Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO mých zvířecích kamarádech (6)
Autor
Taubla
Před chvílí jsem pozorovala z okna dvě volavky, jak se tiše snášely na blízký potůček a přemýšlela jsem jakým zvířátkem navážu nit svého vyprávění. Nakonec jsem se rozhodla, že začnu o Želmíně a Pižmíně. Tato dvě jména patří našim želvám. Želmína je suchozemská želva a Pižmína je želva vodní.
Před mnoha lety jsme se s manželem rozhodli že si pořídíme želvičku. Zašli jsme tedy do zverimexu a vybrali si tam maličkou želvu, která měla průměr krunýřku asi tak sedm centimetrů. Předem jsme si zakoupili příručku a tak měla doma želva už přichystané terárium s nahřívací lampou a se vším všady. Vymýšleli jsme společně jméno a nakonec zvítězila právě Želmína. Želmína postupem času pěkně rostla až dorostla do průměru krunýře asi dvaceti centimetrů. V zimě jsme ji pěkně zazimovávali. Želmína ale nevydržela spát příliš dlouho a často se probouzela, přestože podmínky měla předpisové. Proto většinu roku tráví s námi doma. Zjistili jsme že se u nás běžně prodává želva řecká, ale my měli želvu čtyřprstou a jednalo se o samičku, jak už jméno napovědělo. Želvy čtyřprsté jsou na chov náročnější. Vyžadují větší teplotu a menší vlhkost vzduchu. Jednou v zimě Želmínka omarodila. Musela jsem jí čtrnáct dnů píchat antibiotika. A věřte že píchnout želvě injekci je docela oříšek. (Jiným zvířatům píchám injekce bez problémů, tahám stehy po operaci atd. Vše se člověk časem naučí). Injekce želvičce pomohly a uzdravila se. Naše želva Želmí ráda baští a často běhá po bytě a balkóně (odkud nemůže spadnout), kde se ráda nahřívá na sluníčku. Pokud dostane hlad, přijde k nám a začne nás kousat do prstů u nohou. Je legrační, když ucukneme, ona běhá za nohou jako za návnadou. Pak se nechá nakrmit z ruky. Tyto želvy jsou hodně paličaté, když si usmyslí že půjde tím nebo tím směrem, můžete ji otáčet jak dlouho chcete a vždy se tvrdošíjně vrátí. Pokud přijde na okraj vyššího prostranství, zastaví se, rozhlédne se a pomalu se otočí aby nespadla.
Asi dva roky po Želmíně jsme náhodou v ZOOprodejně uviděli maličké vodní želvičky. Bylo to v době, kdy se sem začaly dovážet a ještě o nich nebylo mezi lidmi nic moc známého. Hned mi učarovaly. Byly maličké asi jako dnešní kovová dvacetikoruna. Ptala jsem se prodavačky jak se tyto želvičky chovají. Řekla nám (asi byla zcela neinformovaná), že je mají nové a že se chovají s rybičkami v akváriu. Doma jsme rybí akvárko měli a tak jsme si želvičku koupili. Chtěla jsem zároveň brožurku, ale neměli ji.
Cestou domů dostala želvička jméno Pižmína a hned doma putovala do akvária s různými rybičkami. Pižmína byla čilá a obratně v akváriu plavala. Nemilým zjištěním ale bylo že dělala v akváriu „paseku“. Vše přehrabovala a na malé rybí plůdky dokonce i zaútočila. S hrůzou jsem zjistila, že tedy rybí akvárium nebude, pro nového člena naší rodiny, tím pravým domovem. Objeli jsme další prodejny a konečně jsme sehnali brožurku s informacemi o chovu těchto želv. Zjistili jsme že jde o želvu nádhernou. Milé Pižmíně jsme hned zakoupili patřičné věci potřebné k chovu a vše přizpůsobili. Pižmína rostla velmi rychle a brzy dosáhla krunýře asi dvacet pět centimetrů v průměru. Každé léto snese několik kožovitých vajec. Bez samce jsou ale samozřejmě „prázdná“. Tyto želvy dokáží také, díky svým dlouhým drápkům, docela dobře „šplhat“.
Pižma nechce žrát na souši, krmím ji ve vodě. Baští ráda i z ruky.
Obě želvy se brzy skamarádily. Neboť i Pižmína běhá po bytě a balkóně stejně jako Želmí, mají k sobě blízko. Je zajímavé že když někdy nemají náladu na společnost, začne suchozemská želva výstražně kývat hlavou směrem na tu vodní. Ta hned pochopí že má „vyklidit pole“. Pokud to neudělá rychle, začne ji suchozemská honit. Je úsměvné pozorovat jak se honí dvě želvy. Vodní při ústupu dokáže dokonce poposkočit. Přestože je vodní větší, ustupuje starší Želmíně. Jindy se spolu sluní a jsou naprosto v pohodě.
Občas vezmu želvy ven na dvorek do trávy. Musím je ale pozorně hlídat. Přestože jsou pomalé, dokáží se ztratit a pečlivě ukrýt či zahrabat. Asi dvakrát se stalo, že některá z želv takhle někam zalezla a pak nám ji vyčmuchal náš pes, který to bral jako prima hru. Když želvu našel, začal štěkat a upozornil nás na ni.
