hlavy a pak se podíval na dlaň. Byla celá modře zbarvená. Zařadil vyšší rychlost a přejel most.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal jsem se a spatřil modrou loužičku u ústí řadící páky.
„Vrátím se do chvíle, kdy ještě bylo všechno správně,“ řekl Val a nasadil si brýle zpět. Vstrčil do autoádia kazetu s poškrábaným krytem a spustil play. Svět za okny začal žloutnou podobný písečné duně, když po ní běží ranní slunce. Okna se blýskala elektřinou jako nazlobené mraky. A venku bylo vedro, tak strašné vedro a okna plná mraků slibovala déšť, ale my oba, Val i já, jsme věděli, že nikdy nepřijde, že bude jen nekonečné slunce, které nás jednou sežehne. A pak se Val usmál a naráz stáhl všechna okénka.
Jim Morrison začal zpívat z reproduktorů. Horko vniklo dovnitř. Modrá krev se začala odpařovat. A Val řekl: „Když tě to někam táhne, když někde tušíš svůj cíl, nesmíš se nikdy zastavit. Měl jsem sen, že dnes odpoledne přijede do Prahy žena, kterou miluji. Neznám ji ani ona nezná mě. A přece jedu šest dní, přes moře a půl Evropy až sem, na zdejší nádraží, čekat na svůj osud.“
Vzduch v autě se začal tetelit a čím větší vedro bylo, čím rychleji Val šlapal na plyn, tím více z něj tekla krev modře zbarvující interiér vozu.
„A jak se vlastně poznáte?“ zeptal jsem se Vala.
„Podle zlomené ruky,“ zvedl svoji levou paži a já si teprve teď všiml, že ji má ponořenou v sádře. Rádio začalo vydávat přerývané zvuky. Zastavili jsme před nádražím. Ulice byla plná lidí a přece mi připadala tichá a prázdná. Modrá tekutina se šíleným vedrem odpařovala a mísila s tóny elektrických kláves a Morrisonova hlasu. Val Kilmer usínal na postu řidiče a já dýchal všechnu jeho rtuť jako noty udávající rytmus srdce.
Vystoupil jsem a vešel do nádraží. Rozhlédl jsem se a spatřil, že halou probíhá mnoho cestujících. K mému překvapení mělo mnoho z nich na levé ruce sádru. Chtěl jsem vzbudit Vala, ale když jsem zacloumal jeho spícím tělem položeným na volantu, odhalilo se mi jeho zranění. Měl ošklivou ránu za levým uchem. Modrá krev, která mu z rány vytékala, se okamžitě měnila na vzduch, který jsem dýchal. Zatočila se mi hlava. Pocítil jsem v soběl skutečnou rtuť Valovy krve a Morrisonových not. Zaslechl jsem pískání brzd přijíždějícího vlaku. Les bílých rukou začal vybíhat schody k nástupišti. Rozeběhl jsem se také. Ale odraz toho strašlivého slunce v otočných dveřích nádraží způsobil, že jsem zakopl a udeřil se hlavou do rohu zdi. Opanovala mne bolest. Seděl jsem bez hnutí a slyšel, jak brzdy vlaky dovrzaly. Sáhnul jsem si za levé ucho. Vlasy mi začal slepovat pramínek krve. Vstal jsem a pomalým krokem se vydal k vlaku. A jak jsem se blížil, z každého rozhlasu sílily melodie šíleného, srandovního piánka a halekavého hlasu. Slunce bylo jen obrovským lízátkem a jeho paprsky tyčkami, které ke mně pronikaly skrz malá stropní okénka a za která jsem ho držel. V rohu podchodu zasmrděly chcánky. A pak se ze schodů čtvrtého nástupiště spustil tmavě rudý koberec a ozvaly se spouště blesků. Ucítil jsem bolest v kosti levé ruky. Praskla.