Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Představy o počátcích citů

Výběr: Dero, StvN
11. 08. 2010
10
28
3650
Autor
Finch

Představy o počátcích citů

// Předpokládám, že jsi na mě celý den čekala, a nakonec usnula. Nechci tě vzbudit, a tak se snažím, abych dveře odemkl potichu. Sundám si kabát, vyzuji boty mokré od sněhu a nahlédnu do nejbližšího pokoje. Nevidím tě, a tak pomalu procházím domem dál a hledám. Kulatý stolek z proutí, který jsem kdysi našel, jsi posunula blíž ke krbu, naskládala jsi na něj spoustu polštářů a lehla sis, stočená dokola tak, abys nespadla. Když spatřím, jak spíš, napadne mě, že bych se tomu mohl zasmát. Místo toho jdu blíž, a dál si tě prohlížím. Oblékla sis jenom ten modrý svetr, co jsem na podzim koupil. Kouká ti zadek; tentokrát se už usměji, ale odolám touze tě pohladit. Nasadila sis velká sluchátka; vedle gramofonu leží spousta vinylů a prázdných obalů. Podívám se, cos poslouchala naposled: singl Waterloo Sunset. Pak se nakloním nad tebe, přivoním k vlasům. „Spíš?“ zašeptám, ale nereaguješ. Rozhodnu se, že tě přeci jen vzbudím. Najdu desku In the Court of the Crimson King, trochu zeslabím hlasitost gramofonu, a pustím ti do sluchátek Moonchild. Přisunu si křeslo, posadím se a čekám, až otevřeš oči a podíváš se na mě svým obvyklým pohledem, kterým určitě vyjádříš, co cítíš. Každý den přemýšlím, jaký ten pocit může být, a kde k němu člověk přijde.

05.10 Jarní noc, kdy se Alenka s Arturem procházeli parkem, byla nezvykle teplá. Zastavili se u houpačky, postavené pod skupinou líp; černě natřené prkno, na které si Alenka sedla, viselo na dvou řetězech a ty nesla ocelová konstrukce, o níž se opřel Artur. Alenka se houpala; když se nohama odrazila od země, písek nasypaný všude okolo vždy jemně zašustil a zavrzal. Artur chvíli Alenku pozoroval: jednou rukou si držela sukni, druhou se chytila řetězů. Když si všimla, že ji Artur sleduje, přestala se houpat. Artur přešel k ní a políbil ji; myslel přitom na její oči, myslel na lípy, na vítr, který rozfoukával jejich listí. Když ho Alenka pohladila po ruce, požádal ji, ať ho kousne. Poslechla ho, ale on necítil nic než její zuby a její sliny. Můžou mu pomoct věty mrtvých básníků o přísahajících rtech? Pochyboval o tom.

Když ještě svítilo slunce, Alenka s Arturem se k parku teprve blížili; šli po silnici ve stínu stromů, Alence padaly vlasy do tváře, Artur ji natáčel na malou ruční kameru a byl nadšen. Zdálo se mu, že zbožňuje její oči, nemůže se odtrhnout od červeného trička, které zvýrazňovalo linii jejího těla, a chce slyšet její smích pořád dokola. Chvíli si myslel, že svět je zaostřen pouze na Alenku, a on konečně našel, co hledal.

O několik hodin později ho vánek studil na ruce v místě, které bylo v Alenčiných ústech. Dotýkal se jejích prsou, poslouchal, jak mu něco šeptá. Přestože mu to vše připadalo méně skutečné než záznam kamery, ve své roli se choval sebejistě.

03.10 Artur měl dojem, že všechno začalo někde mezi usnutím a začátkem snu. Když si sundal boty, svázané za tkaničky je přehodil okolo krku a rozběhl se po pláži. V okamžiku, kdy přestal vnímat příboj a chlad písku pod nohama. Slunce zapadalo a odráželo se od hladiny, a on utíkal směrem k řadě opuštěných člunů. Upoutaly jeho pozornost téměř ihned – měly oprýskaný bílý nátěr s modrými pruhy a podivné názvy, většinou jen kombinace čísel: 3684, 3682, 3302. Artur uvažoval, kde se čluny vzaly; nejspíš patřily rybářům, ale nyní vypadaly, jako by je delší dobu nikdo nepoužil.

