Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePředstavy o počátcích citů
Autor
Finch
Představy o počátcích citů
// Předpokládám, že jsi na mě celý den čekala, a nakonec usnula. Nechci tě vzbudit, a tak se snažím, abych dveře odemkl potichu. Sundám si kabát, vyzuji boty mokré od sněhu a nahlédnu do nejbližšího pokoje. Nevidím tě, a tak pomalu procházím domem dál a hledám. Kulatý stolek z proutí, který jsem kdysi našel, jsi posunula blíž ke krbu, naskládala jsi na něj spoustu polštářů a lehla sis, stočená dokola tak, abys nespadla. Když spatřím, jak spíš, napadne mě, že bych se tomu mohl zasmát. Místo toho jdu blíž, a dál si tě prohlížím. Oblékla sis jenom ten modrý svetr, co jsem na podzim koupil. Kouká ti zadek; tentokrát se už usměji, ale odolám touze tě pohladit. Nasadila sis velká sluchátka; vedle gramofonu leží spousta vinylů a prázdných obalů. Podívám se, cos poslouchala naposled: singl Waterloo Sunset. Pak se nakloním nad tebe, přivoním k vlasům. „Spíš?“ zašeptám, ale nereaguješ. Rozhodnu se, že tě přeci jen vzbudím. Najdu desku In the Court of the Crimson King, trochu zeslabím hlasitost gramofonu, a pustím ti do sluchátek Moonchild. Přisunu si křeslo, posadím se a čekám, až otevřeš oči a podíváš se na mě svým obvyklým pohledem, kterým určitě vyjádříš, co cítíš. Každý den přemýšlím, jaký ten pocit může být, a kde k němu člověk přijde.
05.10 Jarní noc, kdy se Alenka s Arturem procházeli parkem, byla nezvykle teplá. Zastavili se u houpačky, postavené pod skupinou líp; černě natřené prkno, na které si Alenka sedla, viselo na dvou řetězech a ty nesla ocelová konstrukce, o níž se opřel Artur. Alenka se houpala; když se nohama odrazila od země, písek nasypaný všude okolo vždy jemně zašustil a zavrzal. Artur chvíli Alenku pozoroval: jednou rukou si držela sukni, druhou se chytila řetězů. Když si všimla, že ji Artur sleduje, přestala se houpat. Artur přešel k ní a políbil ji; myslel přitom na její oči, myslel na lípy, na vítr, který rozfoukával jejich listí. Když ho Alenka pohladila po ruce, požádal ji, ať ho kousne. Poslechla ho, ale on necítil nic než její zuby a její sliny. Můžou mu pomoct věty mrtvých básníků o přísahajících rtech? Pochyboval o tom.
Když ještě svítilo slunce, Alenka s Arturem se k parku teprve blížili; šli po silnici ve stínu stromů, Alence padaly vlasy do tváře, Artur ji natáčel na malou ruční kameru a byl nadšen. Zdálo se mu, že zbožňuje její oči, nemůže se odtrhnout od červeného trička, které zvýrazňovalo linii jejího těla, a chce slyšet její smích pořád dokola. Chvíli si myslel, že svět je zaostřen pouze na Alenku, a on konečně našel, co hledal.
O několik hodin později ho vánek studil na ruce v místě, které bylo v Alenčiných ústech. Dotýkal se jejích prsou, poslouchal, jak mu něco šeptá. Přestože mu to vše připadalo méně skutečné než záznam kamery, ve své roli se choval sebejistě.
03.10 Artur měl dojem, že všechno začalo někde mezi usnutím a začátkem snu. Když si sundal boty, svázané za tkaničky je přehodil okolo krku a rozběhl se po pláži. V okamžiku, kdy přestal vnímat příboj a chlad písku pod nohama. Slunce zapadalo a odráželo se od hladiny, a on utíkal směrem k řadě opuštěných člunů. Upoutaly jeho pozornost téměř ihned – měly oprýskaný bílý nátěr s modrými pruhy a podivné názvy, většinou jen kombinace čísel: 3684, 3682, 3302. Artur uvažoval, kde se čluny vzaly; nejspíš patřily rybářům, ale nyní vypadaly, jako by je delší dobu nikdo nepoužil.
Dlouhé molo, které se nacházelo nedaleko od člunů, Artura zaujalo až po chvíli. Na jeho konci stála dvoupatrová budova s vytlučenými okny, a vedle ní dva jednoduché jeřáby na překládání nákladu. Artur si nazul boty a vydal se k nim. Když byl v půlce vzdálenosti, odkryl se mu výhled na dívku; ležela s hlavou na kraji mola, skrytá za domem tak, aby ji z pláže nešlo snadno spatřit. Dívala se na zapadající slunce a zpívala. Artur přišel k ní, ona se odvrátila od slunce a pohlédla na Artura, který si tak uvědomil, že o něm celou dobu věděla. Poslouchal, jak zpívá a prohlížel si ji. Měla azurové oční stíny a vlněnou čepici; ozářená sluncem vypadala až příliš hezky.
