Andělská ohavnost IV.

Keiko si ze mě udělala „komplice“. Pomáhala jsem jí spřádat plány, jak se Amandě co nejvíc vyhýbat a jak omezit jejich setkání na co nejkratší dobu. Ideální by bylo pouhé předání krve, jenže to samozřejmě nešlo. Amandy bylo velmi těžké se zbavit. Neustále něco vymýšlela, neustále zaváděla nová a nová témata do hovoru a když nebylo zbytí, prosila Keiko ať ještě chvíli zůstane. Poté, co ona chvilka uplynula, vynutila si další a další a takto se to celé protahovalo třeba i hodiny. Koho by bavilo se hodiny dohadovat o tom, jestli půjde nebo nepůjde ze schůzky domů? Keiko z toho bývala unavená, někdy nešťastná, někdy otrávená, neboť Amanda ji pokaždé doprovázela kam až to nejdál šlo. Setkávaly se výhradně na veřejnosti nebo u Amandy, protože pokud schůzka probíhala v domě Keiko, bylo skoro nad lidské síly vyprovodit návštěvnici ze dveří. Unavovalo nás to obě dvě. Nápady pomalu docházely a pro mě bylo stále těžší neustále Amandě lhát a Keiko zapírat. Ta sice uměla svoji zaneprázdněnost hrát perfektně, ovšem pokud Amanda příliš dotírala, což se dělo dost často, Keiko na ni podrážděně vyjela a vynadala jí. Bylo mi Amandy svým způsobem líto, ale i slepý by viděl, že svoji náklonnost ke Keiko přehání.

Poslední kapka onoho pověstného poháru trpělivosti na sebe nedala dlouho čekat. Jednoho dne přiběhla Keiko do salónu celá rozzuřená: „Ona mě normálně šmíruje! Jí nestačí, že za mnou pořád leze, ona mě musí šmírovat! A ještě mi to i přizná! Mrcha jedna! Co je na tom tak těžkého pochopit, že chci mít chvíli klidu?!“ 

Keiko sebou plácla na židli div se nepřeklopila, ale jakmile nabrala rovnováhu, hned zase vyskočila: „Musím chodit. To musím rozchodit! Pojď se mnou!“ táhla mě ven a vůbec se ji nenapadlo, že jsem v práci a že můžu očekávat zákaznici. Chodily jsme jen tak bezcílně ulicemi a trvalo hodnou chvíli, než přestala nadávat a než jsem z ní něco kloudného dostala.

„Byla jsem doma. Přitom jsem jí jasně řekla, že jedu na ten festival, vzpomínáš? No nejela jsem, chtěla mít od ní jenom pokoj. Aspoň na chvíli proboha! Myslela jsem, že si udělám hezkej den, ale ne, ona mi ho musí zkazit, kráva jedna dotěrná! Představ si, ležím si takhle na lehátku a opaluju se, no usnula jsem u toho, to se přece stává, a najednou mě probudí nějaké lechtání. Tak se dívám, co to, a ona mě hladí po těle růží. Ptám se jí, kde se tu bere a ona, že jí po mně bylo smutno, tak se šla projít. A prý, když se jí po mě stýská, často chodí kolem mého domu v naději, že mě aspoň zahlédne. To z ní teda vylezlo o chvíli později. Ještě předtím si stihla všimnout, že z její návštěvy nejsem vůbec nadšená.

„Skoro vůbec se mi nevěnuješ.“ začala plačtivě. „Pořád něco děláš a na mě si čas nenajdeš.“

„Nemám čas, mám hodně práce.“

„Ale dneska nic neděláš, vždyť jsi celý den doma! Ani na ten festival jsi nejela!“

„No byla jsem unavená, tak jsem si to rozmyslela.“

„Chtěla jsem ti dát pusu na cestu. Proto jsem přišla a čekala jsem, až půjdeš, ale ty nic.“

„Tos tady čekala až doteď? Od rána? Jsi vůbec normální?“

„Myslela jsem že pojedeš později. A když ses pak šla opalovat, řekla jsem si, že tě překvapím růžičkou. Máš je přece tak ráda…“

„No tos mě teda překvapila“ obořila jsem se na ni, „a prý žes šla jen tak kolem na procházku, to ti tak budu věřit!“

„No někdy tudy na procházky chodím, když je mi po tobě smutno. Nějak v duchu doufám, že tě tu potkám, i když třeba vím, že jsi pryč. Já totiž s tebou chci trávit víc času víš? Ne tě občas jenom kradmo zahlédnout. Věnovat se ti, rozmazlovat si tě, ale ty věčně nemáš čas a když ano, tak spolu prohodíme jenom pár vět a už zase někam pospícháš. Já tě miluju, to přece víš, tak proč mi tohle děláš?“ Neříkala jsem nic. Měla jsem vztek na ni i na sebe, protože už jsem tuhle písničku znala zpaměti. Poslední dobou naše rozhovory totiž probíhaly všechny podle stejného scénáře. Ona vyčítala, já se vymlouvala a někdy i ospravedlňovala. Nakonec jsme odcházely ona nevím s jakou náladou, ale já s úlevou, že jsem se jí konečně zbavila a s rozčarováním, že jí ten srdeční výlev trval tak dlouho.

„Copak ty už mě nemiluješ?“ zeptala se mě bojácně.

„Ne.“ řekla jsem jí a ona se rozbrečela.“ Keiko prudce vydechla. Bylo vidět, že je pořád naštvaná, ale zároveň se jí ulevilo.

„Takže jste se s Amandou rozešly?“

„Počítám, že když někomu řekneš, že už ho nemiluješ, tak že to jako rozchod bere. Pro jistotu jsem ji ale ujistila, že se můžeme i nadále vídat, ovšem jenom, a to slovo jsem doufám dostatečně zdůraznila, jenom jako kamarádky. Ve skutečnosti ale čím míň ji uvidím, tím líp mi bude.“ dodala a slabě se pousmála.