jejich

oči mi suše říkaly                      vrásčitou spřežkou

nechceme žádný verš

nechcem být každý sám

pod tvojí představou

pod knutou vnuknutí dobytě zákeřného jasu

oslepujícího neviditelného

nářku

nad každým atomem rozlitého mléka

chystáme -čistíme- Zborový koberec

přijede zazpívat zábranný sbor

zabraný do sebe

v jakési neřkuli  v ochranný hřích

ticho jen Ticho tam       pozpátku nadšený

sbormistr rozléhá koncertní křik

půl dona Quijota půl věrný kolibřík                    celý cíl života ---

a pak se rozejdem

postranět sám svůj zvuk

zarezlé harfy strůn a zbytky z kastanět   zaklapat - - -

tak že se rozejdem

bez tíhy bez názvů         jenom tak --- jak noc s dnem

které se každou tmou dotykem neprotnou

tak tu jsem --- se žluklou hořčicí s kapalným kaktusem

hraje mi automat           evrgrín fantómat

verše se válejí po zemi po schodech po chodbě

po stěnách sténají echem si vzlínají v kdejaké nádobě

neříkám že v tom spím  tady v té úzimě

vzpomínám na tropy                  verše se protiví --- už i mně

říkám si -upřímně- pošlapán obdivy

co je mi do těch stop                pravdy a dia gnóz

v duchovní dálnici         KLAUSTROFOB – MISANTROP

taxi to klikatím      od svodidel až ke krajnici

stále bez východu na západ

luna běsní

kde mi ten otok fantazie zarazí

na mezi v polích anebo rovnou na svém             vrakovišti bezútěšní