Na chvíli

Spálil jsem své tělo
v plameni hvězd

a na chvíli
jsem byl jako předtím

když ještě o nic nešlo
a všechny mé sny

byly součástí Boží singularity
v níž jsem obsažen

i se vší svou bezvýznamností
která stojí na počátku všeho

a pak jsem si všiml
že když se směji

neliším se od voskových figurín
které se většinou dívají daleko za nás

a nic je nebolí
zatímco se zrcadlíme na sklech výkladů

když tě objímám
cítíš cesty v mých dlaních

ve kterých puká hlína
a padá do nich listí

aniž by stromy
dávaly nějak najevo

svoji slabost
a skládaly holé větve do klína

jako ženy

přišla jsi a tvá kůže
při svlékání kabátu

mrazila jako slova
nádražního hlášení v Osvětimi

díváme se na sebe
skrze zapálenou svíci

venku je podzim
a tma