Dračí síla III - Kašpar

Než jsem vjela na silnici, sedla jsem si chvíli a přemýšlela. Nesmím už udělat chybu. Ne jako jsem to udělala před tím, když jem se vrátila do dětského domova pro nějaké věci.

Jde po mě ten podnikatel, co nám zapálil dům. Kdybych uhořela i já, nic by mu nebránilo v tom, postavit na našem pozemku svůj velký penzion. Potom jde po mě vychovatel, kamarádka se svojí matkou, protože jsem viděla vychovatele odtud vycházet a určitě jim zaplatil. Asi to nahlásil policii, že jsem zmizela a možná že byla i fotka v televizi, nic nemohu riskovat. Bohužel mám vzhled, který si každý zapamatuje. Jsem dračí čarodějka, mohla jsem si svůj vzhled utvořit podle svého, než jsem se matce narodila.

Ela mi dala plášť s kápí, která dost chrání můj obličej, to mi pomůže. Alespoň trochu.

Škoda, že nemám ještě rozvinuty všechny dovednosti, jako starší čarodějky. Jen tu první, jsem hledačka pokladů, umím najít zlato a ukryté poklady. Lehce jsem se dotkla svého přívěsku draka, držícího v tlapách diamant. U Ariany, mé sestry se jako první rozvinula dovednost léčit, vzpomněla jsem si smutně.

Zmimomřivě jsem si přitáhla plášť k tělu, abych se zahřála.

„No, konečně teplo,“ ozvalo se telepaticky a něco se mi jemně zavrtělo v kapse. Sáhla jsem tam a vytáhla jsem – DRÁČKA , byl ještě vlhký, jak se vylíhnul a na zádech měl kousek kožnaté skořápky. Utřela jsem vlhkost, aby se zahřál. Ela mi musela strčit do kapsy vejce. To se vylíhne teplem nositele. Vzpomínala jsem, co mi vyprávěla o dráčcích babička. Dráčci se rodí již inteligentní. Pamatují si totiž všechny své předchozí životy. Jsou vzácní, ne každá čarodějka ho má, třeba maminka a nikdo od nás z rodiny ho neměl. Barvu prý dokáží měnit, mimo barvy svých očí. Ty mají podle své majitelky, které se narodili. Jí maso, ale i bílkovinné náhražky, občas ovoce. Dorůstají se velikosti vrány. Fungují telepaticky a dokáží si vzít všechny vědomosti od majitele. Jejich kousnutí je jedovaté, ale existuje protijed, teda pokud ta osoba ví jaký. V jednom dni mu stačí jed tak na tři lidi, víc ne.

Dráček změnil barvu na jasně červenou se žlutými pruhy na zádech.

„Tak co, líbím se ti?“

„Radši bych dala přednost zelené, kdyby tě někdo uviděl, můžu říct, že jsi žába.“

„Ale fuj, žába, otřásl se dráček, radši mi dej nějaké jméno, musíš mě pojmenovat.“

Přemýšlela jsem- „dráček?“

„To je moc dětské, ...“

„Víš co, já jsem hledačka pokladů, tak tě pojmenuji Kašpar, to znamená v překladu strážce pokladu.“

„Jo, to se mi líbí.“

Kašpar mi zalezl pod kápi a změnil barvu na zlatavou, podle mých vlasů.Právě jsem procházela okolo stánků, tak jsem honem koupila vejce a chtěla jsem prodavačce nechat bohaté spropitné.

„Vem si peníze nazpět, nenechávej jí takové zpropitné, chceš být přece nenápadná, nepotřebuješ, aby si tě pamatovala.,“ radil mi Kašpar.

Hned vedle jsem koupila hrníček a šla si sednout na lavičku, co byla skoro schovaná v křoví. Širokými rukávy jsem Kašpara částečně kryla a rozklepla jedno vajíčko. Kašpar s požitkem vysrkal vejce a rychle zase zalezl pod kápi.

Vrátila jsem se mezi stánky a koupila velké sluneční brýle, mohu je teď mít, začíná vylézat bledé slunce. V tabáku koupila dopisní papír a tužku. Pak mi napadl plán, jak nakoupit oblečení na hory, aniž bych byla moc dlouho v kontaktu s prodavačem a on si mne mohl zapamatovat. Po cestě do internetové kavárny jsem koupila mobil. Přes internet objednala v prodejně drahé oblečení jako teplé termoprádlo, membránovou bundu a hlavně kvalitní boty. Pak se telefonem domluvila s prodavačem, že se tam za půl hodiny stavím, ať je vše připraveno, zabaleno, že budu pospíchat a vše zaplatím. Vzala jsem dopisní papír a psala, Kašpar mi pomáhal a šeptal do ucha. Mezitím jsem žvýkala hamburger a nezapomněla dát kousek masa do kapsy, až se tam bude chtít Kašpar vrátit a přestane mi vrčet do ucha. Naštěstí všechno klaplo. Když jsem vcházela do prodejny, křížila jsem rychle prsty, na znamení nenápadnosti, jak mne to učila Ela. Prodavač se hlavně díval po penězích a dala jsem mu mírné spropitné. Aby balík nebyl těžký, zastavila jsem se v parku, abych se alespoň přezula. Holínky jsem položila vedle lavičky se spícím bezdomovcem. Zastavila jsem se v pohřební službě, kde mi majitel za nemalý obnos uschová urny mých blízkých alespoň na dva roky. Obálku s dopisem a vekým obnosem peněz jsem poslala poštou právníkovi.

Teď už mi nic nebrání v tom, abych se rozjela vysoko do hor a byla tam schovaná do jara, do doby, kdy mi již bude osmnáct let.