O mých zvířecích kamarádech (4)

     Nyní bych vám ráda povyprávěla o krocanovi, který dostal jméno Trulí. Jednoho dne u nás někdo zazvonil na zvonek. Manžel šel otevřít, za dveřmi stál náš známý. Držel cosi maličkého v sevřené dlani. Pootevřel ji a v tom na nás zamžouralo malé kuřátko. Známý nám povyprávěl o tom jak má doma krůtu coby kvočnu, která mu sedí na husích vejcích.

 Krůtu proto, neboť je známo že jsou krůty velice dobrými a pečlivými mámami na rozdíl od některých vyšlechtěných plemen husí. Ty jsou po generace uměle líhnuty v umělých líhních a odchovávány pod hřejícími lampami. V důsledku toho se vytrácí mateřský pud. Je tomu například i u slepic a další drůbeže. V době mého dětství bylo běžné že veškeré drůbeží mámy vyseděly svá vejce a v pohodě odchovaly mláďata. Dnes už má tento základní instinkt jen málokterá kvočna.

Jenže krůta mu mezi husí vejce snesla i jedno své oplodněné vajíčko. Každý druh drůbeže sedí na vejcích jiný počet dnů. Tím pádem se stalo, že se krůťátko vylíhlo dříve než housátka a proto se o něj krůta nemohla starat. Známí neměli čas se sami o malého tvorečka starat a tak se přišli poptat, jestli nemáme pod nějakou kvočnou již vylíhlá mláďata a nemohli bychom k nim krůtě přidat. Nám sice seděla na vejcích kachna, ale ještě se taky nic nevylíhlo. Nemohla jsem ovšem miminko nechat na pospas osudu a tak jsem se ho ujala.

Mrňousek byl maličký a celý prokřehlý. Bylo sice léto, ale jako naschvál bylo velmi chladno a deštivo. Krůtě proto putovalo do bytu do krabice, kde jsem mu udělala zčásti výběh s krmením a vodou a ve druhé části byl termofor s teplou vodou a z vrchu ještě nahřívací lampa k tomuto určená. Musela jsem vychytat správnou teplotu aby se mládě nepřehřálo, nebo naopak nepodchladilo. Zprvu hodně pospávalo, ale později začínalo pookřívat a začalo i nesměle jíst. Měla jsem radost a doufala že přežije. Nechtěla jsem v žádném případě aby zůstalo samo a tak jsme se chystali shánět alespoň ještě dvě malá krůťátka, aby měl náš Trulí společnost. Jenže co čert nechtěl, nikde jsme takhle malá krůťata nemohli sehnat.

Za tři dny se pod kachnou vylíhlo jedno kachňátko. Netrpělivě jsme očekávali líhnutí dalších sourozenců, ale ostatní vejce byla bohužel prázdná – neoplodněná. Kachna jakoby usoudila že nemá smysl vynaložit tolik námahy o starání se jen jednoho potomka a nezahřívala ho. Jak jsem říkala bylo velké chladno a vlhko a tak nakonec muselo kňíkající kachně domů do krabice k Trulímu.

Tohle nepovedené líhnutí a chování kachní mámy připisuji jevu, který jsem výše popisovala. Někdy trvá než se vytipují ti správní rodiče k dobrému odchovu.

Kachně dostalo jméno Brebentice, protože v jednom kuse něco brebentilo. Brebentice se s Trulím ihned zkamarádila a vzniklo pouto na celý život. Z krůtěte rostl krásný krocánek a z kachňátka pěkná kachnička. Při čištění krabice si vyskočili. Krůtě si pak skočilo zpátky, ale kachničku jsem tam musela vrátit vždy já. Když povyrostli, podařilo se nám konečně sehnat další krůťata a kachňata a to již mohli všichni pobývat na dvorku. Oba se ale stali mými zvířecími kamarády a myslím že i oni mě mají za přítele. Brebentice mi od mala hrozně ráda ozobává zlatý řetízek. (Je zvláštní je řetízek přitahuje pozornost více zvířat, např. je to i oblíbenou zábavou našich papoušků.) Trulí a Brebenta zůstali nedotknutelnými. Nemám ráda zabíjení zvířat a když už to musí být (myslím hospodářská zvířata, musí to být co nejhumáněji, šetrným a rychlým způsobem), nikdy se toho nezůčastňuji.  Následné práce se už pak zhostím. Naprostá většina naší zvířeny ovšem doslala jména a ti se pak už nesmí zabít, takže je dvorek plný pojmenovaných kamarádů a kotce králíkárny plné králičích miláčků, kteří jsou chováni pro potěchu.