Dlouhé molo, které se nacházelo nedaleko od člunů, Artura zaujalo až po chvíli. Na jeho konci stála dvoupatrová budova s vytlučenými okny, a vedle ní dva jednoduché jeřáby na překládání nákladu. Artur si nazul boty a vydal se k nim. Když byl v půlce vzdálenosti, odkryl se mu výhled na dívku; ležela s hlavou na kraji mola, skrytá za domem tak, aby ji z pláže nešlo snadno spatřit. Dívala se na zapadající slunce a zpívala. Artur přišel k ní, ona se odvrátila od slunce a pohlédla na Artura, který si tak uvědomil, že o něm celou dobu věděla. Poslouchal, jak zpívá a prohlížel si ji. Měla azurové oční stíny a vlněnou čepici; ozářená sluncem vypadala až příliš hezky.

Artur na dívku promluvil: „Nech toho.“

Přestala zpívat a dívala se na Artura. Ten chvíli stál, jako by netušil, co po něm dívka chce. Pak si sedl vedle ní, zeptal se jí na jméno. A chvíli mlčeli. Seděli spolu dlouho, dokud slunce nezmizelo v moři, a ještě déle. Tu noc nevyšel měsíc, na hladině nebyl žádný bledý odraz. Třásli se zimou a čekali odpovídající dobu, než se sblížili.

„Co bys udělal,“ zeptala se poté Alenka, „kdyby tohle byl jenom sen?“

„Vždyť jsme tvořeni sny, náš život obtáčí spánek,“ řekl Artur a vysvětlil Alence, že mezi snem a skutečností vlastně není rozdíl, pokud je nedokáže rozeznat, odlišit, a probudit se; nebyl si ale jistý, jestli tomu doopravdy věří – pověděl jí však to, co chtěla slyšet.

Artur si pak uvědomil, jak tento rozhovor vytvořil smysl večera; jeho skutečný význam se ale ukázal až mnohem později – za několik měsíců, když Artur pozoroval první sněhové vločky. Došlo mu, že znechucení jeho životem a touhu probudit se zapříčinila pouze jeho fascinace osudem a minulostí člunů, která se vznášela nevyřčená nad pláží – donutila ho přerušit běh po chladném písku a tak se setkat s Alenkou. Jejich dialog nakonec nepřinesl Arturovi klid – nedošlo mu, že Alenka, aby nezničila jeho nadšení nejistotou a neodhalila skutečnou míru náhody, která provázela jejich setkání, mu nikdy neřekla, proč na molo přišla.

12.10 Když se Alenka probudila, spatřila Artura, jak sedí v křesle a pozoruje ji; v ruce držel kameru. Chvíli mu oplácela pohled, pak se podívala do objektivu, sundala si sluchátka a vstala. Oheň v krbu ji hřál, vysvlékla si svetr a sedla Arturovi na klín.

Artur vypnul nahrávání. Chtěl myslet na Alenku, cítit její tělo, ale dokázal jen uvažovat nad záznamem z kamery a nad tím, jestli ho má ukázat Alence. Nakonec zavřel oči a vzpomínal na pláž, kde to všechno začalo.

10.10 Vítr cuchal Alence vlasy a zvedal listí, které poletovalo všude kolem nich. Definice Arturova problému zněla jednoduše, znal ji už od května, jen stále neodhalil pravou příčinu svého trápení. Čekal, jestli si ho někdy všimne i Alenka – ale vypadala šťastně a utíkala před Arturem, který ji pronásledoval a pozoroval přes hledáček kamery; jeho předstírání si neuvědomovala.

Listy, červené a oranžové, padaly zpět na zem a pokrývaly ji v tlusté vrstvě. Svět, přítomnost Artura i barva země Alenku hřály, Artur to na ní viděl, a proto se rozhodl dál čekat – věděl, že jednoho dne se Alenka bude chovat jinak: nejdřív nedokáže uvěřit, že zapomněla svoje pocity a překonala je, znovu; nakonec se vrátí na molo přemýšlet, jak se to stalo. Arturovi tato znalost budoucnosti dodávalo jistotu; nemusel přemýšlet nad tím, proč je mu Alenka lhostejná.