Je smutné, že v době boomu a návalu těchto želviček k nám do obchodů a také v době velké neinformovanosti, si spousta lidí tyto maličké tvorečky zakoupila. Když jim ovšem vyrostly a začaly jim být původní prostory malé, majitelé se jich začali zbavovat. Každý by měl být za svá zvířata zodpovědný a postarat se o ně buď jak buď, když už si je jednou pořídil. Zooparky a různé kombinované útulky jsou přeplněny těmito odrostlými vodními želvami. Navíc někteří lidé prostě vyhodili želvy do volné přírody. Ty se zabydlely v rybnících a jiných vodních nádržích. Jsou dost odolné, takže dokáží i přežít tužší zimu. Neblahým jevem ovšem je, že naše příroda není na tyto tvory uzpůsobena a tak želvy požírají např. i mloky a jiné vodní živočichy, kteří jsou u nás třeba i ohroženi. Želvy za to samozřejmě nemohou, snaží se jen přežít. Vinu nesou lidé. To mi připomíná i názory, se kterými jsem se nejednou setkala. A to že si někteří lidé myslí že zvířata necítí zimu a vnímají méně bolest. To je ovšem mýlka. Zvířata se sice zimě dokáží přizpůsobit, ale při tužších mrazech strádají nejen nedostatkem potravy, ale právě i zimou samotnou. Slabší jedinci často nepřežijí. Vím řekne se, tím se příroda vyhne další neodolné a oslabené populaci, ale mě to přesto trhá srdce. Stejně jako když sleduju své tolik oblíbené filmy o přírodě, vždy přepnu ve chvíli, kdy se predátor chystá usmrtit svou kořist. Vím, musí to tak být, musí sám přežít a najít si potravu. Je to v pořádku, jen to nemusím vidět. Nemyslím že pohled na smrt a násilí je v pořádku, ať se to týká čehokoli. Zrovna tak mají na společnost a hlavně děti a mládež, nepříznivý vliv krvavé a násilné filmy a často už i pohádky a také Play-Stationové a počítačové hry podobného formátu. Domnívám se, že to nepříznivě formuje podvědomí lidí.
A co se týče názoru, že zvířata vnímají méně bolest než my lidé. To mi přijde tak absurdní, že snad ani nemá cenu se o tom víc rozepisovat.
Podělím se s vámi o jedno další zavzpomínání. V době dětství mi babička s dědou vyprávěli o tom, jak když byli mladí, měli na dvorku prase, které si otevřenými dveřmi chodilo po schodech do kuchyně pro pamlsky. Připadalo mi to kouzelné a litovala jsem, že tomu tak není stále. Od malička jsem hrozně ráda naše prasátka drbávala lopatkou na hřbetě. Měla to moc ráda a vždy se různě nakrucovala a držela. Běhala tak po dvorku za mnou jako pejsci. Taky jsem je hrozně ráda krmívala z ruky a líbilo se mi jak jim všechno děsně chutná. Dřív lidé netušili že jsou prasata velmi inteligentní. Považovala se jen za jateční zvířata a nic víc. Dnes už naštěstí víme že prase se naučí stejné povely jako pes a dokonce ještě o něco rychleji. Prasata se již stávají součástí některých domácností a právem zaujímají místa domácích mazlíků. O to hůře musí jedinci určeni na zabití hůře snášet někdy kruté a stísněné podmínky ve vepřínech. I při domácí zabiječce prase často vycítí že s řezníkem přichází něco nedobrého a začne se chovat vystrašeně. Je to smutné…
Ještě jsem si vzpoměla, když mi bylo asi tak devět let, tak jednou přišla maminka ze dvora celá rozrušená. Povídala že, jako každý den, pustila naše prase na probíhačku po dvorku, než mu vykydala chlívek a přinesla do koryta šlichtu. Většinou se prase jen tak probíhalo, nebo rylo v hlíně, či se válelo v louži. Tentokrát prý ale vběhlo mámě zezadu mezi nohy, které jí čumákem rozrazilo. Nic netušící maminka dosedla na vepříka a ten se s ní na svých zádech, začal točit dokolečka. Bylo to něco jako domácí ródeo, které si vymyslel sám pašík jako zdroj zábavy. Tuhle činnost pak vykonával na nás všech pravidelně a museli jsme si dávat pozor, když jsme nechtěli být „povozeni“.
Je zajímavé jak jsou prasata čistotná, ve chlívku chodí dělat svou potřebu do jednoho rohu. Podobně se chová i většina králíků. Vypozorovala jsem ale, že v tomto ohledu jsou čistotnější samice. Samci jsou zase na druhou stranu přítulnější a mazlivější, samice bývají tak trošku vzteklé a nemají rády, když se jim u nich doma v kotci něco přemisťuje. To pak vztekle zavrčí a jde si zubama dotyčnou věc, třeba i opakovaně, přendat tak kam ona chce. Prostě chtějí mít svůj „byt zařízený“ podle svého. V tom jsou podobné nám ženám.
Když se mi vybavila babička, ta mě naučila mnohému ohledně zvířat, podobně jako děda. Ještě mi do mysli vplula další vzpomínka. Maminka mi kdysi vyprávěla, že když ona byla malá, chodila pást husy k potoku, který je nedaleko od domu. Husy pak plavaly po potoce. Takhle tam přivedli husy i všichni ostatní sousedé. Navečer se pak husy samy vracely směrem domů a nikdy se nesmíchaly. Každá věděla přesně kam patří…