Bouřka

Kolem desáté večerní se přihnala bouřka. Od chaty je sice vidět jen malý kousek oblohy, zato okolní zalesněné stráně se každou chvilku objevují v sinalém světle blesků. Na Břestku je bouřka hrozná, ale i krásná. Hromová ozvěna se vrací hned z několika stran mohutným fortissimem, oslavujícím sílu i krásu přirody.
Markétka se vzbudila. Bouřky se nebojí, protože na střeše chaty je kouzelný proutek. Kdyby některý blesk chtěl uhodit do chaty, musí sjet po proutku do země. Markétka má starost o čertíka Bertíka, jestli se nebojí. Dědeček jí vysvětluje, že čerti mají bouřku rádi a vůbec se nebojí. Dívenka uklidněná opět usíná.
Ráno po bouřce je nádherné. Dole z údolíčka vystupuje hustá pára jako z kotle. Také okolní stráně mají mlhový závoj, prozářený ranním sluncem. Paří se lesy. Půjdeme na houby.
Nemusíme chodit daleko. Vysoké smrky vrhají stín přímo na střechu našeho prozatímního obydlí. Je tu les smíšený a tedy ideální pro růst hub. Někdy stačí zajít pár metrů za chatu a vrátíme se s plnýma rukama holubinek nebo
suchohříbků - babek. Dále na svahu rostou vysoké bedle, jejichž bílé klobouky vidí z dálky i Markétka. Na protějším svahu rostou i "praváky", lišky a některé druhy kozáků.
Houby mají svoje podivná pravidla. Někdy se zdá, že mají přímo ideální podmínky k životu - a nerostou. Jindy les vypadá docela vyschle ve zvláštním oranžovém přísvitu, větvičky a suché listí se drolí pod nohama a najdete spoustu hub. Letos rostou.
Občas narazíme na rozbahněné močařisko se stopami drobných kopýtek. Jsou to "lázně" divokých prasat. V posledních letech se stále častěji setkáváme se stopami těchto toulavých a plachých obyvatel našich lesů. V blízkém okolí těchto bažin houby nerostou. Nebo snad chutnají i "divočákům"?
Našla jsem podivnou houbu. Rostla na pařezu a tvarem spíš připomínala škebli říční. Našedlá barva nepřipomínala žádný ze známých chorošů. Rozhodla jsem se, že ji budu považovat za "hlívu ústřičnou". Vzala jsem několik hub které tvrem přímo vybízely k obalení - jako řízek. Také dědeček s Markétkou měli bohatý úlovek. K obědu budou obalené a usmažené hlavičky bedel s brambůrky, večer smaženice. Houbový den.
Moji "hlívu" jsem vyzkoušela sama, Markétce se samozřejmě nic neznámého nedává a dědeček počkal, jak to se mnou dopadne. Přežila jsem bez potíží. Ještě několikrát jsme byli pro hlívu na stejném pařezu jako ve "špajzu". Byla výborná, hlavně do omáčky.
Po houbové večeři se nemá chodit hned spát. Necháváme tedy Markétku ještě trochu pobíhat kolem chaty a čekáme na první hvězdičku. Objeví se vždycky na stejném místě, mezi větvemi dvou smrků - velikánů. Markétka ale objevila svou hvězdičku dříve. Z hustého křoví na kraji lesa vylétlo krásné, nazelenalé světýlko. Přeletí nízko nad trávníkem a znovu zapadne do křoví, jako by si šlo pro kamarády. Brzy je trávník posetý zelenými jiskřičkami. Svítí ve tmě jako malé smaragdy. Markétka je vykulená z té nádhery. I já jsem podivně dojata. Světlušky nebo také "svatojánské broučky" jsem vídala často v dětství. Bývalo jich plno kolem našeho domku na konci vesnice. Pak se mi všechno někam ztratilo. Dětství i světlušky.
Připozdilo se. Dědeček jde uložit Markétku a slibuje jí pohádku o "svatojáncích", ale ta mu usíná v náruči.
Stojím ještě dlouho v trávě, ale světlušky které, se míhají kolem, nevidím. "Asi se mi "potí oči."