Noční můra

Musí to být sen!
Prostě musí.Přesvědčuji sama sebe...Tohle se přece nemůže opravdu dít.
Neštastně si zabořím hlavu mezi kolena. Snažím se neslyšet ten hluk.
Vůbec to nepomáhá.

"Jdi se podívat!"  Poroučím sama sobě."Nebud srab. Je to jen televize."
Pomalu vstávám a modlím se abych neupadla.
Dojdu ke dveřím svého pokoje. Knučení nepřestává. " Nebud směšná! Čeho se tak bojíš?Televize?"
Zavrtím nad sebou hlavou a rozklepanými prsty sahám po klice.
Otevřít dveře se zdá jako úkol pro Supermana..
Zarazím se. Ustalo to...
Vážně je ticho. Mám se vrátit do postele? Jít se ujistit? Pořád váhám.
Pomalu se otáčím a mířím zpět do postele.
Byla to televize..určitě..
Sedám si do postele, když to uslyším.
Chvíli poslouchám abych se ubezpečila. Vážně to zní jako když mámá klepe řízky?
Bušení kladívka do masa?
Podívám se na hodiny. Proč by klepala řízky ve tři ráno?
Vstávám,už beze strachu.
Otevřu dveře a mířím do kuchyně.
Vejdu do dveří. Otec stojí zády ke mě a něco kuchtí na lince.
S úsměvem a myšlenkou na noční chutě přistupuju blíž.
A pak to zahlédnu. To, co mu leží kousek od nohou.
Ach Benji, pomyslím si. Ty abys nebyl u pána. Dřepnu si abych ho pohladila.
Zděšeně si uvědomím, že hladím srst bez těla.
Vyskočím a podívám se na linku. Tam na mě hledí jeho nádherné psí oči.
Hlava mého milovaného psa.
S křikem se obrátím a utíkám do ložnice.
Rozrážím dveře, vrhám se na postel a pořádně třesu mámou.
"Mami!!" křičím. Najednou mě oslepí světlo tak mhouřím oči.
Otec stojí ve dveřích a zle se usmívá.
"Jsi vzhůru?" ptá se. Jako kdyby se nic nestalo.
Vyděšeně se podívám na mámu.
Leží v té své obrovské posteli,naprosto klidná.Oči zavřené, typický úsměv ve tváři.
Kouknu na své ruce a zjistím,že jsou od krve.
Vykulím oči.Až ted si všimnu rány na matčině krku.
Ozve se křik..
Křik tak hlasitý,srdce rvoucí,až mě z něj bolí uši..

Otevřu oči a uvědomím si,že to křičím já.
Sedím ve své posteli.
Zadržím dalši vzlyky. Prostupuje mnou vědomí, že to byl jen sen.
Stočím se do klubíčka a pomalu se dávám do pořádku.
Chvíli ležím a pak se zvednu.
Mám žízeň.
Jdu po tmě. Nač světlo v bezpečném domově?
Jdu do kuchyně a zakopnu. Ptám se sama sebe.Co to bylo?
Rozsvítím.
Zas ten křik.
Můj křik.
Na zemi leží můj pes...Jeho hlava metr od těla....