Mezi takové patří i kačer pižmový (lidově čínský) se jménem Donald. Přestože je to silná osobnost, která tvrdě trvá na svých zásadách, má tu své místo. Donald usoudil že je pánem na dvorku a jelikož se občas pomazlím i s jeho vyvolenou kachnou Káchnikou, považuje mě zřejmě za soka a podle toho se také chová. (Je zajímavé že si za partnerku nevybral žádnou z kachen svého druhu, ale zalíbila se mu „cizinka“.) Donald tedy na mě pravidelně při krmení útočí. Myslím že to z části bere jako druh zábavy. Je úsměvné jak se načepýří, roztáhne křídla, vytřeští oči, začne syčet a prskat a šine se ke mně, aby na mě skočil a štípnul mě. To ale nemůže vidět Trulí, ze kterého vyrostl nádherný krocan. Okamžitě naběhne aby mě bránil a vždy spolehlivě Donalda zažene co nejdál ode mě. Působí jako takový můj bodyguard.

Trulí je vůbec takový mazlík. Stále se před námi naparuje a hrozně rád drží když ho hladím. Na krok za námi stále běhá a je velmi přítulný a milý. Zvláštní byla jeho reakce, když mě viděl v červeném oblečení, které jak známo krocany dráždí podobně jako býky. Byla na něm vidět značná nervozita a rozrušení, které ale překonal a ovládl se. Pak si zvyknul a červenou už bere naprosto v pohodě.

Trulí a několik dalších krůt jsou krůty bronzové (tmavé). Měli jsme ještě krůty bílé širokoprsé a brojleří krůty, podobně jako brojleří kuřata. Je velice smutné vidět jak tyto zvířata trpí. Jsou vyšlechtěna tak, že velmi rychle rostou a naberou v krátké době takovou váhu, že mnoho jedinců přestane chodit a zčásti ochrne. Pokud se nezabijí včas, což je hrozné, je pro ně samé život utrpením. (Zabíjení zvířat v období „mláděte“ se mi ještě víc příčí). Nejsmutnější bylo, když se mezi takovými našli jedinci, kteří měli dispozice k ochočení a zkamarádili jsme se. Nosila jsem je pak všude a bylo to vyčerpávající, ale moje srdíčko mi tak velelo a tak jsem jim pomáhala jak jen to šlo. Srdcervoucí je, že takoví jedinci jsou ještě přítulnější a velmi se na vás upnou, komunikují s vámi atd. Myslím že by se takto neměla zvířata úmyslně mrzačit!

 Trulí má k sobě jednu krůtu, kterou neměl zprvu moc v oblibě. Je zajímavé že i zvířata mají někoho ve větší oblíbenosti a jiného v menší, podobně jako lidi. Na jaře když krůta snášela vejce, potřebovala odpojímat. Sedala si tedy před Trulího v dobré víře a vidině potomstva. Trulího to ale z kraje rozčilovalo a tak jí uštědřil pár klovanců. Krůta začala naříkavě pípat. Oceňuju statečnost jedné slípky, která to nemohla vidět a slyšet. Naběhla mezi krůtu a krocana. Postavila se proti Trulímu. Bylo to až komické, jak byla proti němu maličká a na druhou stranu jsem ocenila její statečnou povahu. Naštvaně proti němu stála, brumlala rozčileně na něj a povyskakovala jakože ho chce klovnout. Jenže na něj nedosáhla. Krocan se ještě několikrát snažil dostat ke krůtě, ale slepice to nevzdala a nepustila ho už k ní. Je to krásný případ zvířecí solidarity.

Později se už Trulí s krůtou dali do hromady a vytvořili pár. Jednou ji ovšem tak nešťastně pojímal, že ji rozpáral na zádech pěkný kus kůže. (Krocan je totiž oproti krůtě značně větší a tak podobné případy nejsou vyjímečné.) Dlouhou dobu jsme to pak léčili, ale podařilo se a krůta opět zdravá běhá po dvorečku.

Samotná zvířata se ovšem proti lidskému bezpráví a násilí mohou ve většině případů jen těžko bránit. Cítím jakousi potřebu jejich práva hájit a zastat se jich, pokud je tomu potřeba. Stejně tak jednám jde-li o člověka (přestože ten, pokud je dospělý se může už následně bránit minimálně svou výpovědí).Vždy se také snažím vžít do pocitů druhého člověka, snažím se lidi neodsuzovat a stejně se chovám i ke zvířatům. Považuji za čest přízeň jakéhokoli zvířete. Za všechny uvedu například vlaštovky. Mají hnízdo nad naším schodištěm do sklepa. V létě máme často otevřené dveře na dvorek, kam se dá jen zábrana pro drůbež. Vlaštovky tam hnízdí už několik roků. Dvakrát za léto vyvedou několik vlaštovičátek. Jednoho chladného a deštivého léta, když byl nedostatek létajícího hmyzu, kterým se vlaštovky živí, jsem mladé přikrmovala červy. Musela jsem ale na chvilku zavřít dveře, aby mě nenačapaly staré a mláďata jsem přikrmila pinzetou. Stále pištěla hlady. V dobrých časech je v hnízdě klid. Je dojemné pozorovat je, když pak vyvádějí mladé a učí se létat. Později, když jsme jeli na dovolenou, jsme vlašťovkám vyndali sklo z okénka ve dveřích, abychom mohli zamknout a vlašťovky aby přesto mohly domů. Za ty roky si na nás tak zvykly že se nás vůbec nebojí. Každé jaro je netrpělivě vyčkávám a říkám si zda se vrátí. A vrátily se zatím vždycky. Pokaždé mi spadne kámen ze srdce že se jim nic nestalo a klaním se před nimi. Jakou dálku musí uletět, aby se vrátily do svého domova, kterému jsou tak věrné.

V zimě když třeba vařím, zpříjemňuji si chvíle pohledem do krmítka na okně, které hojně navštěvuje okolní ptactvo. Sypu ještě do dalších krmítek na zahradě a mám radost když je vyzobáno.

 Jako dítě jsem chodila s dědou, který byl myslivec,  dosypávat krmení do krmelců v přírodě pro divokou zvěř. Děla byl milovník zvířat a když pak ubylo zvěře vzdal se dobrovolně střílení, neboť to považoval za správné. Selekce již nebylo potřeba. Věnoval se střelbě na střelnici na hliněné holuby a získal mnoho ocenění. Děda ani nezabíjel například doma králíky, dělal to náš soused. Rád se zvířatům věnoval. Když tu kdysi byl nadbytek zajíců (kde jsou ty doby, dnes se rodí v důsledku chemikálií málo zajíců, bažantů, křepelek atd.), byla jsem jednou s ním na odchytu. Ti se pak posílali do Francie, kde jich měli nedostatek. Do Francie se taky posílali šneci, kteří se vykupovali. Nikdy jsem je nesbírala, bylo mi jich líto. Raději jsem si si nima hrála. I teď v dospělém věku máme doma v teráriu obří pralesní šneky „oblovky“. Dnes když se jdeme v zimě projít bohužel na mnoha místech zejí krmelce prázdnotou. Několikrát za zimu dosypáváme s naší rodinou zvířatům různé pamlsky. Vyzívala jsem i další lidi v městečku k této činnosti na našich městských stránkách a mile mě překvapilo že lidi projevili zájem. Ptali se co a kam mohou  přinést. Odpověděla jsem, že na odlehlejší místa mohou dávat, seno, kousky tvrdého chleba, ječmen, jablka – ovšem nesmí být nic z toho plesnivé…

Ještě se ve zkratce vrátím k ptactvu, vzpomněla jsem si jak u nás jednou byla návštěva a náš korelák Pepík začal (jak má v oblibě) zobákem hlasitě ťukat. Zpozorovala jsem na hostech udivené pohledy, proč že nejdeme otevřít když nám někdo klepe na dveře… Jindy jsem doma měla známou a Pepa spustil alarm. Dotyčná se taky vylekala cože se to děje… Legrační bylo i když u nás jednou byl synovec a korela Rino byla zrovna puštěná v kuchyni. Synovec zasedl ke stolu aby ochutnal upečený koláč. Rino mu přilétla na hlavu, protože byla naučená že dostane ochutnat. Synovec byl v šoku, cože je to za nálety a jestli ho pták nepoklove. Uklidnila jsem ho že je korela ochočená a naprosto mírumilovná.