Možná přijde i Brackenridge...

Prdelova Mařka míchala polívku, až se jí kouřilo z fialového přelivu. Salát z herynka už byl hotový. Chladil se v ledničce, ukryt úplně vzadu za máslem a džemy, aby do něj Zrzavej Prdel nestrkal ty jeho ušmudlané pracky.

„A určitě teda příde?“ zeptala se Mařka nenápadně lehce už nachmeleného manžela, který pedanticky organizoval lahváče do úhledných řad dle značky a velikosti flaškek ve své milované pivní chladničce.

„Piča, Mařko, kolikrát se mě jako budeš ptát. Brackenridge řek možná. Možná přinde, možná nepřinde. Ale jestli donde a nebude rum, tak ti tady z toho udělá kůlničku na dříví.“

Možná. Možná přijde... Zrzavej Prdel nepřiznal ani sobě, jak ho ta nejistota užírala. Párty bez Brackenridge, to by bylo jak píča bez poševního sekretu. Brackenridgeovy výtržnosti vcházely do povědomí hospodských parťáků jako legendy: Byly předávány z pokolení na pokolení, z klanu na klan, ústní formou na své pouti ke slávě narůstaly, zvětšovaly se, nafukovaly, až se konečně osamostatnily od lidské rodiny a začaly žít samostatně a nezávisle na smrtelnících. Brackenridge v nich narůstal do gigantické výšky šesti metrů, jeho hovna byla téměř černá, velikosti dvouposchoďového autobusu a smradem zabíjela faunu i flóru. Dal-li Brackenridge přes držku pošťákovi, do několika dní se pověst o doručovateli rozrostla na celou rotu jůpíesáků zdrhající před Brackenridgeovou železnou pěstí po střechách mrakodrapů.Něco na principu Rádia Jerevan.

Zrzavej Prdel byl oproti Brackenridgeovi bezvýznamným skřetem. Mařka pro něj chodila denně do hospody a nutila ho dělat stojku po každé výplatě (a Prdel ji poslušně a i rád udělal). Tentokrát ale cítil příležitost vstoupit do dějin po boku Brackenridge: s každým lokem vychlazeného Bráníku v něm narůstala rozjařenost, dokonce jakási jistota, že jeho párty nebude nikdy a nikým zapomenuta.

Prdel přepočítal deset rezervních dvoulitrovek rumu v jeho pivní chladničce. Na ty nesměl nikdo šáhnout. Ty byly pro Brackenridge. To byl Brackenridgeův rum.

Kolem desáté večer začínala Prdelova domácí párty mírně nabírat grády. Skupina podnapilých povalečů mazala v obýváku karty a Mařka nosila pivo za pivem, zelenou za zelenou, griotku za griotkou, jen rum ne,Brackenridgeův rum ne. Ten čekal posvátně na hubu Brackenridgeovu.

Neoholení dědkové se mačkali na kanapi a ve svátečních křesílkách, natěšení jako krávy před inseminací. Krahujec si konečně zapálil marihuanovou tyčinku. Nechtěl být nezhulený, aby se neshodil před Brackenridgem (až přijde). Zrzavej Prdel kontroloval úhledný příbytek. Osobně dohlížel na to, aby se na přehledných místech povalovalo co nejvíce bodných a řezných zbraní. Až přijde Brackenridge, těšil se, poteče krev. Mařka fanazírovala o intimních chvílích se smradlavým Brackenridgem. Už jednou ji z povinnosti přeřízl. Proč by se to nemohlo opakovat znovu, třeba zrovna dnes večer? Prdel se jistě sežere do němoty a spíž má zevnitř bytelný zámek. Mařka zručně naaranžovala několik pytlů mouky v milostné lože. Dnes večer si pořádně zašuká!

Kukačky odkukávaly půlnoc. Zpití kumpáni chrápali na koberci v obýváku. Sem tam si některý z nich jen tak mimochodem ublinkl. Nejožralejší s nich, Zrzavej Prdel, usnul spánkem spravedlivých s hlavou v míse herynkového salátu. Ležel polonahý na kuchyňském stole. Jeho ohanbí chabě zakrývala prošoupaná pruhovaná ponožka. Prdelovy boty byly strategicky rozvěšeny na dvou kuchyňských stropních svítidlech a oděv roztroušen po zemi mezi kuchyní a obývákem. Na podlaze záchoda se třpytila louže moči, ze které vedly stopy různých obuvních podrážek, jak jí postupně procházeli všichni účastníci párty.

Mařka zhnuseně zvedla Prdelův nátělník.

„Zase hráli, píčusi, fanty,“ okomentovala nasraně, ale v hloubi duše jí fanty byly ukradené. Těšila se na Brackenridgeův česnekově smradlavý dech. Těšila se na jeho neohrabané objetí. Těšila se, že jí vymlátí okna a nasere do dřezu. Jenže Brackenridge nepřišel. Brackenridge se na celou tu jejich párty zvysoka vysral.

Pondělní odpoledne zastihlo štamgasty notoriky na svých obvyklých místech Na přetvářce. Prdele bolela hlava a medikoval se vodkou. Krahujec byl lehce zhulený a hrál sám se sebou maso. Brackenridge do hospody vstoupil potichu jako jarní větřík. Bez jakýchkoliv zbytečných řečí si přinesl ke stolu pivo a trojitý rum.

„Kdes piča byl včera, Brackenridge?“ zařval Prdel jako prase v posledním tažení. Nejen že se jeho párty NIKDY nestane legendou, ale ještě se mu budou dosmrti smát, jak ho Mařka ráno seřvala a seřezala šňurou na prádlo. Žádná legenda. Společenský ortel smrti. A to všechno zavinilo to zvíře Brackenridge. Prdel se zvedl, zavrávoral a napřáhl se k ráně. Posraný Brackenridge ho s přehledem praštil půllitrem po hlavě. Zmatený Prdel se svezl k zemi. Z ucha mu tekla čůrkem krev. Zrzavý Prdel si pomalu uvědomil, že umírá, a že umírá ránou Brackenridge. Ještě než ztratil  vědomí, připitoměle se usmál. Jeho legenda přežije. Jeho legenda, kterou právě napsal kamarád Brackenridge.