Černá ovce

Chtěla nechat otevřené okno, aby mohla naslouchat dešti, ale pach kanálů se nedal snést. Udělala si silné kafe a otevřela poslední kondolence, které jí za celý týden přišly. Došla k názoru, že smrt sbližuje.

 „Ahoj, tady Sharon. Ehm, promiň, že jsem neposlala ani jednu tu věc, kterou ti lidi dávaj najevo soustrast, víš, dává se to do obálek, posílá se to,“ řekl záznamník místo její sestry, která trpěla nominální afázií.

„Kondolence,“ řekla pro sebe a vypila zbytek kávy, který nevylila. Na chvíli se bavila sestřinou ztrátou podstatných jmen.

„Asi už toho máš plný….víš, máš je v puse, koušeš; z toho, jak se najednou lidi staraj. Znám to, zažily jsme si to s tátou. Napadlo mě, že bych se stavila na…je v tom kofein, hnědý, piješ to; kdybys chtěla. Co třeba dneska odpoledne, budeš doma? Budu ráda, když se ozveš. Jo ale nevolej mi do kanceláře, ještě tam nemáme nataženej…to černý, jde to od zásuvky. Měj se.“

Vytáhla telefon ze zásuvky. Zazvonil zvonek u dveří. Napadlo ji dělat, že není doma, ale auto bylo venku. Zakoulela očima a přišourala se ke dveřím.

„Mami, co tady děláš?“

„Přišla jsem se na tebe podívat. Jsi v pořádku?“

„Jo, mami, je mi skvěle,“ odpověděla kousavě.

Přesnuly se do obýváku. Všimla si, jak se matka pokradmu dívá po zdech, na kterých visely fotografie rodiny. Cukaly jí koutky. Proboha, ať si tu lítost nechá! Připadala jí jako řidič, který právě srazil roztomilé štěnátko s hnědýma kulatýma očima.

„Víš, bojím se, že to nezvládáš.“

„Díky, mami.“ Nalila na dno skleničky whisky a podala jí matce. Sama si pak sedla s lahví na pohovku naproti ní. Neunikl jí matčin zubožený pohled.

„Všichni jsme utrpěli bolestivou ztrátu. Ale pro matku je to vždycky nejtěžší. Ztratit dítě je...“

„Tak tuhle kapitolu „musíšzačítnovýživotaneohlížetse“ rovnou přeskoč, buď tak laskavá,“ přerušila matku.

„Snažím se ti pomoct!“

„A to jako jak? Tím, že mi tu budeš přednášet, co ses dočetla v „Daily news“ o rodičích, co přišli o dítě? Mami, asi bude lepší, když půjdeš.“

„Podívej se na sebe! Nezvládáš to. Je tady řešení. Jsou různá sezení, poradny…“

„Co nezvládám?! Jo, to rozlitý kafe mě mrzí, rozpilo to všechny ty upřímný slova, co mi napsali!“

Matka se zvedla, sebrala kabelku ze země a vypálila ven.

Osaměla s whisky u televize.

Bylo skoro jedenáct, když se rozrazily dveře do bytu a vtrhla dovnitř vysoká postava. Zacloumal svou ženou, kterou našel v polospánku na pohovce. Vytrhnul ji z ruky lahev a pootevřel její oční víčka.

„Zase seš ožralá!“

Manželka se zasmála a její sliny mu skanuly na boty.

„Poslouchej, máme nový stopy po vrahovi Michaela!“

Když se smířil s její naprostou apatií, hrubě jí zvedl a nacpal do auta. Zamknul a doufal, že se probudí až na místě. Motory zašeptaly do tiché noci sousedům na dobrou noc.

Stál u okna a skrz žaluzie pozoroval ranní slunce, které se dralo skrz větve stromů až dovnitř chaty. Z postele se ozvalo zakňučení.

„Co tady děláme?!“

„Myslel jsem, že nám tu bude líp, aspoň než-„ odpověděl ji, ale utnula ho.

„Tak tos myslel špatně. Jedu domů,“ zasyčela a začala se soukat do džínů. Svalila se na zem, pak se schoulila do klubíčka a vzlykala.

Nehnutě stál u okna. Potom se na ní znechuceně podíval. Jakoby na ní přes tu špínu a zanedbanost ani pořádně neviděl.

„Víš, říkám si, jak dlouho tohle vydržím.“

Neodpovídala. Vjížděla si prsty do vlasů. Zapnul přístroj na stolku vedle něj. Naznak pochopení příkazu zasvítil. Postavil jí na nohy a namířil si její oči do svých.

„Včera mi v práci řekli, že se objevil svědek. Nějakej bezdomovec prý viděl vraždu Michaela. Přes noc s tím ubožákem dávali dohromady portrét vraha. Mají mi ho poslat teď okolo desátý přímo sem. Přísahám, že až toho parchanta najdu…“

Fax začal vrčet.

Vzrušeně se k němu odebral a vyčkával, až začne vyjíždět list papíru s tváří pachatele. Nevěděl přesně, jaká reakce se v něm probudí, až pohlédne do tváře vraha vlastního syna. Delší vlasy, špičatá brada, široký nos a nakonec oči. Nechal papír vyjet přímo do jeho dlaní. V tu chvíli by přísahal, že cítil, jak se mu zastavil krevní oběh. V jedné vteřině byl zpocený až na patách. S otevřenou pusou zakrytou dlaní se prudce otočil.

Podíval se nejdříve na portrét a pak na svou ženu. Stála proti němu se strašným usvědčujícím úsměvem a mířila mu coltem 1911 do obličeje.

„To není,“ nestihl doříct.