01.11 Když se Artur jednoho dne probudil, na stolku vedle postele našel fotku dívky. Matně si vybavoval, kdo to je; nebyl si jistý, ale měl pocit, že ji nikdy nepoznal. Z vedlejšího pokoje uslyšel hluk. Vstal a šel se podívat, co ho způsobuje; v pokoji nikdo nebyl – zvuky vycházely z obrazovky visící na protější zdi. Artur znovu uviděl dívku z fotografie, jak spí stočená mezi spoustou polštářů. Pak se ozval šepot: „Spíš?“ Artur se díval na nahrávku až do konce, a pak si ji pustil znovu.

Odpoledne se rozhodl proběhnout se po pláži. Fascinovaly ho zasněžené čluny, jejich nevyřčený osud a neznámá minulost, vznášející se ve vzduchu – Artur ho dýchal, cítil jeho chlad. Chvíli poslouchal hučení větru a moře a rozmýšlel se, jestli se projít po molu. Nakonec na něj vstoupil, patrně našlapoval, protože prkna byla pokrytá námrazou. Došel až k rozbité budově a nákladním jeřábům. Stoupl si na kraj mola a pozoroval vlny, které na něj narážely. Rozhlédl se okolo sebe; byl sám.

Všechno začalo mezi zábleskem světla a začátkem snu.


28 názorů

K3
13. 09. 2010
Dát tip
Je to velmi poetické. Báseň v próze. Spíš bych to hodnotil a zařadil jako báseň. U povídky mi chybí pointa (nebo jsem si ji neuvědomil).

StvN
13. 09. 2010
Dát tip
Obecný motiv je mi celkem jasný. Konkrétní motiv, takový ten spjatý s nějakou postavou, už tak jasný není. Možná jsi byl v důsledku málo konkrétní.

Finch
13. 09. 2010
Dát tip
Díky za názor. Nicméně jsem myslel, že motiv je vcelku jasný, ale teď mi přijde, že spíš záleží na konkrétní projekci zkušeností jednotlivých čtenářů.

StvN
11. 09. 2010
Dát tip
Text je méně hutný, než jak jsem u tebe zvyklý. Vyprávěcí styl máš dobrý, ale já osobně bych se přimlouval, pokud by to bylo možné ovlivnit, abys nesklouzl k prostému vyprávění, protože potom tvým textům jako poslední a jediná deviza zůstane obsah. Přikláním se k tomu, co napsal katugiro - příběh mě neupoutal. Začátek byl ještě fajn, zajímavá situace, detaily, atmosféra. Později zbývá už jen to vyprávění. Obsahově sis dal za cíl zkoumat něco, cos podle mě nedokázal na takovém úseku textu ani definovat, natož nějak analyzovat. Rozhodně nemohu souhlasit s Derem a jeho komentářem k Počátku. Tobě chybí opakování motivu, ostatně motiv sám není jasný. Je to dívka, je to chlapec, je to určité místo nebo situace? Věřím, že toho máš víc nebo toho víc bude, protože by ses eventuelně mohl dopátrat zajímavých poznatků. Celkově bych řekl, že máš svou úroveň a na tvoje povídky se vždy těším. Hodně zdaru.

Dero
10. 09. 2010
Dát tip
Wintře, ale však v pohodě. Já jsem chtěl jen konstatovat, že autor zřejmě poskytuje prostředek k tomu, abys to mohl udělat. Pokud se tedy použije termín kolážovitost ve významu "roztříštěnost", potom se tomu názoru trochu bráním právě tímto autorem poskytnutým klíčem. Ano, potřebuji pak dvojí čtení, abych si text vychutnal. A není to snad krásné? :)

Winter
10. 09. 2010
Dát tip
Jinak jsem rád, že nejen mě leží tyhle takzvané chytré blockbustery v žaludku. Obyčejné opium všech těch rychlokvašných bakalářů, magistrů, doktorů, kterých je dnes stejnak tři... To už je nicméně jiné téma .)

Winter
10. 09. 2010
Dát tip
Ale ano Dero, je to svým způsobem problém, anžto se dá předpokládat, že autor seřazením částí sleduje určitý cíl. Nemůžu se tedy ubránit dojmu, že když tyto části svévolně "zpřeházím" (neboť mi nepřipadá, že Finch zde k přehazování nějak vybízí, například od, řekněme, Cortazára), o něco přicházím. To něco může být třebas i detail, ale ano, vadí mi to. Nadále chápu, že ono strukturální seřazení zde hraje klíčovou roli stran vyjádření myšlenky (já se slova myšlenky nebojím .)) - proto také zmiňuji pana Krappa - ale trochu mě mate nejistota vnitř jednotlivých částí, možná i jejich výběr, jako by podléhal spíše určité náhodě.

