Zázraky na počkání

   Prodával pestrobarevné balónky – na poutích, posvíceních a třeba i jen tak na ulici. Procházel městy a vesnicemi a s každým balónkem dával dětem i dospělým smích a splněné přání. Vždycky říkal: Balónek ode mě ti splní přání. Nevadí, když ti uletí nebo praskne, to přání stejně zůstane. A děti se smály a škemraly u rodičů o další drobné.

   Každý den viděl spokojené tvářičky dětí tulících se k ruce svého dospělého a smutněl. Dříve považoval všechny prcky za své, všem dokázal dát kousek srdce. Ale teď? Cítil se sám. Snad to bylo věkem. Téměř hmatatelně vnímal prázdnotu a každý dětský úsměv ho zoufale zabolel. Začínal své balónky nenávidět.

   Bloudil ulicemi a hledal ... bůhví co. Najednou kousek před ním dopadl míč a dokutálel se k němu.

 “Podáš mi, prosím, ten míč.”

Podíval se po hlase a za plotem uviděl tak desetiletého kluka s velkýma hnědýma očima. Zkoprněle na něj koukal a jako by nechápal, co že to chce.

 “Hodíš mi, prosím, ten míč,” zopakoval kluk “já nemůžu ven, víš.”

Vzpamatoval se a splnil klukovo přání. Ten vesele poděkoval a chtěl odběhnout, ale v polovině skoku se zarazil, vrátil se k plotu, upřel na muže moudrý pohled.

 “Proč jsi tak smutný? Vždyť je krásný den a ty jsi venku – svobodný,” usmál se kluk.

Muž si s povzdechem sedl na patník a začal klukovi vyprávět. Kluk trpělivě poslouchal.

 “Přineseš mi někdy nějaký balónek?”

 “Rád. A jaký bys chtěl?”

 “To je úplně jedno, jestli ale ty větší umí plnit velká přání, tak   přines nějaký obrovský. Já mám obrovské přání,” dodal kluk už skoro šeptem a sklopil oči.

 “Petříku, kde se touláš? Svačina.”

Kluk se poplašeně ohlédl a nadskočil.

 “Tak já musím letět. Ale ten balónek určitě přines. Ahój,” mávnul rukou a byl pryč.

   Muž se ztěžka zvedl a vydal se podél plotu k domovu. Po pár krocích narazil na vrata. Visela na nich cedule: DĚTSKÝ DOMOV – DOMOV MLÁDEŽE. Pečlivě a několikrát si přečetl nápis, zamyšleně sklonil hlavu a pokračoval v chůzi. Zastyděl se, že vyprávěl o svých starostech někomu, kdo jistě potřeboval lásky mnohem víc než on. V jeho hlavě se začal rodit téměř šílený nápad.

   Tak Petřík, Petr. Celý večer, a vlastně i celou noc, na něj myslel. Měl takové moudré oči – zbytečně moudré, vzhledem k jeho věku. Co asi prožil, že skončil v péči státu? Ráno vybral nádherně modrý balónek, nafoukl ho, aby byl co největší, ale nepraskl a šel k plotu.

   Od té doby byl u plotu mnohokrát. Povídal si s Petříkem a dozvěděl se, že nezná rodiče, že je v domově, co si pamatuje, že byl už v několika rodinách, že tety jsou tu moc hodné ... Rozhýbal to i z druhé strany. Podal si oficiální žádost o osvojení a díky tomu nyní věděl, že Petřík je dítě z E55, že je chytrý, zdravý a bezproblémový, že má ale tu smůlu, že není “úplně bílý”. Byl upozorněn na všechna úskalí osvojování.

   Ano, byl si vědom, co všechno se musí stát, aby s ním Petřík jednou mohl žít. Ale věděl, že se za ně za oba bude “bít” a nic ho nedokáže odradit. Chtělo se mu zase dýchat, už nezáviděl rodičům jejich děti a dětem rodiče. Hleděl na ně s nadějí. Pevně věřil, že pro něj a pro Péťu nastala doba zázraků.