Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Naše monology na čas

28. 10. 2010
10
33
3920
Autor
Saetri-Ihn

Všední věci

 

Jediné dvě přesně dané věci jsou příjezd a odjezd, mezi nimiž je už všechno dílem jen tvé svobodné mysli - avšak i tak jakoby tiše podléhá těm dvěma číslům 10:00 a 18:00. Každou sobotu. A nic víc.

Každý nerozvedený se ničím takovým nemusí řídit, může své děti vidět, kdy chce. A stejně je téměř nevidí. Má své starosti, svou práci a zábavu... A tak si říkáš, že těch osm hodin týdně není tak strašných, že jsou v dnešním světě vlastně nadprůměrem! Tedy pokud je budeš dodržovat. Jezdit sem a tam každý týden - pořád a pořád dokola, až nechutně pravidelně.

Donést nějaký dárek. Knížku nebo cokoliv jiného, čím k němu můžeš mluvit, i když s ním nejseš. Dát mu to a i navzdor tomu sledovat její vše říkající výraz. Její prst neustále klepající na hodinky a také zářez na prsteníčku, který se pomalu ztrácí. Tik tik tik. Čas běží.

Proboha, vždyť je to můj syn!

Tvůj syn? Buďte tu před šestou a mějte se hezky.

Budem, vždyť víš. Tak ahoj.

Potom odejít a z chodníku sledovat záclonu, která je (v třetím patře, okno nalevo od schodiště) nenápadně prohnutá na stranu a po chvíli padá do svislé přímky. Možná za ní vidět náznak obličeje nebo taky ne. Odvrátit pohled, dojít k autu a...

A?

A nevědět. Co bys dnes rád podnik? ptát se ho. Nevím. Můžem jít na výstavu nebo jet ke mně domů a zkusit něco vymyslet na odpoledne. Hmm. A pak se ptát sám sebe, proč s tebou ten kluk nemluví tak jako dřív. Dohadovat se s vlastním nitrem, jestli za to může ten rozvod a odloučení nebo spíš věk, a nemoct nalézt žádnou odpověď. Někam bych jel. Kamkoliv...

Což tě potěší víc, než cokoliv jiného v poslední době, takže ti na tváří naskočí úsměv. Tak jo, jedem. Pak už startuješ a v hlavě přitom máš křivku, co se odporně táhne kolem tvého auta jako bojový rádius stíhaček, za který se již nedá letět. Nedá, tedy pokud se chce pilot kdy ještě vrátit za synem a rodinou. Potom auto pomalu couvá. Brzdí. A pak se zas pomalu rozjíždí vpřed, aby tam zatočilo vpravo a jinde zas doleva. Jedete krajinou a mlčíte. Ty rozpaky a nevěděním, co říct, zatímco on? Těžko vůbec tušit.

Kilometry se táhnou pod koly a pokud se vydělí rychlostí na tachometru, objeví se čas. Čas, co se neúprosně vleče kolem a tíží, protože je všude a ve všem. Ve vzdálenosti, v prostoru, ve světle i větru, je ve stromech - v chemických reakcích života i vzdálených stále rostoucích horách, je ve hvězdách, v jejich prachu a zničení, je v tvém těle a snad i duši. Je tu a nepustí. Ne. Nepustí nás.

11:23. Pár kilometrů za městem, když v tom on najednou prolomí mlčení a řekne: Dá se tu odbočit vpravo? Dá, proč by se nedalo? A tak přibržďuješ a točíš volantem. Všechno se na chvíli naklání na stranu a působí nepatřičně: voňavý stromeček, bůhví proč na zrcátku visící krucifix a vaše dva trupy, jež vzpírají - snaží se co nejvíce narovnat. Jakoby snad to naklonění bylo něčím špatným, čemu se musí vzdorovat. Nechceš si zapnout rádio? Ne, děkuju. Potom se volant pod tvými dlaněmi protočí zpátky a vše je už zase v normálu, v tichu...

Když v tom ti hlavu ofoukne vítr, jelikož tvůj syn nadoraz otevřel okno a vystrčil ruce ven do proudící masy vzduchu. Letmo na něj koukneš a všimneš si zvuků z okolí, které najednou oba slyšíte: v dáli krákající vrány a havrani, prudký poryv v korunách, občasné mihnutí protijedoucího vozidla. A také vůně: těžko popsatelný podzim, padající listí, záchvěv dřeva a tušení mlhy (u níž se dá jen těžko říct, zda-li ji člověk opravdu cítí, nebo jen vidí očima a podléhá iluzi, mámení čichu).

