Déšť

,,Vlastně jsem přišel, právě proto.‘‘

,, Jo! Přišel si aby si mě zase urážel, ty šmejde, že jo?‘‘

,,No ve skutečnosti mě právě urážíš ty.‘‘

,,Zase se to snažíš překrucovat, že jo? To ti de, vždycky všechno otáčíš ve svůj prospěch! Ani nevím, jestli ti ještě můžu věřit, vždycky hraješ jen ve svůj prospěch! Vůbec nejseš jinej! Seš uplně stejnej prevít jako ostatní.‘‘

,,Dobře, ale když si byla na dně, po tom, co umřela tvoje máma, se ti hodilo, že tu byl někdo nablízku. Někdo, kdo ti hodil záchranej kruh co? Kdo tě vytáh z dluhů a sehnal ti práci a byt! Jen mě udivuje, jak maj všechny ženský špatnou paměť.‘‘

,,Co to tu kecáš, nedělej ze sebe svatouška. Sám dobře víš, že si se objevil, když už bylo po všem a akorát sis slíznul šlehačku. Jedinej, kdo mi opravdu pomoh byl tvůj kamarád, kterýho si vojebal stejně jako mě. Seš pěknej sráč a víš to! Nechci tě vidět! Vypadni!‘‘

,,No tak, uklidni se, počkej.‘‘

,,Vypadni!‘‘

   Venku pršelo. V kalužích se vytvářely oka, jak do nich padaly obrovský kapky vody. Déšť bubnoval na hliníkovou střechu, stromy se kejvaly do větru a všechno bylo parádní.

   Vylezl před barák a zapálil si cigaretu. Byl to celkem kliďas. Každou chvíli na něj někdo řval, asi už byl zvyklej. Bylo mu sotva něco přes třicet. Dohromady úspěšnej chlap. Suverén, nenechal se jen tak vyvíst z míry. Dokouřil asi do půlky, hodil cigáro na zem a zašlápnul ho špičkou boty. Odemknul dálkovým klíčem auto a nasedl do něj. Strčil klíč do zapalování a zapnul rádio. Pustil si svojí oblíbenou skladbu od Edith Piaf - Non, Je ne regrette rien. Rozjel se. Neměl rád ticho. Možná kvůli tomu, že když ho rád měl, nedostávalo se mu ho. Jak jel ulicí, zmocnila se ho sentimentalita. Byl to v jádru citlivej mužskej. Nebyl zlej, a i když to tak občas nevypadalo, nechtěl nikomu ubližovat a snažil se bejt poctivej. Jednoduše to byl chlap, věděl, že jestli nechce, aby si z něj lidi dělali toaletní papír, musí tomu něco obětovat a budovat respekt. I za cenu toho, že to někdy nejde po dobrym. Ale uznával hranice. Uznával lidský hranice a věděl, že za ně se nechodí.

  Projížděl Anglickou ulicí. Nejhorší ulice ve městě. Když tudy jedete, čekáte dohromady alespoň čtyřicet minut na semaforech. Je jich tam asi deset a na každém je zelená přibližně…skoro vůbec. Jak čekal v koloně, přiběhli k autu dva opálení kluci, pravděpodobně Italové a zeptali se, jestli nechce umýt přední sklo. Podíval se na ně, potom se podíval na pracující stěrače, podíval se znova na chlapce, potom si na okno stříkl trochu saponátu, pohled upřel znovu na chlapce a pak řekl: ,,Ne, díky, nechci.‘‘ Dal každému dvě cigarety. Naskočila zelená.

  Pomalu brouzdal autem po rozmáčenejch ulicích a hrozně přemejšlel. Takhle moc snad nikdy v životě nepřemejšlel. Zmocnilo se ho svědomí a rozpaky a byl zmatenej, nevěděl. Možná to přehnal, možná, že nemá pravdu, možná že má pravdu, je dobrej člověk? Nikdy přece nikoho neokrad, a jestli jo, tak to byl stejně nějakej zmrd a zlatokop. Možná, že je něco jako Robin Hood, nebo Jánošík. Král Artuš, Batman, nebo něco jako Homer Simpson. Možná, že je něco jako Darth Vader. Celej život záporák a ve finále grandiózní charakterní převrat a růst. Nebo je to úplně normální chlápek, kterej neví, jak naložit se svým životem. Zkrátka se cejtil, jako v pasti. Bez úníku.

   Taky mu to možná bylo trochu líto. Měl Kristýnu vážně rád a vždycky se s ní snažil vycházet co nejlíp, ale on jí byl u zadku, totální ignorace. Taky byla šíleně ambiciózní a nevděčná. Joo byla krásná a skvělá ženská. Nikdo není dokonalej a jeho to žralo. Potřeboval mít tu jistotu, nechtěl si s nikym hrát, jednoduše chtěl vědět, že se na ní může spolehnout a že ho má ráda.

    Když nikomu nemůžete věřit tak vám chybí dotyk. Teplo, hodnota přátelství. Bejt furt ve střehu? Vědět, že vás může kdykoliv kdokoliv podělat a vy s tim nic nenaděláte? To neee. To je jako kdybyste nemohli spát, kdyby vás do břicha bodaly nože, kdybyste nemohli jíst, měli v krku kaktus. Na zadku taky a museli byste stát, jako nahatý uprostřed všeho, ve středu veškerý špíny a zoufalství, tragédství. Postrádat krásu bytí a topit se mezi hřebíkama beznadějnosti a čekat. Na změnu, na něco co nepříjde. Na lepší svět. Otočil auto.

   ,,Asi jsem přišel právě proto. Protože tě mám rád.‘‘