Finch
05. 09. 2010
Dát tip
Díky za tak obsáhlou reakci. Docela dlouze jsem o ní přemýšlel; nicméně, chtěje vymyslet a sepsat nějakou chytrou odpověď, ničeho takového jsem nedosáhl. Ovšem uvědomil jsem si, že čím více o tom uvažuju, tím míň dokážu určit proč a jak jsem jednotlivé části a prvky povídky napsal. Nevím, možná je to funkce doby uplynulé od napsání textu, nebo množství dalších pohledů na něj, ale doufám, že snad nepíšu až tak intuitivně, ačkoliv jsem si tím stále méně jistý. Skoro mi připadá, jakobych částečně přicházel o autorství. Chci, aby si čtenáři doplňovali informace sami, a zapomínám, co jsem si doplnil sám. Jistě tedy vím jen pár věcí - o filozofický přesah se rozhodně primárně nesnažím, neboť nemyslím, že na to mám, a pointa je v tomto případě přeceňována.

Dero
03. 09. 2010
Dát tip
Když šel o prázdninách do kin film Počátek, celý svět se rozplýval nad chytrým dějem, propracovaností, neotřelým námětem. Nic z toho v tom filmu není. Připadá mi, že tobě se povedlo na dvou stránkách lépe zachytit to, co se mělo nacházet v onom velkofilmu. Problém chápání reality a paradoxní fenomén citů, které subjektivně existují navzdory (díky?) pochybnosti o reálnosti všeho kolem. Líbí se mi, jak se postupně abstrahuješ od hmotné složky reality k čisté symboličnosti. Slovo v tvých textech přestává představovat hmotný objekt, na který si člověk může sáhnout, a spíše reprezentuje myšlenku vč. doprovodného pocitu, totiž jejího motivu. Mně osobně se v této rovině pohybuje velmi dobře, ačkoli netuším, zda je tvým záměrem takový přístup čtenáři umožnit. A samozřejmě - mne osobně víc zajímá řekněme filosofický rozměr tvého psaní, kdežto ty, pokud jsi veden nějakou existující vědou, se zaměřuješ spíše na psychoanalýzu s občasným úkrokem do teorie komunikace, připadá mi. Líbí se mi, že diskurs vedeš nikoli pouze uvnitř díla, nýbrž i se čtenářem. To je ovšem přímým důsledkem výše zmíněné symboličnosti. Každý v sobě ten příběh buduje sám a míra dopadu záleží v krystalické podobě tvé prózy snad jen pouze na kulisách, které v sobě člověk měl z minulého života už postaveny, a dotyčného fantazii. Mimochodem, nechápu zmínky o kolážovitosti. Copak je takový problém si ty odstavce přečíst popořadě, když mi skoky v ději činí problém? Zapojení struktury textu coby funkčního vyjádření nosné emoce (ani už nepíšu myšlenky :) textu je už vyšší dívčí - a tobě se to zde povedlo na výbornou. A poslední věta... TO je pointa. Úplně mi zhořkla na jazyku. Najdi si kreslíře, příště více zapoj i NREM fáze snění/myšlení a můžeš jít do tisku. ;) Jinými slovy: Tohle je velmi dobré.

Finch
02. 09. 2010
Dát tip
Díky. Víc bys mi k tomu neřekl? Tvůj názor mě zajímá :)

Dero
02. 09. 2010
Dát tip
Tohle je velmi dobré.

katugiro
16. 08. 2010
Dát tip
tak byly tu jisté indicie...

katugiro
15. 08. 2010
Dát tip
to se u tebe často nestává, že :)

katugiro
15. 08. 2010
Dát tip
nepamatuju, takže vůbec nevím, o čem mluvíš

Janina6
13. 08. 2010
Dát tip
Objektivně uznávám, že je to úžasné. Subjektivně jsem se už "studenosti" tvých textů asi nabažila a přestává mě to okouzlovat. Zdá se mi, že v předchozích povídkách se ty city daly alespoň vystopovat, tady jako by prostě chyběly. Každá jednostrannost je zjednodušující... Ale to je samozřejmě můj problém :-)