Jeho malá ruka si hraje s proudem vzduchu a ty slyšíš, jak podle naklonění dlaně létá nahoru a dolů náramně podobná křídlu letadla, až se nakonec bezpečně snese k zemi (na rám okna), protože jste zastavili a nic ji už nenese. Před vámi hypnoticky blikají dvě červená světla, rozřinčí se zvonek a nakonec padají závory. Projíždí vlak a vy místo na něj - koukáte spíš na ty světla a tak jako kdysi se dohadujete o tom, jestli v té chvíli, kdy skáče červená z levého kolečka na pravé a naopak, svítí obě žárovky nebo vůbec žádná. Co je v té krátké chvíli? Myslím, že svítí obě. Nene, je tam tma, nesvítí žádná, i když...

A potom to světlo zhasne a vy jako vždycky nerozhodnutí jedete dál, ruka už zase lítá nahoru a dolů a krucifix se naklání v zatáčkách. Projíždíte několika vesnicemi, cesta se úží každou z nich a ještě více na křižovatkách, až potom nakonec už jedete jen po úzké prašné cestě, která vede v nejlepším někam k samotě nebo daleko do lesa.

Víš tati, já, začne pak najednou kluk a hnedka přeruší, avšak protože mu nikdo neskočí do řeči, tak po váhavé chvíli zas pokračuje. Já někdy přemýšlím nad tím, proč se to všechno muselo stát. A auto mezitím sjíždí z klesání na rovinu, takže vás to oba tlačí do sedadel. Já taky, ale ještě než to dořekneš, on už mluví dál: Já vlastně chápu proč. Chápu to mámino „někdy se stane, že se dva lidi přestanou mít rádi“, to tvé „láska se někdy prostě ztratí“, i to vaše společné „a nedá se s tím nic dělat“. Chápu, že jste rozešli, protože se ztratila láska. Ale to, proč se ztratila a že se vůbec může ztratit, to nechápu.

Kdybych jen věděl, řekneš a pohlédneš mu do očí, do polovičních zrcadel těch tvých, a smutně dodáš: Snad jenom „protože“. Protože? Vyhrkne tak trochu. Já vím, že protože. Ale nechci aby to tak bylo. Nechci. Nechci! Tak to nemá být, nemá! Nemá! křičí, opakuje a opakuje a pak už pláče jako malé děcko, ale ty nemáš tu sílu mu říct, že chlapi nepláčou a tak radši brzdíš a necháváš ho vylítnout ven na širé louky všude kolem.

Běžíte. On vpředu a ty o pár metrů za ním, aby si nemyslel, že ho chceš dohnat a chytit, protože tomu tak není. Jen chceš být s ním, tak je to. Stoupáte nahoru do kopce a slyšíte své dechy, jak se prohlubují a sípou, když přestávají stíhat.

Pak se blížíte k vrcholu kopce. Již přebíháte jeho hřbet, po kterém se táhne dlouhá vystouplá bílá linie (snad trávou zarostlý písek), kterou když překročíte, tak ihned padáte k zemi. Na ní nehybně ležíte, vyhaslým pohledem sledujíc dalekou oblohu, zatímco váš divoký dech pomalu mizí a s tím i všechno kolem nabývá klidu.

To byla hranice, že jo, tati? zeptá se najednou, to jsme už daleko!

Byla, řekneš mu, naštěstí pro nás byla, protože kdybychom tudy běželi před pár lety, tak jsme už asi mrtví.

Anebo taky neskutečně svobodní a skáčeme támhle dole v údolí radostí, řekne ti a tebe se zhostí strach. Strach se podívat na vlastní zápěstí, na malé hodinky, které každou vteřinou (jako smyčku oběšenci) zmenšují tvou (i jeho) linii, za níž se nesmí, rádius, za kterým se nestihneš vrátit, tu proklatou křivku, co se odporně táhne kolem vás a kterou nemáš odvahu překročit...


33 názorů

Winter
22. 11. 2010
Dát tip
Úspěšné by to jistě bylo, kdyby čtenář před tím četl celý román Příběh .) Jinak asi ne.

