Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNaše monology na čas
Autor
Saetri-Ihn
Jediné dvě přesně dané věci jsou příjezd a odjezd, mezi nimiž je už všechno dílem jen tvé svobodné mysli - avšak i tak jakoby tiše podléhá těm dvěma číslům 10:00 a 18:00. Každou sobotu. A nic víc.
Každý nerozvedený se ničím takovým nemusí řídit, může své děti vidět, kdy chce. A stejně je téměř nevidí. Má své starosti, svou práci a zábavu... A tak si říkáš, že těch osm hodin týdně není tak strašných, že jsou v dnešním světě vlastně nadprůměrem! Tedy pokud je budeš dodržovat. Jezdit sem a tam každý týden - pořád a pořád dokola, až nechutně pravidelně.
Donést nějaký dárek. Knížku nebo cokoliv jiného, čím k němu můžeš mluvit, i když s ním nejseš. Dát mu to a i navzdor tomu sledovat její vše říkající výraz. Její prst neustále klepající na hodinky a také zářez na prsteníčku, který se pomalu ztrácí. Tik tik tik. Čas běží.
Proboha, vždyť je to můj syn!
Tvůj syn? Buďte tu před šestou a mějte se hezky.
Budem, vždyť víš. Tak ahoj.
Potom odejít a z chodníku sledovat záclonu, která je (v třetím patře, okno nalevo od schodiště) nenápadně prohnutá na stranu a po chvíli padá do svislé přímky. Možná za ní vidět náznak obličeje nebo taky ne. Odvrátit pohled, dojít k autu a...
A?
A nevědět. Co bys dnes rád podnik? ptát se ho. Nevím. Můžem jít na výstavu nebo jet ke mně domů a zkusit něco vymyslet na odpoledne. Hmm. A pak se ptát sám sebe, proč s tebou ten kluk nemluví tak jako dřív. Dohadovat se s vlastním nitrem, jestli za to může ten rozvod a odloučení nebo spíš věk, a nemoct nalézt žádnou odpověď. Někam bych jel. Kamkoliv...
Což tě potěší víc, než cokoliv jiného v poslední době, takže ti na tváří naskočí úsměv. Tak jo, jedem. Pak už startuješ a v hlavě přitom máš křivku, co se odporně táhne kolem tvého auta jako bojový rádius stíhaček, za který se již nedá letět. Nedá, tedy pokud se chce pilot kdy ještě vrátit za synem a rodinou. Potom auto pomalu couvá. Brzdí. A pak se zas pomalu rozjíždí vpřed, aby tam zatočilo vpravo a jinde zas doleva. Jedete krajinou a mlčíte. Ty rozpaky a nevěděním, co říct, zatímco on? Těžko vůbec tušit.
Kilometry se táhnou pod koly a pokud se vydělí rychlostí na tachometru, objeví se čas. Čas, co se neúprosně vleče kolem a tíží, protože je všude a ve všem. Ve vzdálenosti, v prostoru, ve světle i větru, je ve stromech - v chemických reakcích života i vzdálených stále rostoucích horách, je ve hvězdách, v jejich prachu a zničení, je v tvém těle a snad i duši. Je tu a nepustí. Ne. Nepustí nás.
11:23. Pár kilometrů za městem, když v tom on najednou prolomí mlčení a řekne: Dá se tu odbočit vpravo? Dá, proč by se nedalo? A tak přibržďuješ a točíš volantem. Všechno se na chvíli naklání na stranu a působí nepatřičně: voňavý stromeček, bůhví proč na zrcátku visící krucifix a vaše dva trupy, jež vzpírají - snaží se co nejvíce narovnat. Jakoby snad to naklonění bylo něčím špatným, čemu se musí vzdorovat. Nechceš si zapnout rádio? Ne, děkuju. Potom se volant pod tvými dlaněmi protočí zpátky a vše je už zase v normálu, v tichu...
Když v tom ti hlavu ofoukne vítr, jelikož tvůj syn nadoraz otevřel okno a vystrčil ruce ven do proudící masy vzduchu. Letmo na něj koukneš a všimneš si zvuků z okolí, které najednou oba slyšíte: v dáli krákající vrány a havrani, prudký poryv v korunách, občasné mihnutí protijedoucího vozidla. A také vůně: těžko popsatelný podzim, padající listí, záchvěv dřeva a tušení mlhy (u níž se dá jen těžko říct, zda-li ji člověk opravdu cítí, nebo jen vidí očima a podléhá iluzi, mámení čichu).
Jeho malá ruka si hraje s proudem vzduchu a ty slyšíš, jak podle naklonění dlaně létá nahoru a dolů náramně podobná křídlu letadla, až se nakonec bezpečně snese k zemi (na rám okna), protože jste zastavili a nic ji už nenese. Před vámi hypnoticky blikají dvě červená světla, rozřinčí se zvonek a nakonec padají závory. Projíždí vlak a vy místo na něj - koukáte spíš na ty světla a tak jako kdysi se dohadujete o tom, jestli v té chvíli, kdy skáče červená z levého kolečka na pravé a naopak, svítí obě žárovky nebo vůbec žádná. Co je v té krátké chvíli? Myslím, že svítí obě. Nene, je tam tma, nesvítí žádná, i když...
A potom to světlo zhasne a vy jako vždycky nerozhodnutí jedete dál, ruka už zase lítá nahoru a dolů a krucifix se naklání v zatáčkách. Projíždíte několika vesnicemi, cesta se úží každou z nich a ještě více na křižovatkách, až potom nakonec už jedete jen po úzké prašné cestě, která vede v nejlepším někam k samotě nebo daleko do lesa.
Víš tati, já, začne pak najednou kluk a hnedka přeruší, avšak protože mu nikdo neskočí do řeči, tak po váhavé chvíli zas pokračuje. Já někdy přemýšlím nad tím, proč se to všechno muselo stát. A auto mezitím sjíždí z klesání na rovinu, takže vás to oba tlačí do sedadel. Já taky, ale ještě než to dořekneš, on už mluví dál: Já vlastně chápu proč. Chápu to mámino „někdy se stane, že se dva lidi přestanou mít rádi“, to tvé „láska se někdy prostě ztratí“, i to vaše společné „a nedá se s tím nic dělat“. Chápu, že jste rozešli, protože se ztratila láska. Ale to, proč se ztratila a že se vůbec může ztratit, to nechápu.
Kdybych jen věděl, řekneš a pohlédneš mu do očí, do polovičních zrcadel těch tvých, a smutně dodáš: Snad jenom „protože“. Protože? Vyhrkne tak trochu. Já vím, že protože. Ale nechci aby to tak bylo. Nechci. Nechci! Tak to nemá být, nemá! Nemá! křičí, opakuje a opakuje a pak už pláče jako malé děcko, ale ty nemáš tu sílu mu říct, že chlapi nepláčou a tak radši brzdíš a necháváš ho vylítnout ven na širé louky všude kolem.
Běžíte. On vpředu a ty o pár metrů za ním, aby si nemyslel, že ho chceš dohnat a chytit, protože tomu tak není. Jen chceš být s ním, tak je to. Stoupáte nahoru do kopce a slyšíte své dechy, jak se prohlubují a sípou, když přestávají stíhat.
Pak se blížíte k vrcholu kopce. Již přebíháte jeho hřbet, po kterém se táhne dlouhá vystouplá bílá linie (snad trávou zarostlý písek), kterou když překročíte, tak ihned padáte k zemi. Na ní nehybně ležíte, vyhaslým pohledem sledujíc dalekou oblohu, zatímco váš divoký dech pomalu mizí a s tím i všechno kolem nabývá klidu.
To byla hranice, že jo, tati? zeptá se najednou, to jsme už daleko!
Byla, řekneš mu, naštěstí pro nás byla, protože kdybychom tudy běželi před pár lety, tak jsme už asi mrtví.
Anebo taky neskutečně svobodní a skáčeme támhle dole v údolí radostí, řekne ti a tebe se zhostí strach. Strach se podívat na vlastní zápěstí, na malé hodinky, které každou vteřinou (jako smyčku oběšenci) zmenšují tvou (i jeho) linii, za níž se nesmí, rádius, za kterým se nestihneš vrátit, tu proklatou křivku, co se odporně táhne kolem vás a kterou nemáš odvahu překročit...