Finch
13. 08. 2010
Dát tip
(Winter >) Má to význam - text je to o polovinu méně kvalitní, než by byl 22. :) Ne, faktem je, že jsem před pár dny byl inspirován jednou událostí natolik, že jsem psal rychle, abych tuto inspiraci stihl zaznamentat, a nechtělo se mi to schovávat v šuplíku. Možná proto ti to přijde kolážovité (ačkoliv si nejsem úplně jistý, jak to myslíš). (Lady >) Ano, je to bez děje, což ovšem bylo úmyslem; jakékoliv domýšlení, co bylo/mohlo být dál je u tohoto textu zbytečné, protože ono se v něm vlastně nic nestalo. A myslím, že se přeci jen vytahuju, akorát už to není tak poznat :) V každém případě díky za obsáhlý komentář.

Winter
12. 08. 2010
Dát tip
Jo, mimochodem otázka: má nějaký význam, žes text uveřejnil v polovině běžného termínu, tedy 11. a ne 22.? .)

Ano. Četla jsem to už včera v noci a dala jsem si den na rozmyšlenou, než napíšu komentář. Styl je opět vynikající, pro mně až nepochopitelně, a opět mě uchvacuje ten naprostý citový chlad tvých textů. Něčím mi připomínají spíš složité matematické vzorce než běžný literární text (vrchol tohohle jsou určitě Plastové hlavy) a fascinuje mě to o to víc, že moje vlastní texty jsou naopak nabité různými city, pocity a dojmy, které u tebe naprosto schází. A člověk má pochopitelně tendenci obdivovat styl, který by sám prostě napodobit nedokázal. Navíc v takhle skvělém provedení. Ovšem. Ten čas na rozmyšlenou, než napíšu komentář, jsem potřebovala z toho důvodu, že kromě toho uchvacujícího stylu v té povídce bohužel nic moc víc není. Vracela jsem se k tomu v myšlenkách celý den a zjistila jsem, že když abstrahuju od způsobu, jak to bylo napsáno, zbývá jednoduchý příběh, který sám o sobě nemá mnoho co říci, jen krátkou prchavou impresi citové plochosti a chladu. I kdybych tu povídku chtěla použít jako námět k meditaci, nedostanu se vlastně dál než za ten obraz zasněžených člunů a chlápka s kamerou, který se dívá na fotku své přítelkyně, kterou nepoznává. Nikam mi to neústí, nevede to dál. Samozřejmě lze snadno namítnout, že přesně tu samou chybu dělám ve svých textech sama - minimální děj, jen prchavý záznam nějakého okamžiku, jako nakouknutí do cizího okna, kde člověk narychlo zahlédne výjev, v němž účinkují cizí lidi, a pak se zase závěs zatáhne a člověku nezbývá než si domýšlet, co bude dál. Tenhle voyeurský styl psaní je mi velice sympatický, ale v tomto konkrétním případě mě to nevede nikam dál než k obdivování těch nádherně napsaných odstavců a k chladnému, analytickému dojmu. Na druhou stranu oproti tvým předchozím textům je tu dost markantní posun směrem k celkové transparentnosti textu, což osobně považuju za obrovský krok kupředu. Kdysi jsem ti vytýkala, že se na čtenáře vytahuješ - a tady to už ani trochu neděláš. Takže byť mám k té povídce ty výše zmíněné výhrady, je to vlastně zároveň nejlepší text, co jsem od tebe zatím četla. :) (Sorry za rozvláčnost. ;) A tip jsem dala už včera.)

katugiro
12. 08. 2010
Dát tip
Tvoji povídku si přečtu, i když na ostatní nemám čas, ale tentokrát je méně dobrá než obvykle. Styl se mi líbí stále, příběh mě neupoutal, ani sám Artur a jeho odosobněnost ne. *

Winter
12. 08. 2010
Dát tip
Krappova poslední páska To je podle mě ústřední dílo, které se točí kolem hledání paměti zanesené mimo lidskou bytost, externě na technickém médiu. zde mi ovšem kolážovitost spíše vadila, páč jsem pro ni nenašel nějaký pořádný důvod: co tím chce jako autor říct. Ok, na rozdíl od Marvina si myslím, že máš lepší texty .) Tip je samozřejmostí.

Finch
12. 08. 2010
Dát tip
Ale jo, chyby tam jsou, cítím je, ale nedokážu je sám odhalit. A s PM souhlasím, i když ses teda neptal :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru