Výpalné

„Mrkni na toho chlapa,” řekl můj přítel, starý a protřelý Kolíňan. Ukázal mi toho muže bradou, skrytou za okrajem šálku, na němž se skvěl obraz kolínské katedrály.

„Co je na něm?“ otázal jsem se. Bříško a prošedivělé skráně byly typické pro bezpočtu bankovních úředníků, již v této čtvrti trávili své přestávky v kavárničkách, rozsetých podél ulic zastíněných  mohutnými platany.

Přítel si ukousl ze svého croissantu a neodpovídal.

Vzal jsem do ruky sklenici s jablečnou šťávou. Příjemně mě chladila do dlaně.

K úředníku přistoupil číšník a jako předtím nám, stejně uctivě před něj postavil šálek kávy, křišťálovou sklenici s červenou marmeládou, porcelánový džbáneček smetany a košíček s croissanty. Muž položil na stůl před číšníka štíhlou náprsní tašku z černé, lesklé kůže. Číšník si sáhl do kapsy a nahrbil se nad ní. Když ze stolu zvedal  prázdný tác, setrvával v uctivém předklonu. Muž sotva znatelně přikývl. Číšník odkvapil a mně se zazdálo, že náprsní taška už nebyla tak štíhlá.

Muž upil kávy, a pak si jeden croissant namazal silnou vrstvou marmelády. Jiskřila v paprscích slunce, jež se prodíralo listovím a okny. Červené třešničky měly barvu sedlé krve.

Neuměl jsem si ho zařadit, ale můj přítel významně pozvedl obočí, a tak jsem usoudil, že je to nějaká osobnost z jeho světa televize či filmu, producent nebo investor.

Zdál se mi zajímavý, zvláště jeho dolní čelist, jež byla vepředu úzká, ale směrem dozadu se neobvykle rozšiřovala. Masité rty polykaly jeden kusanec toho nafouknutého rohlíku za druhým a jak kousal, i z té dálky jsem rozeznával provazce jeho masivních čelistních svalů.

Vytáhl jsem poznámkový blok, když tu mou pozornost upoutala další osoba, jež přistoupila k jeho stolu. Servírka z kavárny naproti. Sehnula se nad stolem, tam, co zůstala ležet náprsní taška, a vytáhla něco z kapsy své běloskvoucí zástěrky. Neviděl jsem co dělala, měl jsem výhled jen na její pozadí, ale když se její ruce od stolu vzdálily, setrvala v předklonu o okamžik déle, než bylo třeba.

Muž přikývl a ona se vzdálila. Náprsní taška byla zase malinko silnější.

Otevřel jsem blok.  Hledal jsem po kapsách propisku, když můj přítel strnul, a pak plácl otevřenou dlaní do mého zápisníku, jako by chtěl zabít dotěrnou mouchu.

Tázavě jsem na něj pohlédl. Mlčel, jen v jeho očích bylo více bělma než kdy předtím. Přisunul mi blok k okraji stolu a já jej sebral a zastrčil zpět do kapsy.

Přítel položil na stůl bankovku a vstal. Následoval jsem jej k východu.

Spěchal a neotáčel se, i když jsem mu nestačil. Když jsem jej konečně dohonil, zeptal jsem se:

„Co bylo v té náprsní tašce?“

„Nic, o čem bys moh‘ psát ty svý povídky,“ řekl.

„Proč?“

Chvíli mlčel, a pak řekl:

„Ani ten nejsprostější bulvár si na něj netroufne.“

„Vážně? Ani Noviny?“ řekl jsem.

„Ani Noviny. A přitom na Noviny si zase netrouf‘ ani Böll*.“

Zamrazilo mne, i když léto bylo letos opravdu horké.

Doplněk:

Heinrich Böll (1917-1985), slavný německý spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1972),  se narodil a žil v Kolíně nad Rýnem. Jeho snad nejznámější román Ztracená čest Kathariny Blumové se odehrává v tomto městě. Antagonistou tohoto románu jsou očividně jedny velice rozšířené bulvární noviny, i když je autor přímo v románu nejmenuje.

Pro zajímavost:

Část děje této knihy má místo v jedné monstrózní budově v Kolíně nad Rýnem. Když jsem sem začátkem osmdesátých let přijel, ihned mne do očí udeřil mrakodrap zvaný Uni-Center (dokončený 1973). Automaticky jsem si tuto budovu spojil s hrůzným dějem Böllova románu (první vydání 1974). Až později jsem se dozvěděl, že Böll byl Kolíňan, a že exteriéry filmové podoby této jeho knihy byly točeny zde.

Budova chátrá, bydlí v ní divní lidé, a kolem jejího úpatí stále věje silný, chladný vítr. 

Obrázek Uni-Center: http://de.wikipedia.org/wiki/Uni-Center_(K%C3%B6ln)

01.08.2010 © Wegner