Prastarka

Prastarka  

Můj dědeček zplodil otce ve svých pětašedesátí létech, tudíž jsem neměla šanci ho osobně poznat. Jsme taková houževnatá rodina. Traduje se, že prastarka si otce po narození zběžně prohlédla, pak s ním práska do peřin a naštvaně vykřikla „ zaś synczysko.“ Jako že, k čertu a zase kluk.

Když jsem se narodila já, měla devadesát čtyři let. Křepce vyběhla do čtvrtého poschodí, kde jsme bydleli a byla nadšením bez sebe.

„ Opatrujcie to dziywczóntko, niech je aspóń jedno na rodzie“ kladla na srdce mým rodičům.

Tím myslela, ať se o mně rodiče dobře starají aby náš rod byl ozdoben alespoň jedním potomkem pohlaví ženského, rozhodně lepšího, teda v jejích očích samozřejmě.

No, nakonec jsme byly holky tři. Určitě se z toho v nebi nesmírně raduje.

Prastarka byla žena prostá ovšem nesmírně bystrá. Ještě si pamatuji její drobnou, lehce shrbenou postavičku, laskavou tvář a veselé oči.

Když dostala penzičku, koupila si půllitr slivovice, lehla si do postele, půllitřík pomaličku žáhla a bylo ji fajn. Určitě u toho měla krásné myšlenky, soudím podle sebe, jelikož tento sklon jsem zdědila, jak mě mamka s babičkou pomlouvaly, když na to přišly.

Jednou ji šla mamka navštívit, to jsem ještě nebyla na světě.  V Třinci byly tehdy ohňostroje, asi nějaká oslava vítětství komoušů nad imperialisty. Prastarka seděla chudák na záchodě se zástěrou na hlavě a plakala, že Rusi sestřelují měsíček.

Prožila krušný život, plný bídy a strádání, byla ovšem nezlomná.

Za války se rodina ocitla bez prostředků na život. Děda už byl v penzi, jako bývalý ajzemboňák. Jenže odmítli volkzlistu, tak se ocitli bez prostředků na život.

Nějakou dobu se to vydržet dalo, pak už ale bylo zle. Rodinná rada usoudila, nedá se nic dělat, hrdost musí stranou, zažádáme teda o tu trojku. To byla pokud se nemýlím volkslista nejnižšího řádu.

I vydali se všichni na obecní úřad. Tam se prastarka pěkně poklonila i vyřkla památečnou větu. „ Proszym pieknie, žodno Polka, jo idym za panym Hiklerym.“

To znamená, prosím pěkně, žádná Polka, já jdu za panem Hiklerem.

Zemřela v sedmadevadesátí létech, budiž ji země lehká a v nebi se snad nějaká ta slivovička najde.