Smíření

         Smíření

Stará žena zametala zápraží. Lehká bríza svítání pohladila něžně svraštělé tváře. Staré oči se toužebně stočily k moři, klidnému, šedému s náznakem růžové. Cítila všech devadesát křížku naložených časem na záda a byla vděčná osudu, že je ještě potřebná avšak ten vánek, vůně moře po ránu ji vyburcoval ze zažitého procesu.

Upustila koště, namáhavě se vydala písčitou pláži k vlnám olizujícím vráštité písečné pobřeží.

Zpěněné prstíky vln se přátelský přibližovaly, něžné, přístupné, známé.  Moře dýchalo ve svém rytmu, jako vždy. Šedé, zasněné létem, klidem.

Čekala na jemně růžovou jež předchází zrod slunce.

Oči se  teskně zastavily na falešném majáku a ve starých očích se zaleskly slzy, našly si cestu mezi hnědými brázdami na tváři, rozdělily se, ukapávaly na seschlá prsa, tak horké jako už dávno žena nezažila.

Na okamžení se na staré tváři prokmitnul obraz mladé krásky, moře zrůžovělo intenzívněji douškem náznaků nového slunce.

Zkostnatělými prsty pokřivenými artrózou si prohrábla šedivé vlasy, uvolnila je ze téměř stoletého sevření. Divoce  vlály ve své svobodě vstříc novému dni, k majáku, ke vzpomínce. V posledním záchvěvu starého srdce, prvním paprsku nového dne. Tiše, smířeně..