Na cestě

Blížilo se poledne. V lidských rodinách to byl čas oběda, ale v Lese to byla doba, jako kterákoliv jiná. A právě tehdy zasněženým Lesem kráčela dívka. Postupovala velmi pomalu. Zmrzlý sníh ji nedokázal unést a ona se propadala místy až po kolena. V dálce před ní se metodicky pohyboval černý bod – pes. Jednalo se spíše o plemeno ovčácké než lovecké, přesto se držel stopy drobné zvěře. Tu a tam dokonce vyplašil nějakého zajíce. Ušák prudce vyrazil a pes ho chvíli pronásledoval, ale v nerovném zápase neměl žádné šance ho dohonit. Místy byl Lesní terén tak neprostupný, že i psovi dělalo potíže jít dále. Tu ho dívka obvykle dohnala a bylo na ní, aby vybrala nejsnadnější cestu. Byl to však pes, kdo znal směr a cíl cesty.

Smrákalo se. Díky zimě a hustému Lesu poměrně brzy. Dívka a pes se proto zastavili u přelomené borovice. Zde dívka vyrobila provizorní příbytek a rozdělala oheň. Pak rozehřála trochu sněhu a uvařila hustou polévku. Většinu horké hmoty nejprve nalila do termosky. Jejich zítřejší jídlo. Zbytek pak rozdělila mezi sebe a psa. Celý večerní rituál proběhl v naprosté tichosti. Dívka neměla potřebu mluvit a pes zase štěkotem nechtěl upozornit ostatní obyvatelé Lesa.

Ráno se oba budili brzy. Dívka oběma nalila trochu včerejší polévky a poté vyrazili. Náhle se zvedla mlha a posléze se k ní přidal i vítr a hustý sníh. Dívce a psu se šlo teď mnohem hůře. Dívka přesto v duchu děkovala Lesu za tu trochu ochrany, kterou jim poskytoval. Avšak když nečas neustupoval, začaly jim docházet síly. Šli teď prakticky bok po boku. Tu dívka zašeptala, že už nemůže a svezla se do závěje. Pes jí začal olizovat obličej, aby ji přinutil jít dál. Naštěstí se mu to povedlo a přesvědčil dívku, aby se doplazila aspoň na nejbližší trochu kryté místo. Zde společně bouři přečkali. A tak to šlo den za dnem. Jen s tím rozdílem, že sil i zásob ubývalo. Dívka pomalu začala ztrácet přesvědčení o smyslu této cesty.

Jednou k večeru se Dívka rozhodla postavit tábořiště o trochu dříve než obvykle. Pes jí to však nedovolil. Neustále pobíhal kolem a nutil ji jít dál. Totéž se opakovalo i po soumraku. Dívka se zlobila. Nechtělo se jí však přijít o svého jediného přítele a navíc věděla, že bez něj v Lese zahyne. Šla tedy dále za ním. Pes se prodíral mezi spadlými stromy i zasněženými keři. Dokonce trochu kňučel, aby dívku popohnal k většímu úsilí. Tu se zastavil, aby ho dívka došla. Před nimi se otevírala mýtina. Střed Lesa s jediným prastarým dubem. A pod ním, na z paty stromu vytesaném trůně, seděl on. Král. Její otec. Dívka konečně splnila svůj úkol. Začal nový čas našich světů.