Artur na dívku promluvil: „Nech toho.“
Přestala zpívat a dívala se na Artura. Ten chvíli stál, jako by netušil, co po něm dívka chce. Pak si sedl vedle ní, zeptal se jí na jméno. A chvíli mlčeli. Seděli spolu dlouho, dokud slunce nezmizelo v moři, a ještě déle. Tu noc nevyšel měsíc, na hladině nebyl žádný bledý odraz. Třásli se zimou a čekali odpovídající dobu, než se sblížili.
„Co bys udělal,“ zeptala se poté Alenka, „kdyby tohle byl jenom sen?“
„Vždyť jsme tvořeni sny, náš život obtáčí spánek,“ řekl Artur a vysvětlil Alence, že mezi snem a skutečností vlastně není rozdíl, pokud je nedokáže rozeznat, odlišit, a probudit se; nebyl si ale jistý, jestli tomu doopravdy věří – pověděl jí však to, co chtěla slyšet.
Artur si pak uvědomil, jak tento rozhovor vytvořil smysl večera; jeho skutečný význam se ale ukázal až mnohem později – za několik měsíců, když Artur pozoroval první sněhové vločky. Došlo mu, že znechucení jeho životem a touhu probudit se zapříčinila pouze jeho fascinace osudem a minulostí člunů, která se vznášela nevyřčená nad pláží – donutila ho přerušit běh po chladném písku a tak se setkat s Alenkou. Jejich dialog nakonec nepřinesl Arturovi klid – nedošlo mu, že Alenka, aby nezničila jeho nadšení nejistotou a neodhalila skutečnou míru náhody, která provázela jejich setkání, mu nikdy neřekla, proč na molo přišla.
12.10 Když se Alenka probudila, spatřila Artura, jak sedí v křesle a pozoruje ji; v ruce držel kameru. Chvíli mu oplácela pohled, pak se podívala do objektivu, sundala si sluchátka a vstala. Oheň v krbu ji hřál, vysvlékla si svetr a sedla Arturovi na klín.
Artur vypnul nahrávání. Chtěl myslet na Alenku, cítit její tělo, ale dokázal jen uvažovat nad záznamem z kamery a nad tím, jestli ho má ukázat Alence. Nakonec zavřel oči a vzpomínal na pláž, kde to všechno začalo.
10.10 Vítr cuchal Alence vlasy a zvedal listí, které poletovalo všude kolem nich. Definice Arturova problému zněla jednoduše, znal ji už od května, jen stále neodhalil pravou příčinu svého trápení. Čekal, jestli si ho někdy všimne i Alenka – ale vypadala šťastně a utíkala před Arturem, který ji pronásledoval a pozoroval přes hledáček kamery; jeho předstírání si neuvědomovala.
Listy, červené a oranžové, padaly zpět na zem a pokrývaly ji v tlusté vrstvě. Svět, přítomnost Artura i barva země Alenku hřály, Artur to na ní viděl, a proto se rozhodl dál čekat – věděl, že jednoho dne se Alenka bude chovat jinak: nejdřív nedokáže uvěřit, že zapomněla svoje pocity a překonala je, znovu; nakonec se vrátí na molo přemýšlet, jak se to stalo. Arturovi tato znalost budoucnosti dodávalo jistotu; nemusel přemýšlet nad tím, proč je mu Alenka lhostejná.
01.11 Když se Artur jednoho dne probudil, na stolku vedle postele našel fotku dívky. Matně si vybavoval, kdo to je; nebyl si jistý, ale měl pocit, že ji nikdy nepoznal. Z vedlejšího pokoje uslyšel hluk. Vstal a šel se podívat, co ho způsobuje; v pokoji nikdo nebyl – zvuky vycházely z obrazovky visící na protější zdi. Artur znovu uviděl dívku z fotografie, jak spí stočená mezi spoustou polštářů. Pak se ozval šepot: „Spíš?“ Artur se díval na nahrávku až do konce, a pak si ji pustil znovu.
Odpoledne se rozhodl proběhnout se po pláži. Fascinovaly ho zasněžené čluny, jejich nevyřčený osud a neznámá minulost, vznášející se ve vzduchu – Artur ho dýchal, cítil jeho chlad. Chvíli poslouchal hučení větru a moře a rozmýšlel se, jestli se projít po molu. Nakonec na něj vstoupil, patrně našlapoval, protože prkna byla pokrytá námrazou. Došel až k rozbité budově a nákladním jeřábům. Stoupl si na kraj mola a pozoroval vlny, které na něj narážely. Rozhlédl se okolo sebe; byl sám.
Všechno začalo mezi zábleskem světla a začátkem snu.