Saetri-Ihn
22. 11. 2010
Dát tip
Winter: Taky děkuju za reakci a promiň, že píšu až teď. Ano, významy a pravdy jsem přesně tak myslel, ale nechci je zneužívat jen charakterotvorně... Charakter tvoří dejme tomu to JAK se věci vidí, CO dávají za význam, to je právě ten podkres a určitá všeobecnost, kterou se tam snažím dát. Já jako autor volím, co bude viděno - a jaký význam to tedy dá. Ale v způsobu popisu té věci jsem již ovlivněn postavou, tím jak by to měla ona popsat čtenáři. Snad mě napadá, že by to měl být dvouhlavý vektor, ale na další hrátky s vektory si už netroufám. A profesorsky mě to neznělo, spíš se určité myšlenky kolem literatury nedají napsat (když chce být člověk přesný) jinak, než odborně, což profesůrou trošku zavání :) Ještě k tvé zmínce o C. Simonovi: Příběh je přecijenom románem o 300 stránkách (doufám, že nějak tak) a tam když spisovatel buší své, tak to čtenáři do hlavy časem dojde, oč se snaží. Ale nevím, jak úspěšné by to bylo na 4 stranách povídky?

sharik
18. 11. 2010
Dát tip
Libi se mi, jak je to napsany. Jak uz tu nekdo urcite zminil, pusobi to hodne realne, dobre se to cte a taky to donuti trochu premejslet (me, jako kluka s rozvedenejma rodicema urcite - kdyz vzpomenu na svy detstvi). Tip.

Winter
12. 11. 2010
Dát tip
Dík za reakci, ne, že bych úplně se vším souhlasil, ale je to zajímavé čtení, nutí mě k přemýšlení. Následně se omlouvám za profesorský tón, ale už to neumím jinak .): Pokud jsem dobře pochopil ze slov "významy" a "pravdy" snažíš se do popisů zapsat určité symbolické hry a pomocí symbolična učinit vnímání obvyklé situace něčím charakterotvorným (čtenář si přečte, jak to té a té postavě secvaklo). Celé "popisno" je tedy ryze subjektivní a neslouží ani tak k vykreslení světa jako postavy. Konkrétně v této povídce je použita duforma, takže vzniká nuance mezi subjektem, o němž se vypráví, a čtenářem, který vše sleduje. Má to určitou logiku: od objektu se postupuje k subjektu, od obecného k niternému. Řekněme ale, že nuance by nebyla tak zřejmá, pak by "výsledkem" povídky byla určitá nadefinovaná postava. Osobně - a teď to neber tak, že bych tě chtěl zrazovat, to ani omylem! - mám raději opačný vektor, postup od subjektu k objektu, od niterného k obecnému. Již zmiňovaný Claude Simon komponoval román Příběh jako ryze subjektivní zápis vnímání objektového světa, zcela rezignoval na "zápis" "mini-mouder" .) a spokojil se s popisnou dření. Místy se jeho popisnost podobá až hyperrealistické kresbě. Čtenář pak z tohoto niterného příběhu paradoxně dochází ke zjištění, že určité vzorce vnímání světa jsou pro všechny stejné - někdejší ryze subjektivní vyprávění se mění na metapříběh obecnější povahy. Tož, jsem pekelně zvěda, kam tě tenhle vektor postrčí .)

Saetri-Ihn
12. 11. 2010
Dát tip
Winter: Ok. Dřív jsem psal více dějově, myšlenky z povídek měly sálat skrze děj (je to můj pocit, přesvědčení se kterýma jsem je dělal a dost možná bych to teď již nedokázal konkrétně obhájit, protože ta doba je pryč a cítím se za "ní", ale kdybys chtěl, tak mi nezbude než konat, snažit se). Potom jsem se trochu přeorientoval tímto směrem (řekněme od Vyhlídka na staré kamení a Do plamenů pro lehkost), kde jsem se snažil být trochu víc poetický, nebo spíš strojově neflákat popisy, ale hrát si s nimi. Ale pořád tam byl docela důležitý děj. Potom jsem si uvědomil určitou fascinaci všedními věcmi a určitou unavenost něčím neobvyklým - o neobvyklých věcech píše většina, ale běžný čtenář je běžný čtenář, což je běžný člověk a ten se v dnešní době utápí ve všednosti, která ho otupuje, on nevnímá svět. A pokud si takový člověk (podle mě) čte o neobvyklých věcech, šroubovaných dramatech, vraždách atd., tak se 1) není schopen tak úplně vcítit, pořád je to jakoby něco jemu VZDÁLENÉHO, protože on nic takového nedělá 2) z takových dramat plyne spousta emocí, které on běžně nezažívá, spousta všeho, které ho v běžném životě OTUPUJÍ ještě víc, protože tam je málo všeho. Takže je otupen povídkou a pak životem. Neříkám, že mé povídky jsou něco obyčejného, co každý zažívá 10x denně nebo i jednou za život, ale dejme tomu, že není tak nepravděpodobné se rozvést a něco podobného zažít. Toť k ději, teď popisy. Beru to v tomhle blbém pořadí a na tvou otázku odpovídám až teď, ale naopak nebo ořezaně by to asi trochu ztratilo smyslu. POPISY: Snažím se, aby se většina toho, co si divák bere, odehrávala právě v popisech. Snažím se do nich ukládat jakási mini-moudra (hloupé a moc nadnesené spojení), prostě nějaké pravdy, významy atd., které se odehrávají v rámci pár vět. A celkově tvoří určitou mozaiku. Všechny nejsou tématický stejné, některé dost odbočují od leitmotivu povídky, ale snažím se, aby se jej většina z nich aspoň trochu dotýkala nebo jej nějak doplňovala. Bohužel dříve něco takového čtenáři (ať už tady na Písmáku nebo jinde) příliš neviděli, nehledali nebo třeba jen zapomněli zmínit, nepřišlo jim to zajímavé. Nevím. A tak jsem se rozhodl, že schválně oslabím děj, abych zjistil, jestli to vidí, trochu je navedl. Někdy se to daří. (A časem třeba děj přidám, až se to naučím psát líp nebo mě to omrzí, naleznu v tom chybu.) Většina obsahu je tedy v popisech (pro mě). Snažím se působit tak nějak zevnitř, komplexně textem a ne tak nějak zvenku, v jednom bodě pomocí děje. A teď se vrátím k všednímu člověku. Podle mě, pokud se člověk naučí hledat smysly na úrovni vět, které jsou realizovány pomocí popisu okolí, tak se v běžném životě třeba někam rozhlédne (něříkám, že ty nebo nějací písmáci jsou takoví, že chodí do práce a spát - to by asi nepsali). Ale i všímavý člověk může začít hledat skryté významy kolem sebe, zapojit do sledování hlavu a přemýšlet nad věcmi a děním kolem, což je podle mě hrozně hezký a je to snad má nejoblíbenější činnost. Konečně poslední a snad nejdůležitější věc (i kdybychom mé šílené úvahy předtím zamítli, vyvrátili, nehleděli na ně): V rámci popisů okolí se snažím charakterizovat hlavní postavu (určená občasnou du-formou) a jeho nálady, protože člověk je podle nejvíce charakterizovaný tím, jak vidí svět (básníci, spisovatelé, jiní umělci) a ne podle jeho samotných činů - možná jsi to byl ty (možná ne a kdyby ne, tak se prosím nezlob, spletl jsem se), kdo mi napsal, že psychologie je nejlepší právě skrze chování a konání postavy. Myslím, že důležitější je právě jejich pohled na svět, který je třeba zdeformovaný až k nepoznání. Protože pohled v normálním životě nevidíme, ten nalézáme až v uměleckých dílech nebo třeba v postavách povídky, kde jejich očima vidět můžeme.

Winter
11. 11. 2010
Dát tip
Ok, uděláme si horké křeslo? .) Ne, že bych byl škodolibý, ale možná nám to pomůže si něco ujasnit. Co těmi popisy přesně sleduješ? Respektive, kterým směrem bys je chtěl dopilovávat? /já mám popisnou prózu pekelně rád/

Saetri-Ihn
11. 11. 2010
Dát tip
Winter: S prvními dvěma pány (nedávno jsi mne na ně navedl) jsem již po jednom románu u každého obeznámen a čekám, až bude čas/síla/volná kniha v knihovně, abych se obeznámil víc. S jejich a mou kvalitou máš očividně pravdu, ale protože mám určitou představu jak se ubírat, tak to "co s tím" asi nebudu moct řešit odbočením do jiných akčnějších, reálnějších, atd. vod, ale jen prostým psaním a psaním a zase psaním, až se to třeba posune. Dík za návštěvu :)

Saetri-Ihn
11. 11. 2010
Dát tip
BG: Musím se přiznat, že mé sémantické schopnosti na rozluštění nějakou chvíli nestačily, ale pak jsem našel niniw a tvůj komentář a pochopil.

Winter
08. 11. 2010
Dát tip
Pche, chůze je tisíckrát zajímavější činnost než nějaké plechové auto! Já si furt nemůžu pomoct, ale popisy, které nedosahují vizuální kvality Simonovy nebo psychologické hloubky Faulknerovy/Musilovy mi prostě přijdou zbytečné. Vím, že tě za to jako začínajícího spisovatele nemůžu vinit, ale je holt... co s tím.

.duke.
08. 11. 2010
Dát tip
dobrej text, jo

selviskhed
08. 11. 2010
Dát tip
dodatek napsanej k hlasování v Povídce měsíce (1. místo, kopíruju): "S přehledem nejlepší věc danýho měsíce, tvořená z drtivé většiny hrozně nápaditýma a zajímavýma popisama. Líbí se mi kompozice, která staví první soustavnější přímou řeč až na začátek třetí třetiny textu. Právě to dělá zajímavej efekt - ten chlapcův monolog působí hrozně osudově, fatálně. Chci říct - je díky kompozicí velmi umně zvýrazněn, tvoří centrum celýho textu. A protože je to hodně dobrej monolog, tak to textu náramně prospívá a posouvá ho to ještě o kus výš. Navíc je povídka emocionálně působivá - slabší povahu by možná mohla i rozbrečet:)"

selviskhed
07. 11. 2010
Dát tip
"a také zářez na prsteníčku, který se pomalu ztrácí." zatím jsem od tebe znal jen ten experimentální text z minulýho měsíce a tak jsem se na tuhle povídku kdovíjak netěšil. myslel jsem, že se zase budu prokusávat hromadou nezajímavých popisů. ale tohle ze zatraceně povedlo. jízda autem je mimo jiný přece jen dynamičtější než chůze:) nesouhlasím s výtkou proti textu, která se týká toho, jak mluví a nemluví děti. na tom prvním monologu jde vidět, že ten kluk prostě jen poprvé nahlas říká něco, co otci v duchu už tak tisíckrát řekl. rozhodně to není nic, co by dítě vymyslelo na místě, ale taky to není nic, na co by nikdy nepřišlo. to zvláštní "Anebo taky neskutečně svobodní..." se ale nedá vysvětlit předchozíma fantazijníma interakcema, protože je to něco co je řečeno úplně spontánně. nakonec to ale prostě může být věta, kterou slyšel v nějakým filmu nebo něco. hodně dobře je, že tu přímou řeč následuje "řekne ti a tebe se zhostí strach" - postava reaguje stejně jako čtenář a tím je jasný, že autor ví že napsal něco zvláštního a že to není žádná nereflektovaná chyba. jsem zkrátka hodně spokojenej. nejen ve srovnání s minulým textem, ale taky ve srovnání s písmáckou prózou vůbec

Přijde mi, že ses do těch "cizích" osudů dokázal hodně dobře vcítit a že působí živě. Trochu mě ruší ten motiv času a hodinek, víc bych se soustředila na jejich odcizení. Patosu se to podle mě vyhnulo docela úspešně (teda tochu jsem se lekla při větě "Já někdy přemýšlím nad tím, proč se to všechno muselo stát.", ale pokračování tohohle odstavce je možná i vůbec nejlepší část celé povídky, takžes to zachránil)... V návaznosti na Lady: "Anebo taky neskutečně svobodní a skáčeme támhle dole v údolí radostí." mi taky moc nesedí. A abych to zakončila zase něčím pozitivním, tak se mi líbí, jakým stylem zapisuješ přímou řeč.

reka
05. 11. 2010
Dát tip
"Víš tati, já". Až do tohohle místa se mi to líbí. Hodně. Pak ten monolog kluka to pro mě celé zkazí. Nevěřím mu. Vypadá přemoudřele, používá slova a větná spojení, která jsem u dětí nikde neslyšel. Navíc tahle pasáž na mě působí jako takový naschvál, jako bys tam chtěl mít nějaký dramatický bod, nesedne mi to ke zbytku textu. Míň je někdy víc. Klidně bych to nechal bez toho dramatického výkřiku, který z jemné povídky dělá divadelní frašku s deklamováním a přehráváním, posouvá to z jemného psychologocikého pozorování k patetičnosti... Závěr, kdy leží na hranici, to je zase hodně hodně dobré. Má to tah, umíš vyprávět, ale největší síla téhle povídky pro mě je právě v tom jemném smutku, to drama, konflikt, křik působí neústrojně ke zbytku a textu zbytečně škodí. Samozřejmě tip.

Saetri-Ihn
05. 11. 2010
Dát tip
hlavně, že máš jasno, hoj.

Saetri-Ihn
05. 11. 2010
Dát tip
Ani jídlo se nevaří, aby chutnalo všem.

Janina6
04. 11. 2010
Dát tip
Už jsem tu poněkolikáté, a pořád se to čte dobře. Jen v jednom místě se vždycky zarazím, tam, kde syn mluví o tom, co se stalo. Jako bych si ho do té doby představovala mladšího. Děcka někdy dokážou mluvit hodně "dospěle", ale tomuhle klukovi to věřím, že to opravdu takhle cítí a chápe, takže mi to nesedí ke zbytku povídky, kde bych ho tipovala tak na šest, sedm let. Je to spíš jen detail, pro mě trochu rušivý. Jinak mi tvůj styl sedí, a začíná být už pěkně rozpoznatelný, to je příjemné.

StvN
04. 11. 2010
Dát tip
Na povel může psát někdo jako měrka, kdo má disciplínu a kdo má šablony. Psal tak i Martin Eden (Jack London). Píše tak hodně lidí, kteří vydávají takové ty bestsellery. Jsou to jen šablony a pořád se to opakuje. Nic na tom není. Jak na psaní, tak na čtení. Dostat ze sebe něco lepšího je porod. Dá to práci. Tak za to buď rád.

Saetri-Ihn
04. 11. 2010
Dát tip
Těžko soudit, každopádně mě trochu mrzí, že nejsem schopný nasadit své, svůj styl jenom tak, jaksi "na chtěný povel". Pořád mažu a nejsem schopný se chytit, až se chytnu, ale to je hrozná doba... a nevím, jak to mají jiní, ale mám pocit, že umí psát na povel (nemyslím nejlepší povídky a tak, to je vždycky asi tak nějak nechtěný a nucený kdoví čím, ale třeba cvičení, slohovky atd. - potřebný věci, který totálně failuju) A už radši mlčím, zahlcuju diskuzi prapodivným

StvN
04. 11. 2010
Dát tip
Já si trochu začínám myslet, že ustálení je stav, kdy člověk vlastně už ani nemá moc o čem psát. To, co nás pudí psát je naopak ten okamžik před tím, ta roztěkanost.

Saetri-Ihn
04. 11. 2010
Dát tip
Nehledě na nízkost mého osobní tipu, kolik hlasů dostane povídka, nemůžu říct ne, protože je už venku a je potřeba si za tím trochu stát, takže jo :) (Předposledním odstavcem tvé kritiky jsi mi dost pomohl, celý měsíc jsem tápal ohledně "citu", měl jsem pocit, že se to vypařilo. A nebyl jsem schopnej poznat, či to je cit nebo co to je... Bude to chtít napsat ještě asi hodně moc moc stránek, než se to ustálí :D Dík.)

StvN
04. 11. 2010
Dát tip
Lady, jako brzdi, můžeš napsat, že podle tvých měřítek je to horší než předešlé texty, ale objektivně vzato napsat, že se to nepovedlo je kravina. Já si naopak myslím, že tohle je o stupínek výš než předešlé. Vůbec si nemyslím, že děti takhle nemluví nebo tak něco, to je dost krátkrozraký argument, jsou děti, které mluví dost hustě, mnohdy líp než dospělí, že člověk pozná jenom podle hlasu, že to jsou vlastně ještě děti. Ale to je stejně fuk, protože o to tady ani nejde. Líbí se mi, jak dokážeš psát o věcech, které jsi neprožil, a přitom to nevypadá jako nějaký výmysl. Je to psáno citlivě, poměrně dobře cílíš na to důležité a zároveň prostředí, v němž se děj odehrává, neochuzuješ, takže to celé ladí, pěkně se to čte a ještě se člověk nakonec může trochu zamyslet nad některými kontrasty. Dám do PM, fajn?

Saetri-Ihn
30. 10. 2010
Dát tip
Tož to je taky pravda... takže žádný negativa a možný plus. Svět je krásnej :)

Proč zlobit? Občas mi přijde, že člověk se nejvíc naučí na textu, který zkazí. ;)

Saetri-Ihn
30. 10. 2010
Dát tip
Vždyť není co odpouštět, Lady. Zlobit se lze zřejmě jen sám na sebe.

Saetri, je mi líto, ale tentokrát se ti to vážně nepovedlo. Patosu je tam obávám se nad únosnou míru a nepravděpodobnost toho celého je donebevolající. "Anebo taky neskutečně svobodní a skáčeme támhle dole v údolí radostí" - takhle malé děti nemluví. Takhle, popravdě, nemluví ani většina dospělých. A rozvedený otec odcizený svému dítěti, minuty rozpačitého ticha - odpusť, ale hrozné klišé.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru